*Dramatická hudba se rozléhá tmavým bytem, osvětleným jen slabou lampou. Ticho trhá pouze tikot hodin a vzdálený zvuk deště.*
Miroslav vstoupil do kuchyně, jeho tvář odrážela napětí.
“Markéto, volal Jaroslav,” řekl tiše. “V sobotu přijede s Evou. Jen oni dva. Chce si promluvit.”
“Promluvit,” ušklíbla se Markéta. “Jistě… O chatě, co? Připrav se, bude to rodinné ‘spravedlivé’ dělení.”
Uběhly sotva dva měsíce od smrti tety Aleny. Zanechala Miroslavovi a Markétě dvoupokojový byt v centru Prahy a chatu u Máchova jezera. Čtyři roky se o ni starali – vozili jídlo, doprovázeli k lékařům, dvakrát zaplatili lázně. Zbytek rodiny – Jaroslav a Eva – jen brali: v létě si užívali chaty, a když teta potřebovala odvézt, vždycky měli “důležitější práci”.
V sobotu ve čtyři stáli Jaroslav s Evou ve dveřích. Pozdravili stroze, bez úsměvu. Usadili se v obýváku a Jaroslav hned začal:
“Jde o chatu. Vy jste dostali byt – dobře. Ale chata… My jsme se o ni starali. A myslíme, že by bylo fér, kdybyste ji předali nám.”
“Vy jste se o ni nestarali,” odpověděla Markéta klidně. “Jen jste tam v létě byli. A když byla teta nemocná – ani jeden z vás nezvedl telefon.”
“Ty se do toho nepleť,” sykla Eva.
“Proč ne? Jsem taky v závěti. A vím, kdo a kolikrát za tetou přijel. Za čtyři roky jste ji viděli třikrát. Jednou pro zelí, podruhé s dětmi, potřetí na kafe. To je všechno.”
“No a co? My jsme rodina!” vyjela Eva. “A teď co, chcete chatu prodat?”
“Ano,” řekl Miroslav. “Uklidíme ji a dáme na prodej.”
“Tak si běžte ke všem čertům!” zahřímal Jaroslav. “Jen pak se nedivte, až zůstanete sami!”
*Následující den. Telefon bzučí jako rozzuřený sršeň.*
“Cos to provedl?!” řval Jaroslav. “Přijeli jsme s bratrancem na chatu a zámky jsou vyměněné!”
“Samozřejmě. Brána i dveře. Měl jste říct předem. V sobotu tam přijedeme s Markétou – vyzvednete si věci. Ale bez nás – ani náhodou.”
“Ty zasr—”
Miroslav tiše položil sluchátko. Markéta se ani nehnula.
“Dobře, žes vyměnil zámky. Kdyby ne, nezůstalo by tam ani prkno.”
Chatu prodali. Prodali i svůj starý byt. Koupili nový, třípokojový v rezidenci u Lipna. K pláži autem deset minut. Adéla zůstala v městském bytě po tetě – studovala vysokou. Miroslav nastoupil do lodní společnosti, Markéta učila na gymnáziu. Začal klidný život.
Ale ne na dlouho. Už v březnu zvonil telefon bez přestání. “Rodina” náhle vzpomněla na Miroslava. První volala Eva:
“No tak, v červenci k vám přijedeme. Teď nemáme chatu, a přece si potřebujeme odpočinout. Nejsme přece cizí!”
“Jste hosté. A my jsme vás nezvali.”
“Viděl jsi ceny ubytování na Lipně?!”
“Ne. Ale když je to drahé, jezděte jinam. Nebo k rybníku. My hosty nepřijímáme.”
“Markétini rodiče k vám jezdili!”
“Rodiče. Ne švagrová s dětmi a vnoučaty.”
“Ještě toho budete litovat. Až jednou budete potřebovat pomoc – nikdo nepřijde!”
“Neboj. Od května do září na nás všichni myslí. Ale v listopadu a únoru – ticho.”
Právě to ticho si Miroslav a Markéta cenili nejvíc.
*Závěrečný záběr: okno bytu, za ním temnota a déšť. Hudba doznívá.*