Jan usmažil brambory a otevřel sklenici nakládaných okurek. Dnes byl rok, co odešla jeho Milada. Najednou někdo zaklepal na dveře. “To jsi ty,” usmál se Jan, když na prahu uviděl sousedku Bohunku, a pozval ji ke stolu. Posadili se, mlčeli, vzpomínali na Miladu. Vtom Jan sáhl do kapsy pro nějakou obálku. “Bohunko, tuhle obálku mi dala Milada těsně před tím, než nás opustila,” vysvětlil Jan a podal obálku Bohunce. “Ale to přece patří tobě,” podivila se Bohunka. “Jen čti a všechno pochopíš,” řekl tiše Jan. Bohunka otevřela obálku, přečetla pár řádek a zatajila dech.
Zeť slíbil, že pro Bohunku přijede v sobotu brzo ráno. Bylo jí líto opouštět chatu, ale konec října už nečekal. Vodu už vypnuli, bylo na čase vyrazit domů.
“Bohuško! Paní Bohumilo, jste doma?” zaklepal soused z chaty Jan Procházka na dveře.
“Pojď dál, Jane, jsem ještě tady. Balení zabírá čas, zeť pro mě má přijet pozítří. Zase mě zdrbne, že mám hodně tašek. Ale co mám dělat, vlastně těch věcí moc není většina to úroda. Sušená jablka, letos stromů narůdilo. Okurky, lečo, marmelády. Nepřenechám to přeci. Pro koho jsem všechno dělala? Pro ně. Mně toho tolik netřeba.”
“Však to znám, Bohunko. Já budu taky domů až trochu později, zůstanu tu ještě pár dní. Je tu hezky, podzim v Krkonoších je malovaný. Milada vždycky podzim milovala. No, proč jsem vlastně přišel… Pamatuješ, jak jsme dřív končili chatařskou sezónu všichni dohromady? Tvůj František ještě žil, byli jsme mladí. Děti malé, zahrádky čisté, jabloně jako špejle, člověk by nevěřil, že z nich bude jednou stín. Teď už každý kout porostlý, ale tehdy všude pořádek. Co jsem chtěl… Dnes je to rok, co odešla Milada, rád bych si ji připomněl,” přešlapoval Jan mezi prsty s obálkou. “Nechce se mi na ni vzpomínat sám, je to těžké. Ve dvou je to lepší. Upekl jsem brambory, přijď na chvíli posedět. Rád bych ti taky ještě s jednou věcí promluvil. Dorazíš?”
“No jasně, Jane! Tady máš nakládané okurky. Přijdu za půl hodinky, jen trochu douklízím věci.”
Rodiny se kamarádily spoustu let. Stavěli spolu chalupy, sázeli zahrady, pomáhali si navzájem. Letní oslavy narozenin slavili dohromady. Léto bylo vždycky jako krátký život. Teď Bohunce o prázdninách jezdí vnoučata, smutnit nemá kdy. Její František už tu ale sedm let není. Ale Jan s Miladou s ní nadále přátelili po sousedsku. Jen uplynulé podzim Bohunka přišla i o Miladu. Ta ještě před odchodem říkala, jak zhubla a vypadá jak filmová hvězda. A pak… Letos bylo celé léto nějaké zvláštní. Jan nemohl najít klid, obracel záhony, i když nebylo komu sázet Milada odešla. Ze stodoly se ozývaly jeho pokusy něco vyrábět, někdy zaklel, když se nedařilo. Bohunce letos vnoučata skoro nebývala tu tábory, tu moře s rodiči. Tak sázela, pletla, zalévala aby byl dům plný.
Bohunka si tiše povzdechla, oblékla si svetr a šla k sousedovi, jak slíbila.
Jan už čekal. Stůl prostřený: opečené brambory, rajčata, okurky od Bohunky. “Sedni si, Bohuško. Zítra mi přijedou děti, ale dneska se chceme rozloučit s Miladou spolu. Podívej, našel jsem staré fotky. Vidíš, jak František sází s tebou višně? A tady jsme se vrátili z lesa s košíky plnými hub. A tady jsme opékali buřty. To Milada mhouří oči od kouře. Připijeme si,” nalil Jan štamprličku slivovice. “Na naše drahé na Miladu a Františka.” Umlkli a chroupli kousek okurky. Pak Jan vytáhl z kapsy obálku a ztišil hlas:
“Bohunko, nelekej se, ale chci abys mě vyslechla. Minulý podzim Milada odešla přímo před mýma očima. Jeli jsme spolu v srpnu z chaty. Ale nedávala nic znát, byla vždy silná. Vzpomínali jsme spolu na celý život den po dni, jak bychom jej žili ještě jednou. Sledovali jsme staré české filmy a povídali si o všem. Pak mi Milada jednoho večera řekla:
‘Jane, slib mi, že uděláš, oč tě poprosím. Je to spíš poslední přání. Nezapírej mi to, prosím, vždyť oba víme, jak to je’ A dala mi tuhle obálku. Představ si, napsala jí pro tebe. Věděla, že ji nevyhodím. Tady, přečti si.”
“Ale to přece patří tobě…”
“Jen to přečti, uvidíš sama.”
Bohunka otevřela obálku a vytáhla papír, kde bylo rukou Milady psáno:
Jane, můj drahý, co se dá dělat, musím odejít dřív. Život jde dál, žij za nás oba! Odkazuji ti štěstí. Neznamená to, že na mě zapomeneš. Jsme přeci vždycky milovali život, nezapomeň na to. Přeji si, abys nezůstal sám. Možná potkáš někoho a pokud by to byla Bohunka, budu ráda. Vždycky mi přišlo, že si rozumíte. Je výborná, pochopí tě. Zeptej se jí, jestli s tebou bude chtít žít. Byli jsme s tebou bojovníci, nezlomilo nás nic. Prosím, zůstaň v dobré náladě, i kdyby bylo někdy ouvej. Tvoje Milada.
Bohunka četla jednou, dvakrát, zadívala se na Jana.
“Slib jsem jí dal, že to udělám, jak si přála, jak si Milada přála. Řeknu ti to, rozhodni sama,” Jan byl nesvůj, “Bohunko, zkusme to spolu. Dlouhé přátelství je vzácné. Nikdo nás nemůže soudit. Ještě máme kus života, je hřích stěžovat si, když lze žít s radostí. Buď mojí ženou, Bohunko, slibuji, že nebudeš litovat.”
Bohunka ani nevěděla co říct, bylo to tak nečekané. Podívala se na Jana a pochopila, že v těch slovech je pravda:
“Jane, dobře, promyslím to. Zeťovi řeknu, že jsem se nestihla sbalit, a zůstanu ještě týden.”
Tak rozhodli a Jan ji doprovodil domů.
Tu noc nemohla Bohunka usnout. Přemýšlela o jediné věci, jak se jí celý život odvíjel před očima. Za rána se jí zdál sen o Františkovi. Stál, usmíval se: “Tak co, na co ještě čekáš? Ve dvou je život jednodušší. Vezmi si Jana. Jsem rád, že nebudeš sama.”
Další léto Bohunka a Jan odstranili plot mezi svými zahradami. Vnoučat měli dvojnásob, ať si pobíhají. Jan jim udělal houpačky. Záhony vykopal Bohunka tam zasadila, co ji napadlo. Úrody bylo pro celou rodinu. Vnučky babičce pomáhaly, každá dostala vlastní záhonek. O víkendech přijížděly děti, radovaly se, že rodiče nejsou sami a drží při sobě.
Možná se najdou tací, co by je soudili. Ale Milada a František z výšky shovívavě přihlíželi a usmívali se. Odkaz být šťastni byl naplněn. A život, přes všechny rány, šel dálA když příští rok přišel podzim, seděli už Bohunka s Janem spolu pod rozloženou jabloní, v košíku první padaná jablka, a všude kolem pobíhaly děti. Nad hlavou jim zafoukal vítr a shodil hrst žlutých listů přímo na stůl, takže se všichni rozesmáli. A v té chvíli, když se slunce protáhlo pod mraky a ozářilo dvůr, Bohunka si tiše pomyslela: život je pořád krásný, když máme pro koho péct brambory, s kým sdílet příběhy a na koho se těšit ráno u kávy. Jan vzal Bohunku za ruku, díval se do dálky, kde mizelo léto, a věděl, že přes všechny ztráty zůstalo to nejdůležitější domov ve dvou srdcích, které se rozhodly zůstat spolu. A někde v šustění listí, v tichém šelestu podzimní zahrady, se zdálo, že slyší tichý smích Milady a Františka.
Zas byl čas žít a oni žili.
