Sedmé července! To není možné! Pouhá shoda. Ale i jménoAndrej. Příjmení i otcovské jméno jsou jiné. Jako by adoptivní rodiče mohli změnit i příjmení, a dokonce i jménoZírala na portrét muže, jako by v něm hledala někoho známého.
Úřednice v oddělení lidských zdrojů městské rady v Praze podepsala papíry pro novou pracovnici a poté zavolala:
IvanoAndrejová, přijďte ke mně! Tady je vaše nová kolegyně.
Za pár minut vstoupila do kanceláře a hned se obrátila k mladé ženě, která se tvářila, že už má několik let za sebou:
Jste nová úklidová pracovnice?
Ano!
Já jsem správkyně úklidu, jmenuji seIvanaAndrejová, představila se šéfka a hned se zeptala. A vy?
Věra, opravila se po tichém dotazu v očích šéfky. VěraAlexandrová.
Pojďme, ukážu vám vaše pracoviště, vyšli z kanceláře a pokračovali v rozhovoru. Za vámi bude celý třetí podlaží
***
Věra byla šťastná, že dostala takovou práci. S úsměvem prohlížela své majákové výhody:
Do důchodu zbývají jen dva roky. A tady můžu pracovat i po důchodu. Plat osm tisíc korun a občasné odměny. SDalim bychom si mohli dobře zařídit život. Děti jsou už dospělé a rozptýlené. Ach, ani nevím, jak se jmenuje náš starosta! Bude ostuda, když se zeptají! Polední přestávka se blíží. Na prvním patře jsou fotky všech starostů. Proč jsem to nečetla?
***
Cestou z jídelny prošla kolem výstavy a přečetla jméno starosty města: AndrejBoris, narozený v roce tisíc devět set osmdesát tři.
Je to vůbec mladý. Ještě nemá čtyřicet, proletělo Věře myšlenka a najednou si vzpomněla. Andrej?Tisíc devět set osmdesát tři.
Vrátí se, přečte datum narození:
Sedmé července! To není možné! Pouhá shoda. Ale i jménoAndrej. Příjmení i otcovské jméno jsou jiné. Jako by adoptivní rodiče mohli změnit i příjmení, a dokonce i jménoZírala dlouze na portrét muže, jako by chtěla zachytit známý rysy.
***
Nová práce. Cizí myšlenky se jako mlha stáhly do pozadí.
Doma celý večer povídala s manželem. Pak šel do své místnosti sledovat fotbal a Věra do té své. Byt byl prostorný třípokojový, děti rozutekly se, a tak bylo v domě volno. Manžel občas ještě spal vedle Věry, ale čím dál méně.
Teď leží na posteli ve své ložnici a její hlava se otáčí jako vítr v poletujícím snu. Vzpomíná na mládí a na tajemství, které nikdy neprozradila manželovi.
Měla syna, který se jmenovalAndrej. Byla jí devatenáct, žádné peníze, žádná práce. Ubytovala se ve studentském koleji, což nebylo vhodné pro dítě. Vydržela jen půl roku a pak poslala chlapce do dětského domova.
O tři roky později se provdala zaDala. O tom, co se před svatbou stalo, se neptali. Brzy přišly dvě dcery. Jedna odešla studovat do Brna, tam se provdala, vnoučata chodí do školy. Druhá se provdala a dnes žije vOstravě.
Věra se nikdy nedostala k vyšší profesi. Posledních dvacet let pracovala jako správkyně úklidu v továrně. Nedávno továrna zkrachovala a všichni byli propuštěni. Pak jí kamarádka nabídla práci v úřadě jako uklízečka. Věra souhlasila.
A tak teď starostaAndrejBoris, narozený v roce osmdesát tři, vládne městu. Věra si na svůj život nestěžuje, ale stále si připomíná svého syna, který se jí několikrát zjevil i ve snech. Chce se jen ujistit, že je to její chlapec a že má všechno v pořádku.
***
Uplynulo několik dní. Věra uklízela na svém patře, když se ozvaly hlasy a objevil seAndrejBoris, který na pohození mluvil s kolegou. Po jejím pohledu přikývl a přešel okolo, aniž by se zastavil.
V tom okamžiku se před Věrou vynořilVitalij, chlapec, do kterého se zamilovala před čtyřiceti lety. Tehdy byl krásný a veselý, a ona si představovala, že bude vážný a podnikavý. Teď, když spatřilaAndréjeBorisova, uvědomila si, že takového muže chtěla v mladých letech mít i ve Vitaliovi.
Vitalij odešel, jakmile zjistil, že Věra bude mít dítě, a řekl, že jde pracovat do zahraničí. Zpočátku čekala, pak pochopila, že jen utekl.
MůžeAndrejBoris být můj syn?Kdybych ho neodvedla do dětského domova, možná by byl jiný. Ale mé dcery jsou úspěšné starší má manžela, velký byt, auto. Mladší má také všechno. Dcery a syna už není.
Kdybych se tehdy provdala zaDala, nebo ne?Osud by byl jiný pro mě, pro manžela i proAndréje.MožnáAndrejBoris není můj syn.Jsou na světě podivné shody.
A co už je?Má rodiče, protože když mu bylo půl roku, adoptovali ho. Možná mu nikdy neřekli, že není jejich.Z jeho dětství se zdá, že bylo šťastné. Není často, že obyčejný chlap se stane starostou.
***
Po obědě přišla k Věře mladá kolegyněOlga:
Ahoj, tetičko Věro!
Ahoj!
V pátek slavíme narozeninyLídy. Pracuje na pátém patře, bude mít čtyřicet pět. Přijdeš?
Samozřejmě! usmála se Věra.
Pak dej dvě sta korun. A přines nějaký originální salát nebo krátce, něco speciálního.
Dobře, Věra podala peněženku a podala dvě sta korun.
Všichni slavíme výročí.
Olgo, říkej mi jen Věro. Jsme přece kolegyně.
Jistě, Věro!
***
V pátek se po práci sešli na sedmém patře. Jeden kancelář byl volný, rozložili stůl. Pak, jak už to v každé úřadové kuchyni bývá, všichni postupně pronášeli přípitky a popíjeli červené víno po doušku.
Najednou se otevřely dveře a vstoupilAndrejBoris. Usmál se:
LídoOlegovno, všechno nejlepší! podal krabičku. Malý dárek.
Děkuji,AndréjiBorisove! na tváři oslavence se objevily slzy.
AndréjiBorisove, posaďte se k nám! pozvala správkyně úklidu.
Jen na chvíli, přikývl a posadil se vedle Věry.
Žena naskládala na čistý talíř salát a kousky šunky, naplnila sklenice červeným vínem. Muž pronesl přípitek. Věra ho sledovala a vnitřně se jí chvělo. Už nebyla v pochybnostech to byl její syn.
***
Andrej pobýval asi dvacet minut, rozloučil se a odešel.
To je člověk!řeklaKáťa, nejstarší úřednice, která o všem věděla.Starý starosta a my jsme si neuvěřili, že s námi posedí.
AAndrejBoris už tu byl dlouho?zeptala se Věra.
Rok. Pamatuješ, že ho loni volili?
Věra nic nepoznala; vše rozhodoval manžel.
Víte, že jeho rodiče jsou bohatí a mocní,pokračovalaKáťa.A že mu nejsou vlastní?
Cože?zavřela očiLída.
Zjistili to před dvěma lety, když se připravoval na volby. Prý o tom ani neví. Nejzajímavější je, že na to nijak nereagoval.
Káťo, odkud to všechno víš?
Bývalá místopředsedkyně,OlgaPavlovna, sbírala informace oAndrejoviBorisovi, chtěla, aby její šéf zůstal. Lidé starého starosty nebyli zvoleni.
Neví vůbec, kdo jsou mu rodiče?ptala se Věra.
Zdá se, že ne. Miluje ty, kdo ho vychovali. Náš starosta je čestný člověk.
VěraAlexandrovázírala na dveře kanceláře, kde sedělAndrejBoris. V srdci se jí mísily radost a smutek. Radost, že jejím synovi se daří, smutek, že ho už nikdy neobejme. Nechci tě rušit, synku! Vždy budu poblíž, pomyslela si.