Happy News
Happy News
Můj kamarád, 42 let, našel si manželku. Říká, že skvěle uklízí a opravdu dobře vaří, a zbytek ho nezajímá.
08
Dnes jsem si znovu vzpomněl na svého starého kamaráda
Happy News
Naděje Vítková náhle onemocněla. Žádná z jejích dcer ji během nemoci nenavštívila, pečovala o ni jen vnučka Natálie. Dcery přijely až před Velikonocemi, zase jen pro vesnické dobroty, které maminka navařila! Naděje je šla ke brance přivítat: “Proč jste přijely?” řekla chladně. Nejstarší dcera, Světlana, zůstala stát v úžasu: “Mami, co to má znamenat?!” – “Nic nového! Moje milé, všechno hospodářství jsem prodala…” – “Jak? A co my?” – dcery nechápaly, co se děje.
011
20. dubna 2018 Už dva týdny ležím v posteli a cítím
Happy News
Noční expres: Pětice opilých mladíků naruší klid pražského trolejbusu, rozesmátí a hluční se snaží vyhnout placení jízdného, avšak starší průvodčí je tvrdě postaví do latě – místo nočního flámu je čeká tajuplná jízda městem, která nekončí ani na konečné, kde tuhne krev v žilách, když pochopí, že bez čistého trolejbusu zpět do Prahy nepojedou.
04
Noční expres Dveře trolejbusu se složí jako harmonika
Happy News
— Kdo si myslíš, že jsi, abys mi rozkazovala! — Zdeňka Petrovna vrazila hadr přímo do obličeje snaše. — Bydlíš u mě, jíš moje jídlo! Tamara si otřela obličej, zaťala pěsti. Třetí měsíc vdaná, a každý den jako na bitevním poli. — Uklízím, vařím, peru! Co ještě chcete? — Chci, abys zavřela pusu! Přivandrovalá! Přitáhla sis sem i to harantě! Malá Alenka ustrašeně vykoukla ze dveří. Čtyři roky a už chápe — babička je zlá. — Mami, dost! — vstoupil ze dvora Štěpán, umazaný od práce. — Co se zase děje? — A co by! Tvoje ženská je drzá! Řeknu jí — polévka přesolená, a ona se ošívá! — Polévka je v pořádku, — řekla Tamara unaveně. — To si vybíráte schválně. — Slyšíš to? — Zdeňka Petrovna ukázala prstem na snachu. — Já si prý vymýšlím! Ve vlastním domě! Štěpán přešel k manželce, objal ji kolem ramen. — Mami, už toho nech. Tamara tu dře celý den. Ty se jen hádáš. — Tak už i proti mně! Vypiplala jsem tě, nakrmila a tyhle se mě zastáváš! Stará bouchla dveřmi. V kuchyni nastalo ticho. — Promiň, — pohladil Štěpán ženu po vlasech. — S věkem je čím dál horší. — Štěpánku, možná bychom si měli něco pronajmout? Aspoň pokoj? — Za co? Jsem traktorista, ne ředitel. Ledva máme na jídlo. Tamara se přitulila k muži. Je dobrý. Pracovitý. Jenže matka… to je skutečné peklo. Potkali se na vesnických trzích. Tamara prodávala háčkované věci, Štěpán kupoval ponožky. Slovo dalo slovo a jemu nevadilo, že má dítě. Svatba byla skromná. Zdeňce Petrovně se snacha nelíbila už od začátku. Mladá, hezká, dokonce s vysokou školou — účetní. Její syn ale — traktorista. — Mami, pojď večeřet, — zatahala Alenka za sukni. — Hned, zlatíčko. Při večeři Zdeňka Petrovna demonstrativně odstrčila talíř. — Nedá se to jíst. Vaří, jako pro prasata. — Mami! — Štěpán třískl pěstí do stolu. — Přestaň už! — Co přestaň? Pravdu říkám! To Světlana je hospodyně! A tahle! Světlana — dcera Zdeňky Petrovny. Žije ve městě, přijede jednou za rok. Dům je napsaný na ni, i když tu nebydlí. — Jestli se ti nelíbí, jak vařím, tak si uvař sama, — klidně řekla Tamara. — Ty drzoune! — tchyně vyskočila. — Já ti ukážu! — Dost! — Štěpán se postavil mezi ženy. — Mami, buď se uklidníš, nebo odcházíme. Hned. — Kam půjdete? Na ulici? Dům není váš! To byla pravda. Dům patřil Světlaně. Žili tu jen díky jejímu svolení. *** Drahý náklad V noci Tamara nemohla usnout. Štěpán ji objímal, šeptal: — Vydrž to, miláčku. Koupím traktor. Budeme podnikat. Vyděláme na svůj dům. — Ale to je drahé, Štěpánku… — Najdu starý, opravím. Umím to. Jen mi věř. Ráno Tamara vstala s nevolností. Běžela na toaletu. Že by? Test ukázal dvě čárky. — Štěpánku! — vtrhla do pokoje. — Podívej! Muž ospale mnul oči, podíval se na test a najednou objal manželku a roztočil ji po pokoji. — Tamarí, miláčku! Budeme mít miminko! — Potichu! Matka to uslyší! Ale už stála v dveřích Zdeňka Petrovna. — Co je to za povyk? — Mami, čekáme dítě! — zářil Štěpán. Tchyně nakrčila rty. — A kde budete bydlet? Tady už je narváno. Světlana přijede — vyhodí vás. — Nevyhodí! — zamračil se Štěpán. — To je i můj domov! — Dům je Světlany, nezapomínej! Já ho na ni přepsala. Ty jsi tu jen na přechodnou dobu. Radost byla pryč. Tamara sedla na postel. Za měsíc se stalo to nejhorší. Tamara tahala těžké vědro s vodou — v domě není vodovod. Náhlá bolest v podbřišku. Červené skvrny na kalhotách… — Štěpáne! — vykřikla. Potrat. V nemocnici jí řekli — přetížení, stres. Potřebuje odpočinek. Jaký odpočinek? S takovou tchyní pod jednou střechou? Tamara ležela v nemocnici a zírala do stropu. Dost. Už nemůže. Nechce. — Odejdu od něj, — řekla kamarádce do telefonu. — Už nevydržím. — Tami, ale Štěpán je fajn… — To ano, jenže jeho máma… Tam bych zahynula. Štěpán přiběhl po práci. Špinavý, unavený, s kyticí lučních květin. — Tamarínko, promiň mi. Můžu za to já. Neuhlídal jsem tě. — Štěpáne, už tam nemůžu žít. — Já vím. Vezmeme si půjčku. Pronajmeme byt. — Ale na tvůj plat ti nikdo půjčku nedá. — Dají, mám ještě druhou práci. Na noční směně na statku. Přes den na traktoru, v noci dojím krávy. — Štěpánku, uštveš se tím! — Nevzdám to. Pro tebe udělám cokoliv. Za týden Tamara šla domů. Zdeňka Petrovna její návrat okomentovala od prahu: — Neudržela jsi, že? Slabá jsi. Tamara prošla mlčky kolem. Za slzy tahle tchyně nestojí. Štěpán dřel jako mezek. Ráno traktor, v noci statek. Tři hodiny spánku denně. — Najdu si práci taky, — řekla Tamara. — Shání účetní v kanceláři. — Tam skoro nic neplatí. — Po korunách. Začala pracovat. Ráno vodila Alenku do školky, pak do kanceláře. Večer ji vyzvedla, vařila, prala. Zdeňka Petrovna byla stejně jízlivá, ale už ji Tamara dokázala nevnímat. *** Vlastní kout a nový život Štěpán šetřil na traktor. Našel starý, zničený. Majitel ho dal levně. — Vezmi si půjčku, — radila Tamara. — Opravíš, budeme si konečně vydělávat. — A když se to nepovede? — Povede. Máš zlaté ruce. Půjčku dostali. Koupili traktor. Na dvoře stál jako hromada železa. — Ha ha! — Zdeňka Petrovna se chechtala. — Brak jste koupili! Na šrot! Štěpán mlčky opravoval motor. Noci trávil v dílně, s čelovkou na hlavě. Tamara pomáhala — podávala nářadí, držela součástky. — Jdi spát. Jsi unavená. — Začali jsme spolu, dokončíme to spolu. Bastlili měsíc. Dva. Sousedé se posmívali — to je ale traktorista, co si pořídil šrot. A jednoho rána traktor zahučel. Štěpán seděl za volantem, skoro nevěřil, že to jede. — Tamarí! Chytl! Jede! Tamara vyběhla, objala ho. — Věděla jsem to! Věřila jsem ti! První kšeft — zorat pole u souseda. Druhý — přivést dřevo. Třetí, čtvrtý… Peníze se začaly hromadit. A pak Tamara zas ráno zvracela. — Štěpánku, jsem zase těhotná. — Ale tentokrát žádná těžká práce! Rozumíš? Já všechno obstarám! Hlídat ji jako oko v hlavě. Ani kbelík jí nenechal zvednout. Zdeňka Petrovna zuřila: — princezničko! Já porodila tři, a nic! A tahle… Ale Štěpán byl neústupný. Žádná námaha. Sedmý měsíc — přijela Světlana. S mužem a velkými plány. — Mami, dům prodáváme. Dali nám dobrou nabídku. Ty půjdeš bydlet s námi. — A tady ti? — kývla Zdeňka Petrovna směrem ke Štěpánovi s Tamarou. — Kdo ti? Ať si hledají byt. — Světlano, já tu vyrostl, to je taky můj dům! — ohnal se Štěpán. — No a? Dům je můj. Na to nezapomínej. — A kdy máme odejít? — klidně se zeptala Tamara. — Do měsíce. Štěpán vřítil vztekem. Tamara mu položila ruku na rameno — potichu, nehádej se. Večer seděli v objetí. — Co budeme dělat? Brzy bude miminko. — Něco najdeme. Hlavně, že jsme spolu. Štěpán makal jako posedlý. Traktor hřměl od rána do večera. Za týden vydělal to, co předtím za měsíc. A pak volal Majer — soused z druhé vesnice. — Štěpáne, prodávám dům. Starý, ale poctivý. Za levno. Nechceš se podívat? Jeli se podívat. Dům starý, ale pevný. Kamna, tři pokoje, stodola. — Kolik za něj chceš? Majer řekl cenu. Polovinu mají, druhou ne. — Nepůjde to splátkami? — navrhl Štěpán. — Část teď, zbytek za půl roku. — Platí. Jsi poctivej chlap. Jeli domů šťastní. Zdeňka Petrovna v předsíni: — Kde jste byli tak dlouho? Světlana přivezla papíry! — A dobře, — klidně řekla Tamara. — Stejně se stěhujeme. — Kam? Na ulici? — Do svého. Koupili jsme dům. Tchyně strnula. Nečekala to. — Kecáte! Kde byste na to vzali? — Vydělali jsme, — objal Štěpán manželku. — Ty se zatím hádala, my pracovali. Stěhovali se za čtrnáct dní. Hodně věcí neměli — co je člověk svůj v cizím domě? Alenka běžela po místnostech, pejsek štěkal. — Mami, fakt je to náš domov? — Náš, zlatíčko, opravdu náš. Za den přijela Zdeňka Petrovna. Stála ve dveřích. — Štěpáne, víš, rozmyslela jsem si to… V tom městě je dusno. Nevezmete mě k sobě? — Ne, mami. Udělala jsi svůj výběr. Bydli se Světlanou. — Vždyť jsem tvoje máma! — Ale matka neříká vnučce, že je cizí. Sbohem. Zavřel dveře. Těžko, ale správné. Matěj přišel na svět v březnu. Silný, zdravý kluk. Řval hlasitě, panovačně. — Celý táta! — smála se porodní asistentka. Štěpán držel syna, skoro ani nedýchal. — Tammy, děkuju ti. Za všechno. — Spíš já tobě. Že ses nevzdal. Že jsi věřil. Začali pomalu budovat nový domov. Zasadili zahrádku, pořídili slepice. Traktor spolehlivě vydělával. Večer seděli na zápraží. Alenka si hrála se psem, Matěj spal v kolébce. — Víš, — řekla Tamara, — já jsem šťastná. — I já. — Pamatuješ, jak bylo těžko? Myslela jsem, že to neustojím. — Ustála jsi. Jsi silná. — Jsme silní. Spolu. Slunce zapadalo za lesem. V domě voněl chleba a mléko. Opravdový domov. Jejich. Kde tě nikdo neponíží. Nevyhodí tě. Nepokřikne po tobě „cizí“. Kde můžeš žít, milovat i vychovávat děti. Kde můžeš být šťastná. *** Naše drahé čtenářky a čtenáři, v každé rodině jsou jiné zkoušky a není je lehké zvládnout. Tenhle příběh Tamary a Štěpána je jako zrcadlo — možná v něm poznáváte i sama sebe a odvahu, díky níž překonáváme těžkosti. Takový je život: od trápení k radosti a zase dál, dokud se na nás osud neusměje. A co vy? Máte pocit, že měl Štěpán hned rázně odejít od matky, nebo bylo lepší vydržet a bojovat o vlastní místo pod sluncem? A co podle vás tvoří opravdový domov — zdi, nebo rodinné teplo? Podělte se o své myšlenky a zkušenosti! Vždyť v životní škole má každá lekce cenu!
0101
A kdo si myslíš, že jsi, abys mi tady rozkazovala?
Happy News
Osud nebo zázrak? Příběh setkání v českém vlaku: O zimním dobrodružství, sousedské lhostejnosti a možném zjevení svatého Mikuláše, který zachránil život na zamrzlé řece
04
Vlak už jel druhý den. Lidé se stačili seznámit, vypít
Happy News
Tchyně se snaží rozbít moje manželství. Nejsmutnější je, že mi můj manžel nevěří.
031
Tchyně se snaží rozbít moje manželství. Nejsmutnější
Animals
Animals
Jednoho dne si Michael všiml, že jeho žena nastupuje do auta s neznámým mužem. Všechny spolupracovníky své ženy znal od vidění, ale tohoto muže viděl poprvé.
015.7k.
V poslední době si Michael  začal všímat, že se mu
Animals
Jack zjistil, že manželka jeho kolegy je těhotná, a okamžitě se cítil nepříjemně.
010.7k.
Když Jack dorazil do práce, byl překvapený.
Animals
Řekli zeťovi, aby se vzpamatoval, jinak mu děti vezmou.
06.3k.
Když Olive řekla rodičům, že se bude vdávat, její matka
Animals
Někdy se vám po návštěvě některých lidí nechce k nim vracet.
01.4k.
Většina z nás jezdí na návštěvu ve dnech volna a o svátcích.
Animals
Seznamte se s Bibi, malou opicí a jejím malým gorilím mládětem narozeným v Zoo Berlín
0117
Nádherná zpráva! Takové krásné mládě a rodina.
Animals
Seznamte se Shatilla porodila dvojče Baby Gorilla Prozkoumejte ostrov
0125
Gorilí dvojčata se vydávají na další průzkum ostrova.
People
People
„Když minulost zaklepe na dveře: Jak jedno setkání zbořilo 35 let manželství“
01.9k.
Jmenuji se Jana a je mi 61 let. Ještě donedávna jsem byla přesvědčená, že můj život je pevný jako skála.
People
„Tajemství pod starým kabátem: noc, která mi změnila život“
0232
Vždycky jsem věřila, že dobro se vrací. Možná proto, že moje maminka často říkala: „Pomáhej, když můžeš.
People
„Světlo na rozloučenou: Příběh posledního projevu laskavosti“
0536
„Na co ti bude byt, když se nedožiješ léta…“ — to byla poslední slova Petra, když opustil Alenu, nechávaje
People
“Stín minulosti: Když se rodiče vracejí”
03.8k.
Před dvěma lety se můj život navždy změnil. Ztratila jsem dceru **Elišku** a jejího manžela **Pavla**
People
Tajemství minulosti: Co starý muž našel na hrobě svého syna
01.1k.
Každý týden chodil Jan na hřbitov, aby se staral o hrob svého syna Marka. Už deset let pečlivě vytrhával
People
Od nevěry k opravdovému štěstí: Příběh o nové lásce
0358
Byla jsem přesvědčená, že mé rodinné štěstí je neotřesitelné. Deset let manželství se zdálo jako pevný
© 2026 Happy News Feed