„Žijete si dobře, tak byste měli pomáhat rodině!“
„Soňo, jsi doma?“
„Ne, právě jdu. Co se děje?“
„Musíme si promluvit. Za jak dlouho budeš doma?“
„Za půl hodiny. Co se stalo, mami?“
„To se dozvíš později.“
Tento rozhovor se odehrál mezi Soňou a její matkou Valentýnou.
Sotva se Soňa stihla převléknout a vybalit nákup, někdo zazvonil u dveří.
„Mami, co se stalo?“
Valentýna podezřívavě prohlédla byt a pak vešla dovnitř.
„Vidím, že jste si pořídili novou televizi.“
„Ano.“
„Dobře si žijete,“ prohodila matka a zamířila do kuchyně.
„Chceš čaj nebo kávu?“
„Nechci. Přišla jsem kvůli něčemu důležitému.“
V tu chvíli však Valentýna spatřila drahý salám a hromadu ovoce.
„Říkám ti, žijete si jako páni. Tolik věcí jsi nakoupila.“
„Ano, mami. Můžeme si to dovolit.“
„No jistě, my s otcem jsme celý život dřeli v továrně, a vy si tu podnikáte. Měli jste štěstí!“
Ano, Soňa a její manžel Pavel skutečně měli vlastní podnik, který vybudovali od nuly. Nikdo jim nepomohl a nedal peníze na začátek. Všeho dosáhli vlastní pílí. Riskovali a vzali si půjčku. I když hrozilo, že zkrachují a zůstanou s dluhy. Tehdy je nikdo nepodpořil. A teď je obviňují, že si žijí lépe než ostatní členové rodiny.
Soňa z matčina tónu dobře pochopila, že od ní nemůže čekat nic dobrého. Buď to bude další prosba, nebo výčitka.
„Chtěla jsem s tebou mluvit o něčem důležitém. Tvoje sestra Hana už měsíce pracuje za pár korun. Víš, že se nechala zaměstnat jako prodavačka.“
„Ano, vím,“ přikývla Soňa.
„No, napadlo mě, že bys ji mohla vzít do své firmy.“
„V jakém smyslu?“ podivila se Soňa.
„V tom nejpřímějším. Nepotřebujete zaměstnance?“
„Ne, máme plný stav.“
Valentýna pokáravě pohlédla na dceru.
„Takže vůbec žádné místo není?“
„Říkám ti, nemáme volné pozice.“
Matku však tento argument nezastavil a trvala na svém.
„Víš, mám dojem, že prostě nechceš pomoct své sestře. Proto hledáš výmluvy.“
Soňa dobře věděla, proč matka tento rozhovor začala. Nebylo to poprvé a ani překvapivé.
Od dětství to bylo tak, že Valentýna milovala Hanu, svou mladší dceru, víc. Snažila se jí dopřát to nejlepší.
A tak si Hana zvykla, že jí všechno vždycky někdo dá. Na rozdíl od Soňi, která si všechno chtěla vydělat sama a usilovala o lepší život.
Zatímco rodiče pracovali, mladší sestru ani bičem nedostali do práce. Pak ale musela, protože z jedné penze se moc žít nedá.
Bez vzdělání a zkušeností ji nikde nechtěli. Na rozdíl od Soňi, která pracovala od 18 let a zároveň studovala vysokou školu.
Postupně se dopracovala k tomu, že spolu s manželem založili vlastní podnik a žili si po svém. Hana však byla stále nespokojená. Změnit to ale sama nechtěla.
Mnohem lepší bylo, když to za ni udělal někdo jiný. Třeba matka nebo sestra. A Valentýna se od toho příliš neodklonila. Myslela si, že Soňa má povinnost pomáhat své mladší sestře. A tak trvala na svém.
„Mami, už jsem ti všechno vysvětlila.“
„Ano, ano. Je pro vás jednodušší vzít cizí lidi než pomoct vlastním.“
Soňa a Pavel měli jedno pravidlo, kterého se drželi – nebrat do firmy příbuzné a známé. Proč? Protože pak začnou flákat a být drzí. Tuto chybu už jednou udělali a pak si slíbili, že to už nikdy nezkusí. Nakonec, obchod a přátelství se nemíchají. Totéž platí pro rodinu.
Ale to nebyl jediný důvod, proč Soňa nechtěla sestře pomoct. Ve skutečnosti jejich vztah nikdy nebyl dobrý.
Dalo by se říct, že se od dětství nemohly vystát. Základ byl položen ve chvíli, kdy matka začala dcery rozdělovat a vždycky upřednostňovala Hanu.
Co vlastně čekala, když se takhle chovala ke starší dceři?
„Mami, řekla jsem, že nemůžu pomoct. Nikoho propouštět nebudu a Hanu taky nevezmu.“
„Jsi sobecká, to se nedá říct jinak! Ale co čekat od vás. Vy jste zabezpečení a nás, obyčejné lidi, nechápete.“
Valentýna se otočila a zamířila ke dveřím. I přes svůj vzdor a uraženost si vzala tašku s nákupem.
Soňa ji nezastavila, protože dobře věděla, že to nemá smysl. Navíc by to matka brala jako slabost.
Večer se Pavel vrátil domů a z výrazu své ženy poznal, že plakala.
„Soňo, co se stalo?“
„Přišla máma.“
„Chápu. Zase prosila za sestru?“
„Ano.“
Pavel Soňu pevně objal, aby jí ukázal, že ji podporuje.
„Doufám, že jsi její slova nebrala k srdci?“
„Ne, už jsem si na její výstřiky zvykla,“ zavrtěla hlavou Soňa.
„To je dobře. Víš přece, že stačí jednou ustoupit a hned si na tebe sednou.“
„Ano, vím, ale stejně je to nepříjemné.“
Vtom zazvonil telefon a na displeji se objevilo Hanino číslo.
„Ano?“ odpověděla Soňa lhostejným hlasem.
„Nechápu, jak ti může být tak líto?“
„Co tím myslíš? Hano, o čem to mluvíš?“
Nejprve si Soňa myslela, že jde o práci, ale pak se ukázalo, že je to něco jiného.
„Viděla jsem, že máma přinesla salám a ovoce. Proč jsi jí dala tak málo? Mohla jsi dát víc. Koneckonců, vy dobře vyděláváte.“
Soňa si těžce povzdechla a pak odpověděla:
„A proč sis vůbec myslela, že ti něco dlužím?“
„Protože jsem tvoje sestra a ty bys mi měla pomáhat.“
„Ne, miláčku. Nic ti nedlužím. Stejně jako ty mně. Každý z nás žije svůj život podle svých možností. Chceš žít lépe? Tak si najdi příležitost. Nečekej na cizí dary.“
Myslela si, že se Hana po takové odpovědi rozzlobí a zavěsí, ale ta našla, co říct.
„Samozřejmě, tobě se to snadno říká, když máš svůj podnik a všechno máš. A co já?“
„Tak si ho postav, v čem je problém? Do toho!“
Soňa už nechtěla poslouchat další výčitky. Dobře věděla, že sestra a matka jsou nenapravitelní. Snažit se jim něco dokazovat by bylo zbytečné.
Opravdu, je třeba si vážit těch, kdo si váží tebe, a nesnažit se zalíbit jen proto, že je to tvůj příbuzný.
