— Zajdi k našim partnerům a vyřeš tenhle problém jednou provždy, — zabručel šéf a upřeně se podíval na Lukáše. — Už jsem to probral s jejich vedoucím, čekají tě. Zítra ráno odjíždíš na služebku, vezmi si dokumenty. Spoléhám na tebe, — dodal a poklepal prsty po stole.
— Žádný problém, zařídím to, — přikývl Lukáš. — Pojedu autem.
Lukáš měl práci, kde služební cesty byly na denním pořádku. Bavilo ho to – nová města, tváře, rozhovory. Všechno bylo předvídatelné: cesta autem nebo letadlem, pracovní jednání, večeře, hotel. A pak zpátky domů.
Jeho žena, Martina, byla na tyhle cesty zvyklá. Jednou za týden nebo i častěji odjížděl do větších či menších měst.
— Marti, zítra ráno jedu na služebku, — oznámil jí, když se vrátil do jejich útulného bytu v Brně.
— Na dlouho? Nebo jako obvykle? — zeptala se s lehkou nervozitou v hlase.
— Jak vždycky, jen na chvíli, — usmál se Lukáš, objal ji a políbil na čelo.
Jeho cestovní taška byla vždy připravená. Martina, pečlivá a pozorná, měla přehled o jejím obsahu. On jen před odjezdem přidal dokumenty a klíče.
Žili spolu dvanáct let a vychovávali syna Tomáše, školáka a nadějného hokejistu. Bylo to Lukášovo druhé manželství, ale první opravdu šťastné. Tomáše miloval – chytrý, laskavý a organizovaný kluk, který je těšil úspěchy ve škole i ve sportu.
Mezi přáteli, na rybách nebo v sauně, Lukáš vždycky o Martině mluvil s láskou:
— Mám štěstí, že jsem našel ženu, se kterou je klid a pohoda. Důvěřuji jí jako sám sobě a ona mně.
— Závidím, — povzdechali si někteří. Ne všem se vztahy dařily. Jako Lukáš byli někteří ve druhém manželství, jeho nejlepší kamarád Pavel dokonce ve čtvrtém.
Brzy ráno Lukáše probudila vůně palačinek.
— Ta je ale neúnavná, — pomyslel si s náklonností. — Už je v kuchyni. Jsem šťastný chlap, jen ať to nepokazím.
— Dobré ráno, moje kuchařko, — usmál se, když po sprše vešel do kuchyně.
— Vím, čím tě potěšit, — mrkla na něj Martina a postavila před něj talíř s palačinkami. — Chci, aby se ti po mých snídaních stýskalo a rychleji ses vracel.
— Chytrá, — zasmál se Lukáš. — Mimochodem, dneska má Tomáš důležitý zápas, ne?
— Ano, proti týmu z Ostravy, — přikývla. — Říkal, že budou bojovat o výhru.
— Zavolám večer, ať vím, jak to dopadlo, — slíbil Lukáš, zatímco syn ještě spal.
Sbalil si tašku, vzal dokumenty a rozloučil se s Martinou. Vyrazil v dobré náladě. Čekala ho čtyřhodinová cesta do Olomouce. Dál od městského shonu na dálnici se zhluboka nadechl. Začal září, ale žluté listy už se točily ve vzduchu a lepily se na čelní sklo.
V kanceláři partnerů rychle vyřídil, co bylo potřeba. Zbývala jen večeře a cesta domů. Měl rád noční silnice – klidnější, volnější. Vybral si oblíbenou restauraci na okraji Olomouce, tichou a útulnou, bez hlučných davů.
Zaparkoval a pohlédl na nebu. Temné mraky se hnaly a v dáli zahřmělo.
— Bouřka v září? — podivil se. — To není obvyklé.
V restauraci si sedl k oknu. Číšník přijal objednávku, zatímco za oknem už blýskalo. Najednou se dveře otevřely a s rachotem hromu a deště vešla dovnitř žena. Lukáš ztuhl. Poznal by ji mezi tisíci. Byla to Jitka, jeho první žena – žena, kterou kdysi uctíval, a pak nenáviděl. Vypadala pořád stejně oslnivě.
Jejich manželství byl chaos. Pět let s Jitkou se táhlo jako věčnost. Vášeň se změnila v utrpení: hádky, nevěry, žárlivost. Lukáš odcházel a vracel se, dokud to jednou provždy nerozdýchal. Po rozvodu potkal Martinu a našel s ní klid. Jitku od té doby neviděl.
— Co tady dělá v Olomouci? — pomyslel si, jak mu srdce sevřelo.
Jitka se rozhlédla po místnosti. Číšník jí ukázal na vedlejší stůl. Sedla si, svlékla kabát a její kaštanové vlasy se rozsypaly po ramenou. Hrdé držení těla, známý úsměv. Lukáš byl bezradný: odejít do lijáku, nebo zůstat?
Jitka ho zaznamenala. Na okamžik ztuhla, pak se usmála a řekla:
— Lukáši? Nevěřím vlastním očím! To je osud, že jsi právě tady?
Nuceně se pousmál a snažil se působit lhostejně.
— Ahoj. Jo, jsem tady.
— Přesednu si k tobě! — prohlásila a bez odpovědi se usadila naproti němu.
Déšť bušil do oken, hrom ustal. Číšník přijal její objednávku, ale varoval, že bude nějakou chvíli trvat. Jitka si otřela ruce ubrouskem a spustila:
— No, tak mi povídej, jak se máš?
— Dobře, — krátce odpověděl Lukáš. — A ty?
Neodpověděla, místo toho začala povídat o sobě a usmívala se. Lukáš ji skoro neposlouchal, ponořený do vzpomínek.
Seznámili se, když Jitka pracovala v pobočce jejich firmy. Nejprve si volali, pak se potkali na výroční oslavě. Přitáhli se k sobě jako magnety. Celou noc probdělí v jejím pokoji, další den procházeli galerií. Druhá noc už nebyla o rozhovorech.
— Mám auto, — řekl tehdy. — Pojedeme domů spolu?
— A já se ti nebránim, — zasmála se Jitka.
Rychle se nastěhovali k sobě a vzali se. Ale brzy si Lukáš všiml jejího flirtování s klienty.
— Proč s nimi koketuješ? — zeptal se jednou.
— To je práce, — mávla rukou. — Musím je omotat kolem prstu.
Pak se vrátil ze služebky dřív a doma ji nenašel. Jitka se objevila až k ránu a bylo cítit víno.
—Lukáš nastartoval auto a s úlevou vydechl, když se Olomouc ztrácela v zpětném zrcátku, zatímco jeho myšlenky už byly u Martiny a Tomáše, kde patřily.