Podivná věc je lidský život. Když jste dnes šťastní a jste přesvědčeni, že vám v tom štěstí nikdo nemůže zabránit, zítra se ocitnete na druhém břehu – tam, kde jsou nešťastní lidé. Ti, kteří si lížou rány po vlastních chybách.
Na druhém břehu se nachází sedmatřicetiletý David, který se přiznává, že podvádí svou ženu. Tady je to, co říká novinám. “L. Drama.
Davide, naše životy jsou skutečně složitou hádankou, kterou je třeba vyřešit…
Není složitý, když ho uspořádáváš pomalu a pečlivě, beze spěchu. A já jsem to chtěl mít všechno pohromadě a najednou. Měl jsem lásku své ženy, ale chtěl jsem víc a víc.
Co víc?
Vždycky jsem byl duší společnosti. Chtěl jsem, aby to tak bylo i po svatbě. Usiloval jsem také o pozornost druhých, chtěl jsem, aby si mě všimli, aby mi “tleskali”.
Za co chcete, aby vám tleskali?
Nezáleží na tom, za co.
Důležité bylo být první – nejkrásnější, nejpůvabnější….
A svého mistra jsem našel v osobě jedné Moniky.
Co se stalo?
To se dá snadno vysvětlit. Když se muž považuje za Dona Juana a ženy se na něj lepí, když je jeho žena podruhé těhotná a on bere svou rodinu jako samozřejmost, a ne jako živé lidi, o které je třeba se starat, rychle dojde k výstřelkům.
Takže dotyčná Monika byla jedna z nových mladých kolegyň v kanceláři – krásná, dost na to, aby vám tekly slzy. A já, samozřejmě jako vyhlášený stahovač v práci, jsem se na ni upnul jako první.
Zapomeňte na manželku, děti…
A já zapomněl sám na sebe, když mě začala přesvědčovat, že jsme dokonalý pár a že vždycky hledala muže, jako jsem já – chytrého, okouzlujícího, muže s charismatem. Nejlepší bylo neztrácet čas a rychle se rozvést. Svázal jsem ji. A její babička (nevěděla, že jsem ženatý) řekla, že si s Monikou nemůžeme pomoct, ale že máme panenky.
Oba jsme přece fešáci! A ta slova mi lichotila.
Copak jsi svou ženu už nemiloval?
O čem to mluvíš? Samozřejmě že jsem ji miloval, ale jak jsem ti řekl, zapomněl jsem na sebe, jako by se mnou ta Monika udělala nějaké kouzlo. A slíbil jsem rozvod. Po měsíci nebo dvou jsem si uvědomil, jakou jsem udělal chybu.
Co ti pomohlo si to uvědomit?
Moničina čísla. Nejenže trvala na tom, aby rozvod proběhl co nejrychleji, ale začala mou ženu urážet, aniž by ji znala. Říkala jí “tlustá těhotná teta”, “ta tvoje”… A když jsem Monice řekl, že se s manželkou nemůžu rozvést tak rychle a že bych měl počkat, až porodí a dítě trochu povyroste, naštvala se.
Nejdřív jsem jí napsal anonymní dopis, pak se ukázalo, že jsem jí dokonce dvakrát volal na domácí telefon. Manželka prý zachovala klid, ale… voda jí praskla brzy a porodila v sedmém měsíci. Dodnes si to nemohu odpustit – Moničinu drzost, která způsobila narození mého syna.
A pak?
Po porodu moje žena odmítla jít domů. Odjela k rodičům, sotva jsem ji přemluvil, aby se vrátila. Dítě jelo čtvrtý měsíc, když jsem je vzal domů. Ale ani tehdy se Monika nezastavila u čísel. A její výhrůžka: “Budeš moje, jestli se otevře země!” mě vystřízlivěla. Ano, země se neotevřela, ale mně se otevřely oči. Co jsem to za člověka, že způsobuji bolest svým nejbližším? Byl jsem sám sebou znechucený, to mi věřte!
Věřím ti, ale… Je jasné, že nic nezůstalo skryté – zakryté.
V nevěře se nic neskrývá. Dříve nebo později všechno vyjde najevo. A u mě se to stalo rychle, protože Monika svou špatnost odhalila sama. Máš vůbec představu, jaké ženě jsem byl ochoten se zavázat? Moje mysl to nedokáže unést ani teď. Byl jsem slepý k jejím útokům. Stydím se za to.
Kde je tvoje záchranné lano?
Záchranné lano, břeh, přístav – ať už tomu říkáš jakkoli, je moje rodina. Moje žena a moje děti. Můj domov je tam, kde jsou oni.
Ne každá žena nevěru odpustí.
Mně ano. Budu jí zavázán až do hrobu.
Jaká je záruka, že jí už neublížíš?
Mám na uchu náušnici.
