Vyřeš si to sama
Tomáši, auto mi chcíplo. Přímo na Vinohradské. Telefon mi už skoro umřel, volám od cizího.
Držela telefon oběma rukama. Prsty v tenkých kožených rukavicích už ji skoro neposlouchaly. Vítr hnal sníh po chodníku, pletl do očí, zasypával výlohy. Jana stála u cizích dveří, u jakéhosi kadeřnictví, jehož majitelka si vyšla zakouřit a když spatřila ženu v drahém kabátě a s bezradným výrazem beze slova podala telefon.
Tomáši, slyšíš mě?
Slyším. Hlas manžela zněl, jako když diktuje sekretářce příkaz. Rovný, bez citu. Jsem na poradě.
Chápu, ale potřebuju pomoc. Odtahovku, nebo mi aspoň řekni, kam zavolat. Můj telefon je mrtvý, nemám číslo.
Pauza. Na pár vteřin. Ale v těch třech vteřinách bylo všechno jak právě obrací oči jinam, jak se mračí, jak přemýšlí, čím ten rozhovor co nejrychleji ukončit.
Jano, teď nemůžu. Vyřeš si to sama. Jsi dospělá.
Ozvaly se tóny signálu.
Ještě vteřinu držela telefon u ucha. Pak ho ztěžka pustila. Kadeřnice zůstala stát poblíž, koukala jako omylem do vítrné fujavice. Malá žena, asi padesátka, v modré zástěře přes svetr, v ruce cigaretu, kterou ani nezapálila.
Děkuju, řekla Jana a vrátila jí telefon.
Dovolala jste se?
Ano.
Vyšla zpět na chodník. Sníh zalézal pod límec, do rukávů, mezi šálu a ucho. Kabát byl kvalitní, finský, hustý kašmír s větruodolnou podšívkou, ale v takové vánici to bylo jedno. Jana chvíli stála a přemýšlela. Auto měla o ulici dál, zamčené. Odtažné služby ještě nezavolala. Telefon vybitý. Pěšky domů čtyřicet minut, ale po takovém nečase? Zastávka byla za rohem.
Vyrazila k zastávce.
Uvnitř něco potemnělo a ztichlo. Ne smutek. Ne vztek. Jen to tiché, známé vědomí, že se nemá na koho spolehnout. Tuhle chuť znala dobře. Usazovala se roky, jako vodní kámen v konvici, dokud si jednoho dne neuvědomíte, že voda už dávno chutná jinak.
S Tomášem žili spolu devět let. První dva to bylo něco jiného. Pak začala jeho kariéra, projekty, cesty. Pak přišlo mlčení u večeře. Nakonec se i ty večeře vytratily zbyly ukradené chleby u ledničky v různých časech. Jana pracovala sama, v malém architektonickém ateliéru, rýsovala projekty a občas jezdila na stavby. Peníze měla svoje. Tomáš to pokládal za přednost: samostatná, říkal. Samostatná. Vyřeš si to sama.
Zastávka měla aspoň přístřešek, to bylo dobré. Jana si stoupla do rohu, co nejdál od vchodu, kde táhlo nejvíc. Lidi tu moc nebylo dva studenti s batohy, starý pán v kožichu, žena s nákupní taškou tak plnou, že zip už nedovíral.
Dívala se na silnici. Sníh letěl vodorovně. Lampa nad zastávkou se kývala, její světlo poblikávalo po chodníku. Z dálky houkaly auta.
A tehdy se objevila.
Nejdřív Jana uviděla kožich. Ne ženu kožich. Ten kabát znala do posledního detailu: do půl lýtek, mírně rozšířený spodek, stojatý límec se třemi tmavými dřevěnými knoflíky. Srst byla zvláštní, tmavě kaštanová s tříslovými odlesky, hustá, lehká jako drahá tkanina, jen živá. Kabát nechala šít v pražské dílně Severní kožešina, kde dělají věci na zakázku a v obchodech je neuvidíte.
Tomáš jí ho dal před rokem a půl.
Byl to zvláštní večer. Nedlouho předtím se pohádali pořádně, práskání dveří, slova, co se neberou zpátky. Myslela, že je konec. Najednou vešel Tomáš s krabicí převázanou tmavě rudou stuhou. Dárky neuměl předávat s jásotem. Stál opodál, koukal z okna, zatímco ona rozbalovala papír. Ale kabát to byl opravdový. Krásný, teplý, pečlivě ušitý s úctou k nositelce. Jana si ho oblékla přímo v předsíni a měla pocit, že něco v ní roztává. Že si Tomáš vzpomněl. Že ještě něco živého pod tou tvrdou slupkou nezájmu existuje.
Kabát zmizel za půl roku. Přímo z auta na parkovišti u nákupního centra. Jana nechala tašku na zadní sedačce i s klíčem, šla jen na pár minut. Vrátila se okno netknuté, zámek zavřený, ale dveře dovřené napůl. Taška nikde. V ní peněženka, doklady, záložní telefon a právě ten kabát, který sundala, protože v obchodě je vždycky vedro.
Tomáš tehdy řekl: Měla jsi na věci dávat pozor. A nic víc.
Teď kabát stál před ní na zastávce v lednové vánici.
Na cizí ženě, kterou nikdy v životě neviděla.
Byla mladá, asi osmadvacet, spíš malá, zavalitější. Obyčejná tvář, téměř bez líčidel, rudé tváře z mrazu. Vlasy stažené pod bílou čepici s modrým proužkem. Levné rukavice, boty už něco zažily, podpatky ošlapané. A na ramenou, úplně nepatřičně ke zbytku, právě ten kožich.
Jana zírala. Nevěřila vlastním očím. Myslela, že se plete, že podobné kožichy přece jsou, hlavně když nejsou šité na míru. Pak ale zahlédla tři knoflíky na límci. Dřevěné, tmavé, ta poslední byla světlejší. Jana to věděla, protože původní horní knoflík byl jednou odřený a v dílně ho vyměnili za jiný, dřevo jiné šarže. Pět centimetrů rozdíl v odstínu. Jana to viděla každé ráno, když kožich oblékala.
Ano, třetí knoflík.
Odkud máte ten kabát? zeptala se Jana.
Žena se otočila. Podívala se s klidným údivem, jako když vás nečekaně někdo osloví na ulici.
Promiňte?
Kabát. Jana k ní přistoupila. Ptám se, odkud ho máte.
Je můj.
Není, řekla Jana. Hlas měla překvapivě pevný. To je můj kabát. Ukradli mi ho před rokem. Prosím, vysvětlete, jak jste k němu přišla.
Žena ji chvíli pozorovala. Stařík v kožichu se otočil stranou. Studenti dělali, že nic nevidí.
Pletete se, řekla žena tiše, ale bez třesu v hlase. Koupila jsem ho.
Kde?
Na blešáku. V bazaru.
Na kterém?
Na Jiřáku.
Nenapadlo vás, že taková věc je za babku podezřelá?
V očích ženy se něco mihlo. Ani strach, spíš napětí, snaha udržet emoce na uzdě.
Zaplatila jsem, co chtěli. Byly to férové peníze.
Férový obchod s kradenou věcí, poznamenala Jana.
Stály proti sobě. Sníh vlétal pod přístřešek. Žena držela v podpaží igelitku ze supermarketu, opřela ji o loket.
Poslouchejte, řekla po chvíli. Rozumím tomu, že vás to štve. Ale nemůžu vám tady nic dokázat. Ani vy mně ne.
Můžu zavolat policii.
Klidně, řekla žena. A v těch dvou slabikách bylo tolik rezignace, tolik ochoty snášet, že Jana zaváhala.
Z igelitky koukala malá dětská čepička s bambulí.
Máte dítě? zeptala se Jana.
Ano.
Kolik?
Pět let. Je teď ve školce. Pauza. Prosím vás, pojďme to vyřešit jinam. Je tu zima. Vidíte tu kavárnu? Tam je teplo. Jestli chcete volat policii, zavoláte tam.
Jana pohlédla ke kavárně. Jmenovala se Pohoda a to slovo přesně vystihovalo, co jí aktuálně schází.
Vešly dovnitř.
Kavárna byla malá, osm stolků, dřevěné lavice u okna, na parapetech zaprášené muškáty. Vonělo to tu skořicí a pečivem. Z repráku tiše hrál nějaký klidný jazz nebo chanson. U okna seděla postarší dvojice, u stěny mladý muž s notebookem.
Usadily se u okna. Za sklem nebylo vidět nic než bílou mlhu a světlo lamp.
Žena sundala čepici. Vlasy měla tmavé, trochu zvlněné, svázané do uzlu. Líce jí stále žhnuly mrazem. Položila ruce na stůl a Jana si všimla ztvrdlých prstů, se záděrami, popraskanou kůží. Prsty člověka, co pracuje rukama, opravdově, ne na počítači.
Přišla servírka. Jana si objednala kávu. Žena poprosila o čaj a ještě dodala:
A jestli máte, tak i preclík.
Než jim přinesli objednávku, mlčely. Pak se Jana zeptala:
Jak se jmenujete?
Ludmila.
Já jsem Jana. Odmlčela se. Vyprávějte mi o tom trhu.
Ludmila sevřela šálek čaje v dlaních. Zahřívala se.
Přijela jsem do Prahy v září. Potřebovala jsem práci, bydlení. Peněz skoro nic, jen co jsem zvládla našetřit za pár měsíců. Mluvila tiše, bez stínu sebelítosti; spíš jako někdo, kdo jen konstatuje skutečnost. Zaměstnali mě v Motole jako sanitářku, sehnala jsem pokoj. Malý, ale paní v pohodě. Dceru Aničku jsem časem dostala do školky.
Anička je vaše dcera?
Ano.
Táta?
Ludmila se na okamžik zadívala nad hrnek.
Nejsme spolu. Řekla to krátce, tím bylo řečeno vše.
Jana kývla a nevyptávala se dál.
Ten kabát, připomněla.
Listopad. Procházela jsem kolem Jiřáku, trh, směs všeho. Spousta překupníků s oblečením. Normálně nic nekupuju, nemám na to. Ale visel tam ten kožich. Přímo u chlapa na věšáku, kolem kupa dalších věcí. Pohladila jsem ho, hned bylo jasné, že je to pravé. Ludmila se odmlčela. Zeptala jsem se na cenu. Říká: tři tisíce. Hned mi bylo podezřelé, že je to málo. Taková věc nemůže stát tři tisíce. Ale radši jsem se neptala, odkud to má. Věděla jsem proč.
Věděla jste a stejně jej koupila.
Ano. Podívala se na ni upřeně. Z vaší strany to chápu jako špatné. Ale neměla jsem žádný zimní kabát. Podzimní bunda mi nestačila. A zima v Praze, to není procházka. A dcera ve školce, já na nočních. Hrozně jsem mrzla. A najednou tenhle kabát za tři tisíce.
Tak jste ho vzala.
Vzala. Pauza. Později jsem toho litovala, že jsem nepátrala víc. Ale napřed jsem měla jen radost, že mi nebude zima.
Jana upíjela dobrou, silnou kávu. Sledovala Ludmilu.
Něco jí bránilo dojít ke slovu obvyklou cestou. Něco se v ní posunulo, ještě však netušila co.
Jste tedy sanitářka v Motole? zeptala se.
Ano. Čtvrtý měsíc. Nejprve jsem si myslela, že jen dočasně, ale kolektiv dobrý. Hlavní je, že máme školku blízko, vím přesně, kdy přijdu, kdy odejdu.
Často noční?
Občas. Pak si Aničku vezme sousedka, paní Beátová, starší paní. Anička ji má ráda.
Jana v duchu hodnotila ten život nic neobvyklého. Takových příběhů je tisíce: žena s dítětem, menší město, těžké okolnosti, stěhování, náročná práce. Nic zvláštního. Ale Ludmila všechno vyprávěla nezlomně, bez podbízivosti či sebelítosti, prostě tak, jak to bylo. A to Janu zasáhlo.
Odkud jste přijela? zeptala se ještě.
Z Kadaně. Malé město. Dvě stě kilometrů. Možná jste slyšela?
Ne.
Není proč. Troje továrny, jedna nemocnice. Teď už jen dvě továrny, třetí zavřeli. Ludmila se napila čaje. Tam jsem se narodila, tam vše začalo. Manžel taky odtamtud.
A proč jste odešla?
Ten stejný pevný pohled. Rovný.
Nedalo se tam už zůstat.
Jana se dál neptala. Byla zvyklá poslouchat věci mezi řádky. Architektura to člověka naučí na plánu je stejně důležité to, co tam není, jako to, co je. Prázdno taky mluví.
Má Anička kontakt s tátou?
Má, viděli se v létě. Chvilka ticha. Když jsme ještě byli v Kadani, Anička viděla moc, co by neměla. Nechtěla jsem, aby vyrůstala s pocitem, že tak je to normální.
A tím to skončilo. Ludmila na to dál nemluvila, Jana také ne.
Mlčely. Venku sněžilo stále víc. Dolní okraj skla byl již zasypaný, horní ukazoval jen bělavou změť světla a domů naproti.
Podívejte, řekla Ludmila, jestli je to opravdu váš kabát, jsem vám ho ochotná vrátit. Nemám na něj žádný papír, překupník samozřejmě také ne. Půjdete-li na policii, řeknu to tak, jak bylo.
A co budete nosit?
Ludmila pokrčila rameny.
Podzimní bundu. Dokud něco neseženu.
Podzimní?
Jinou nemám.
Jana koukala na kabát, který Ludmila opatrně pověsila přes židli. Srst byla v perfektním stavu, lepší než když jej měla Jana jemné, bez lysin, čisté.
Dáváte na něj pozor.
Dávám. Takové věci se musí.
Jak ho čistíte?
Koupila jsem na to kartáč za padesátku v domácích potřebách. A v šatníku jsou cedrové kuličky proti molům. Podívala se na ni se zvláštní upřímností. Nikdy v životě jsem neměla věc jako je tahle. Nikdy nic drahého.
Je vám v něm dobře?
Otázka zněla zvláštně, i Janě samotné. Ludmila však hned kývla.
Je. Nejen teplem. Když v něm přijdu do práce, lidi mě zdraví jinak. Ne lépe, ne hůř prostě jako rovnocennou.
Jana položila šálek.
Chápete, řekla. A myslela to vážně.
Ludmila si ji měřila úzkým, ostražitým pohledem, bez nepřátelství, s otevřeností.
Pracujete? zeptala se jí.
Ano, jsem architektka.
Ve vlastním ateliéru?
V malém. Jsme tam ve skutečnosti jenom pět.
Baví vás to?
Jana přemýšlela, zda ji práce opravdu ještě baví. Dělá ji dobře, svědomitě, ale baví?
Ano, odpověděla po chvíli. Asi je to jediné, co mě doopravdy těší.
Ludmila přikývla ve stylu, že tomu rozumí.
Moje práce není žádný med, říkala. Sanitářka na chirurgii, víte. Ale kolektiv slušný. To je důležité.
To je, přidala se Jana. Hodně.
Venku něco zašramotilo asi vývěska na větru. Starý pár u okna se právě chystal k odchodu, muž u zdi si objednával další kávu.
Vyprávějte mi o Aničce řekla Jana. Jen tak, chtěla slyšet něco živého.
Ludmila se usmála. Rychle, ale zcela opravdově.
Mluví pořád. Pronesla to způsobem, jakým se říká neřest, která je vlastně předností. Ve školce si učitelka stěžuje, že ostatní se ke slovu nedostanou. Ale já se radši raduji: hlavně, že nemlčí, hlavně, že není zahnaná do kouta.
Dřív mlčela?
Ludmila sklopila oči k hrnečku.
Stávalo se to. Poslední rok před odchodem. Přijde, sedne si k hračkám, hodinu o ní nevíte. Pauza. Teď mluví. Hodně. Včera mi vysvětlovala, proč psi vrtí ocasem a kočky ne. Já nevěděla, koukla na tablet, našla odpověď. Byla spokojená.
Jak dlouho jste v Praze?
Čtyři měsíce.
A už takový rozdíl.
Děti se přizpůsobí rychle. My dospělí jsme pomalejší.
Jana si vzpomněla, co dělala v září: ve své kanceláři podepisovala změnu plánku pro jednu mladou rodinu, která chtěla spojit kuchyň a obývák. Práce, večery doma, večeře o samotě, řešení domu, sprch a účtů. Občas společná akce s Tomášem, kde on rozmlouval s obchodními partnery a ona stála vedle a usmívala se na povel.
Nevzpomněla si, kdy se naposledy usmála tak jako Ludmila před chvílí při řeči o Aničce.
Když jste si oblékla ten kabát poprvé, nadhodila Jana, co jste cítila?
Ludmila chvíli zvažovala.
Přijde vám to možná hloupé.
Ne, povězte.
Že jsem to zvládla. Bez přikrášlování. Vzala jsem dceru a odešla od ničeho, čtyři měsíce od úplné nuly. Teď mám střechu, práci, místo ve školce, a ten kabát. Ten potvrzuje, že to nebylo zbytečné. Že jsem se nezlomila. Chápete?
Chápala.
Seděla tam a bylo jí to jasné až znepokojivě. Ne ze soucitu. Soucit by tady neměl místo. Z něčeho jiného z toho zvláštního poznání, že slova Ludmily vystihla přesně tu bolest, ke které se Jana v duchu nikdy nevracela. Protože i ona kdysi nosila ten kabát takhle.
Vzpomněla si na den, kdy ho poprvé oblékla. Ne ten den s dárkem, ještě o týden později když si kabát ráno vzala, přešla kolem zrcadla a ucítila v sobě náznak naděje. Že ještě není všechno mrtvé. Že mezi ní a Tomášem je ještě teplo. Bylo to pro ni znamení.
Ale znamení nebylo skutečné.
Protože za dva týdny už byl Tomáš znova na poradě, pak na služební cestě, pak měl hosty. Kabát visel ve skříni, život plynul dál. Jana pochopila, že ten dar nebyl výrazem citu spíš snahou téma uzavřít.
Po půl roce kabát ukradli. Jana si poplakala, jednou, a zdánlivě zapomněla.
Ne. Nezapomněla. Ve skutečnosti měla tu věc v hlavě stále. Jen si říkala, že ne. Bylo to jednodušší.
Ludmilo, řekla, máte vůbec co na sebe zítra do práce?
Ludmila na ni upřela oči.
Bunda mi je.
Teplá?
Jakž takž.
To není odpověď. Je teplá?
Pauza.
Ne moc. Ale zvyknu si.
Jana se podívala na kabát. Vyvěšený na židli, chlup se matně leskl ve světle kavárny. Tři knoflíky. Třetí zespodu světlejší.
Zvažovala to. Dlouho ne. Snad minutu.
Pak si v duchu položila otázku: Potřebuješ ten kabát? Venku je zima, ale máš kvalitní kabát. Další věci ve skříni. Není to touha přežít.
Tak co? Princip? Má pravdu? Ukradli jí ho, fakt. Ludmila koupila kradenou věc, nevědomky, otázka je sporná. Může jít na policii. Může naléhat. Právo je na její straně.
Ale…
Vybavila si hovor s Tomášem. Tři vteřiny přerušení. Rovný hlas diktující sekretářce. Vyřeš si to sama.
Vybavila si, jak stála s vypůjčeným telefonem na vichřici, a necítila nic jen stála.
Vybavila si Ludmilin krátký, opravdový úsměv, když mluvila o Aničce.
Vybavila si svůj vlastní obraz v zrcadle před rokem a půl. Ten okamžik. Opravdové teplo, které znamenala věc, a ne gesto.
To teplo bylo v Janě, ne v kabátu.
Ludmilo, řekla, nechte si ho.
Ludmila nechápala.
Prosím?
Ten kožich. Je váš.
Opravdu?
Ano. Jana upila kávu. Nedávám vám ho z lítosti, pochopte. Jen ho tolik nepotřebuji jako vy. Opravdu. Je to úplně jiné.
Ludmila dlouho mlčela. Něco se v ní odehrávalo, ale nedala najevo co.
Neumím to přijmout jen tak řekla tiše.
Umíte. Zaplatila jste ho. Tři tisíce nejsou maličkost.
Za takovou věc směšně málo.
Ale v listopadu, když jste měla sotva na nový začátek, to směšné nebylo, oponovala Jana. Nepodceňujte se.
Ludmila sklopila oči, pak opět vzhlédla.
Proč?
Co proč?
Proč to děláte. Upřímně.
Jana přikývla.
Protože pro mě ten kabát znamenal něco, co nebylo upřímné. Pro vás ale znamená, co jste získala sama. Pauza. To je jiná váha. Kabát má být tam, kde víc znamená.
Ludmila dlouho přikývla.
Děkuju, řekla prostě. Bez patosu, beze slz.
Ještě chvíli poseděly. Objednaly si druhé kolo Jana kávu, Ludmila čaj. Povídaly si už o jiném o to, jaké je to na chirurgii, v čem spočívá atmosféra dobré práce. Ludmilu udivilo, že prostor a světlo ovlivňují lidi, Jana jí vysvětlila, jak výjimečně.
U nás jsou malá okna, tmavé chodby, poznamenala Ludmila.
To je špatné, v tmavém prostoru se lidé uzavírají.
Tak by se mělo přestavět.
Mělo, přisvědčila Jana. Ale je to drahé, málokdo to udělá.
Škoda.
Ano.
Venku stále zuřila vánice. Byla tam už přes hodinu, možná déle. Jana nehlídala čas což bylo pro ni neobvyklé, protože čas hlídala jinak pořád. Teď seděla v kavárně s téměř cizí ženou a netrápilo ji, kolik je hodin.
Musím za Aničkou do školky, řekla Ludmila.
Zavírací doba?
V sedm. Stihnu to, když půjdu teď.
Obě vstaly. Ludmila si oblékla kabát. Zatímco zapínala knoflíky, podívala se na Janu.
Jak se dostanete vy? Vaše auto tam pořád stojí?
Je tam. Zavolám odtahovku od někoho jiného. Nebo v taxíku požádám o nabíjení telefonu.
Chcete zavolat z mého? Baterku mám.
Jana kývla.
Nezpozdíte se kvůli mně do školky?
Ne. Zavolejte.
Jana zavolala na odtah. Vysvětlila místo, domluvila vše. Ludmila držela telefon, poté podala Janě, aby odpověděla ještě dispečerovi.
Vyšly ven společně.
Vánice je přivítala v plné síle. Ludmila si stáhla čepici, Jana zvedla límec kabátu.
Kterým směrem jdete? zeptala se Ludmila.
Támhle k autu.
Já na druhou stranu k školce. Pauza. Tak se mějte.
Vy také.
Rozešly se. Jana popošla pár kroků, pak se ohlédla. Ludmila šla rychle, s hlavou sklopenou proti větru. Kožich byl v té bílé trase dobře vidět: tmavě kaštanový srst, červené odlesky, rozšířený lem. Opravdu slušel. Patřil k této ženě.
Jana se obrátila a šla k autu.
Vítr ji bil do tváře, sníh křupal pod botami. Kabát držel teplo, ale ne tolik jako kožich. Trochu jí zábly prsty, trochu krk. Všechno velmi konkrétní jen fyzický chlad, žádné metafory.
Ale uvnitř bylo ticho. Ne dobře, ne špatně. Prostě klidněji. Jako když po dlouhém rámusu zůstane najednou ticho a uvědomíte si, jak moc to potřebujete.
Auto stálo na místě. Odtah slíbili za čtyřicet minut. Jana se postavila zády ke větru a čekala.
Myslela na Tomáše.
Ne se zlostí. Hněv by byl příliš prudký na to, co cítila. Myslela na něj s chladným klidem, jako na úkol, který dlouho odsouvala, ale je potřeba jej konečně dokončit. Devět let. Z toho první dva jiné. Sedm let soužití naslepo, život na dvou rovnoběžkách, telefonáty bez odpovědi, večeře, které nejsou, partnerství bez skutečného obsahu.
Co mě drželo?
Zvyk. Strach z nového začátku. Útěcha, že tak je to všude. Že je normální nehledat v manželství víc, jen si najít zájem, práci navíc, nevzpomínat.
Ale hlavně
Čekala. Neříká si, že čekala, protože čekání znamená, že víte, na co. Ona jen žila v jakési podprahové naději, že se to změní. Že přijde s krabicí, znovu s tmavě rudou stuhou. Že bude ještě někdy takový večer. Že se to teplo vrátí.
Kabát byl tím čekáním. Symbolem, že jednou bude znovu dobře.
Ale už není. Dobře, že není.
Jana stojí u svého nepojízdného auta v lednovém sněhu, bez kabátu, bez telefonu, a přemýšlí, co odpoví Tomášovi, až se večer vrátí domů. Zatím přesnou odpověď nezná. Nikdy v nich nebyla silná. Ví však, že tentokrát to bude skutečný rozhovor žádný hádka, žádné drama. Čistě to, co je potřeba už konečně vyslovit.
Odtah přijel za půl hodiny. Mladý řidič, veselý, podal Janě nabíječku na telefon, než vyřídil papíry. Zavolala do ateliéru.
Dnes už nepřijdu, nahlásila Veronice, asistentce. Auto mi chcíplo. Není nic urgentního.
Jasně, Jano. Všechno v pořádku?
Ano. Všechno dobře.
A opravdu byla pravda, jakkoliv zvláštní.
Jela v kabině odtahovky, sledovala zafoukané město za oknem a v hlavě jí běželo ledacos. Že jaro příjde jako vždy v březnu. Že v ateliéru mají rozdělaný projekt dětského centra na Vinohradech, a že hernu musí přepracovat, protože je tam málo světla. Dlouho se tomu vyhýbala. Už nebude.
Už nebude odkládat.
Usmála se. Vnitřně.
V servisu předala auto, vzala si taxi domů. V autě koukala ven vánice už pomalu ustávala, sníh se sypal jako spíš dolů, velké vločky.
Doma byl klid. Tomáš ještě nepřišel, asi stále na poradě. Svlékla kabát, v kuchyni postavila konvici a chvíli koukala z okna.
Venku padal sníh na parapet, vrstva po vrstvě. Město bylo tiché a bílé.
Myslela na Ludmilu. Na to, jak teď spěchá pro Aničku, skloněná proti větru, jak jí Anička běží v botách a čepici naproti, a jak spolu kráčí domů. Anička cestou něco vypráví. O psech, nebo o čemkoliv jiném.
Myslela na to, že si nevzaly číslo. Ale k čemu. Potkaly se náhodou. Takové setkání nepokračují. Jen se stanou.
Ale něco po něm zůstane. Ne kabát. Něco jiného. Něco, co si Jana bude pamatovat.
Konvice zavrčela. Zalila si čaj, sedla si ke stolu a natáhla nohy. Za oknem sněžilo.
Až Tomáš přijde, řekne mu, že si musí promluvit. Ne o autě, ne o kohoutku. Opravdu. Tomáš se asi zamračí, že je unavený. Řekne, že chápe, ale víc čekat nebude. On si sedne jako někdo, komu bráníte v práci. A ona začne. Řekne mu, jak to má. Jak to cítí. Co opravdu chce.
A chce vlastně málo. Ne věci a večírky. Ne spolubydlícího. Chce, aby někdo bral telefon. Aby hlas v telefonu nebyl odtažitý. Aby večer za stolem měla komu něco vyprávět a někdo poslouchal.
Třeba ještě lze. Třeba ne. Neví. Ale nebude už předstírat, že to nevidí.
Seděla s čajem a sledovala, jak venku pomalu sype. Už ne vánice, jen sníh.
Někde ve městě drží Ludmila Aničku za ruku a poslouchá, co povídá. Nebo něco jiného vždy najdou téma.
Někde stojí auto v servise, které zítra opraví.
Někde je porada, co nikdy neskončí.
A tady je klid. Horký čaj. Sníh za oknem.
Najednou ji napadlo: na jaře by si měla dopřát něco nového. Ne revoluci, jen něco svého. Třeba zkusit akvarel v domě dětí, dávno o tom přemýšlela. Nebo přepracovat projekt herny v dětském centru nejen dispozičně, ale i koncepčně. Promluvit se zadavatelem ne jen o světle, ale i o tom prostoru, kde děti budou růst. To je přece její práce. Dobrá práce. A chce ji dělat pořádně, ne napůl.
Venku už byla tma, sníh vidět jen pod lampou.
Dopila, umyla hrnek.
Pak do předsíně, podívala se na věšák. Kabát tam visel, finský kašmír. Dobrá věc. Teplá.
Zhasla, šla do pokoje. Čekat.
Nebo ne ne čekat.
Prostě být. To na teď stačí.
***
Za pár týdnů, v únoru, když mrazy trochu polevily, viděla na druhé straně ulice ženu v podobném kožichu. Srdce jí na chvíli poskočilo, ale nebyla to ona, jen podobný střih.
Jana pokračovala k setkání s klientem kvůli dětskému centru. Měla s sebou přepracované plány herna teď měla světlo z obou stran, stěna mezi ní a chodbou padla, prostor je otevřený. Klient se asi zamračí, že je to změna, ale vysvětlí. V tom se vyzná.
Na asfaltě se už místy rozpouštěl sníh, březen na dohled.
Šla a přemýšlela, jak to chodí: jednou potkáte člověka ve vánici na zastávce, on vám nic zvláštního neřekne, nedá radu, nezmění vám život. Jen poví svůj příběh. A vy posloucháte a najednou pochopíte něco o sobě. Co jste vlastně už věděli, ale nemělo to ještě slova.
A to je všechno. Někdy to úplně stačí.
