Zlá sousedka
V každém domě je taková paní, která křičí z okna, když sousedé kouří pod vaším oknem a cítí to ve svém bytě. Ta honí teenageři na lavičce v deset večer, aby nerušili její spánek, a neustále posílá stížnosti na správce domu kvůli nevyvezenému odpadku. Pokud takovou paní neznáte jste právě vy. Nebo spíše já. Jsem zlá sousedka.
Nemohu snášet sousedypsíky. Jejich psi zanechávají výkaly mezi mými hortenzie a pivoňkami. Mám ještě horší problém s těmi, kdo krmí toulavé psy. Ti nejen házejí hromady výkalů, zakopávají kosti mezi květy, ale také v noci štěkají tak, že celý týden se otáčím a poslouchám ozvěny. Na jaře se dokonce rozjedou jako divoké křečovice.
Podobně nesnáším i sousedy s kočkami, protože jejich byty páchnou po kočičím záchodě! A když jsou kočky venkovní, je to už horší. Jednou se na můj balkon vrhla sousedova černá kočka a málem mě vyvedla z rozumu, když jsem tam vyběhla kadeřit děti sousedů.
A máte pravdu, hádám se! Nesmím také malé skřítky. Přiznávám, že nevím, proč je mít třeba mít rád, ani co s nimi dělat. Děsí mě jejich křehkost a neposednost. Jednou mě teta požádala, abych dohlédla na pětiletého bratrance. Během půl hodiny mi pološila mozek čajovou lžičkou. Nejprve se miláčkem hrál s traktorkem, až tu maminka nevydržela a vyšla z domu. Pak chlapec najednou chtěl jíst ale ne kaši s karbanátky, kterou jsem měla připravenou. Rozmáčkl ji po stole, zatímco já odkládala nádobí. Když jsem se vrátila, našel jeho ruka mou červenou rtěnku od Chanel a výtah si ji dopřál na celý den. Naštěstí se mu po odpoledních 15 minutách ulevilo. Pak se pustil do karbanátků, a naše kuchyňské a halové stěny získaly masité otisky drobných prstů.
Kdo věděl, že malému dítěti nesmí být podávané moc smažené? Večer mi zakřičel po celém bytě, protože mu vyletěla acetónová šťáva. Naštěstí, když jsem mu podala aktivní uhlí, uklidnil se a já s úlevou předala ho znepokojené matce.
Celé tyto hádky sokolí začaly, když mi v patnácti letech stařenka z domu podávala chladné oči: Taková žena by měla odejít. Rozčílila mě to natolik, že jsem jí začala házet do poštovní schránky všechno reklamní materiály, který jsem našla v odpadkových krabicích letáky o okenních dveřích, časopisy s zázračnými léky, magické náramky na vysoký krevní tlak. Schránka se naplnila během měsíce a pokaždé, když babička hledala účet za elektřinu, dopadla na hromadu papírů.
Nezůstala jsem jen u toho. Vzala jsem si její fakturu za elektřinu, přepsala ji a přidala jeden nulový výtah. Babička šla do ČEZ se stížností, hádala se s operátory a nakonec zjistila, že se nikdy nedostane k pravdě. Tím končila naše malá válka.
Můj sporný charakter dosáhl nových rozměrů, když jsem si pod oknem vybojovala místo na záhonech. Po řadě pokusů jsem zjistila, že nejlépe se tam dají hortenzie žádný zloděj, ani ten se svými milými samičkami, je neodváží. I ti místní opilci se vyhýbají, protože vůně květů je pro ně nepřijatelná.
Jednoho slunného jarního rána jsem na svém záhonu objevil auto! Přesně tak, auto zakotvilo mezi řádky červených květnatých růží. Bylo to jako trest pro bezohledného banditu, který se opovážil narušit mé posvátné místo.
Čí je to vozidlo? zeptala jsem se sousedky, paní Libuše, kterou jsem nazývala špiónka v závěsu.
Paní Libuše seděla od rána na lavičce po nákupu krmiva pro svých pět koček. To je čtyřlístek z pátého patra, odpověděla, přičemž zjevně poznala vlastní vozidlo už dříve.
Kdo to je? ptala jsem se, protože jsem znala všechny obyvatele domu, žádný z nich nepůsobil jako bandita. To je jen starý chlápek, co nemá ani na pivo peníze.
Měla jsem dneska včera za sebou dceru z bytu č.43 je slabá, má astma
Po pěti minutách povídání jsme dorazili k podstatě v bytě č.43 právě jeho vnuk prováděl rekonstrukci.
Cítila jsem, jak se tlak vyhrocuje, a vběhla jsem k výtahu, abych ukázala zloději, kde je jeho místo, daleko od mých hortenzie. Když jsem zaklepala na dveře, nikdo neotevřel. Auto pod okny zůstalo stát, dveře se neotevíraly. Zaklepala jsem po chladné kožené výstelce, snad neslyší zvonek, ale nic.
Zůstala jsem v klidu a rychle napsala poznámku: Vážený neznámý, prosím, okamžitě odstraňte své špinavé auto z mého záhonu, jinak za to budu nést odpovědnost. Vložila jsem papír mezi dveře.
Den utekl a Renault pořád hrozivě visel nad mými milovanými hortenzie. Rozčílila mě.
Lubo, křikla jsem na paní Libuše, přišel dnes ten čtyřlístek z č.43?
Ne, zamrkala stará dáma. Jel jiným autem, pobydl pár hodin a odjel.
Tak on jede jiným autem, a tenhle šarvátka má mazat květiny? rozčílila jsem se. Zavolej mu, poradil mi Libuše. Zanechal nám číslo pro případ. Je to ale spíše šéf, ne řidič.
Jak se ten šéf dostal ktomu, že má auto mezi květy? zeptala jsem se podezřívavě.
Bandy nejsou moc zdvořilé, odpověděla stará žena a rozesmála se. Zeptal se na zdraví řekl, že má rybí přátelství, přináší ryby pro své kočky.
Představila jsem si, že celý dům bude smrdět nejen kočkami, ale i rybami. Hněv ve mně vzrostl a rozhodla jsem se jednat. Vytáhla jsem číslo, vytočila a ozval se hluboký mužský hlas.
Dostal jsi mou poznámku? zeptala jsem se.
Ano, ozval se.
Tak proč neodstraníš svoji karafu z mých květin?
Zapomněl jsem, odpověděl klidně. Mně se to líbí.
Naposledy tě prosím, sundej to, ať už není špína, řekla jsem, ale zvuk jeho hlasu byl tak uklidňující, že jsem ztrácela rozzuřenost.
Nikdy to neudělám! zavrčel. Je to pro mě výhodné. A kvetiny ani nepoškodím.
Uvidíš, řekla jsem zklamaně. Pokusila jsem se auto zahřmět pohledem, ale kov zůstával chladný. Připravila jsem si staré osvědčené prostředky proti nepříjemným sousedům následující den se majitel Renaultu probudil s těžkým svědomím.
Ráno jsem z balkónu sledovala, jak se jeho vůz mění z černého na šedý, posypaný pšenicí, kterou jsem mu večer nasypala. Ptáci se točili kolem kapoty a šplouchali tam, kde jsem je nakrmila. Při tom se mi podařilo rozbít jeho honosnou přilbu.
Na obraze jsem si všimla, že řidič je vysoký, robustní a plešatý typický bandita. Myslela jsem, že jsem vystrašena, ale ne. Nebyla to poprvé, co jsem musela zkrotit takového.
Štěstí mi však nepřetrvalo vydrželo. Večer se auto znovu lesklo, kola se dotýkala obrubníku a zanechávaly špinavé otisky, které připomínaly jizvy na mém srdci. Bylo to jasné prohlášení války.
S úsměvem jako převalený čaj jsem se vydala zpět do bytu, připravovat další pomstu. Sotva jsem se otočila, narazila jsem na černou kočku se stříbřitým rybím úlovkem v tlamě.
Nesu rybu do č.43! zamručela jsem kočce a najednou mi to došlo.
Celý dům tu noc spal špatně kočky z celého okolí se sjely do patra č.43 a uspořádaly malý koncert. Pomohla mi v tom láhev valeriany, kterou jsem večer nasypala na kožený povrch dveří.
Kočky vylazily po celém domě, zamykaly dveře a řadily se proti řidiči. Jeho plešatá hlava byla zalita balzámem na jizvy mých emocí. Ráno na střeše jeho auta zůstaly drobné ptačí hnízda.
Soused se rozhodl znovu odvézt své auto. Šla jsem do obchodu, opatrně upravila své hortenzie a slavil svůj malý triumf. Když jsem se chtěla vrátit do bytu, klíč se nehodil do zámku. Půl hodiny jsem se snažila, ale zámek se neotevíral. Snad se mi to nepodařilo, ale nakonec přišel zámekář, rozbil zámek a vyklopil poškozený kolík.
Hladu a zlobu jsem nasypala do nového plánu. Vyhledala jsem v Googlu kde koupit Salidol a připravila se na další tah.
Následující ráno bylo klidné kočky už neřvaly po schodech, já jsem si dopřála šálek italské kávy, kterou jsem si objednala, a sotva jsem ji položila na stůl, zazvonily dveře. Otevřela jsem a potkala jsem svého souseda, který připomínal bývalého politického vůdce, jen v modrých džínách a zeleném tričku. Bez slova se přiblížil ke kuchyni, sundal si boty a začal si mýt ruce v tekutém mýdle s aloe.
Není to snad možné? řekl jsem si v duchu. Máš takovou silu?
Mám, odpověděl klidně a natřel všechny kliky na svém autě vazelínou.
Když se podíval na mou kávu, řekl: Mám radost, že voní po kávě. Vzal mou šálek, napil se a povzdechl: Dobrá, odpusť mi, asi jsem se přehnal.
Snažila jsem se ho udeřit pěstí, ale on se jen usmál, rozsvítil oči a řekl: Jsi krásná, vždycky jsem čekal, že tady žije nějaká čarodějnice.
Jestli už ses podíval, tak se radši stáhni! vykřikla jsem.
Mluvili jsme o tom stejném, přiznal se. Chtěl jsem ti dát sýr, ale zapomněl jsem, že jsem ti do zámku vložila zápalky.
Nic jsem ti nedala! odvážně jsem protestovala. Jsi jen teenager, co si hraje. Podala jsem mu fakturu od zámkaře.
To není moje chyba, namítl. Kdo jiný by to udělal?
Kdo by to mohl být? zamyslela jsem se. Ale brzy jsem pochopila, že v našem sporu se objevil třetí nepřítel zlost.
Navrhuji příměří, podal jsem mu ruku. Dokud zjistíme, kdo se tu ztrácí.
Ale jen dokud to neodhalíme! odpověděla jsem, a přitom jsem si představila, že i Jeep vypadne ze stěny o půl metru.
Příště dorazil zloděj ke mně po zvonku. Na tvém koberci je psí výkal, řekl a ukázal na podlahu. Již jsem ten svůj rozdrtil, buď opatrná.
Znovu mi vzal mou kávu, vyhrabal telefon a řekl: Chceš vědět, kdo je tady takový neznámý?
Oba jsme se podívali na videozáznamy ze zabezpečovacích kamer, které nainstaloval soused Sergej. V nich babička Libuše házela pod naše dveře dárky. Po třetím zhlédnutí jsme si vyměnili pohledy a připustili, že nevíme, proč to dělá.
Promluvíme s ní, řekl Sergej. Zítra přijdu večer a povím jí, co se děje.
Já se přiznávám, že jsem s tím moc nevyhrožovala, přikývla jsem. Poprvé v životě jsem nabídla iniciativu druhému člověku.
Večer jsem připravila čokoládové sušenky, aby jsem udělala dobrý dojem na Sergeje, který přišel po práci. Máš kakao? zeptal se a já mu podala sklenku.
Můžeš mi opravit ty dvířka, co jsou nakřivo? navrhl, a já souhlasila, protože jsem chtěla nějakou náhradu za ztracený klid.
Co říká babička Libuše? zeptal se.
Říká, že v č.43 hudba hrála moc hlasitě, a chtěla se jim pomstít, když zamíchala koberce, odpověděl Sergej.
Nakonec jsem si uvědomila, že nenávist k sousedům nás jen izoluje. Když místo toho otevřeme dveře porozumění a pomoci, najdeme společA tak jsem pochopila, že skutečná síla spočívá v odpuštění a v tom, když místo hádek volíme porozumění, domov se promění v místo, kde kvete nejen hortenzie, ale i přátelství.
