Dcera se vdala, bohužel na zetě a jeho rodiče nemáme štěstí. Dětem dáváme všechno, ale oni nemají nic. Je to už osm let, co jsme se vzali, a stále se s touto rodinou potýkáme.
Když přišla otázka bydlení, jeho rodiče zaujali stanovisko – my s tím nemáme nic x dělat.
Museli jsme se přestěhovat, abychom dětem koupili byt. Nechtěli jsme to udělat, protože náš byt byl krásný, teplý, cihlový. Ale co se dá dělat? Nejdůležitější bylo, aby děti měly vlastní hnízdo. Zrekonstruovali jsme ho, koupili nábytek, ale bez pomoci rodičů.
Také jsem pomáhala s vnoučaty. Dcera je teď s mladším na mateřské dovolené a starší chodí do první třídy, takže ho vozím do školy. Dcera to sama nezvládne , je nereálné vzbudit dítě, obléct ho, jít s druhým do školy a to vše za hodinu! Takže se s dědou střídáme v řízení , oba se podílíme na výchově vnoučat.
Rodiče mého zetě se jako obvykle tváří, že s tím nemají nic společného a nic jim do toho není. Dívám se na to a divím se, jak mohou být prarodiče tak lhostejní.
Je to tak od samého začátku. Představte si, že svému synovi nedáte na svatbu ani korunu. Volala jsem před svatbou, řekla jsem, že se děti berou , sejdeme se a promluvíme si. A oni mi řekli:
- – Co když se za měsíc rozvedou? Teď se 70 % párů rozvádí během prvního půl roku, statistika!
Nakonec jsme s manželem udělali svatbu, dětem jsme dali byt a oni přišli na svatbu jako cizí lidé a přinesli v obálce ubohých 500 zlotých.
Přesto zeť vznesl požadavky.
Byt jsme jim koupili před osmi lety – garsonku. Pro dva lidi to bylo víc než dost. A teď se narodily dvě děti a samozřejmě je to stísněné.
Myslím, že zeť by měl být aktivnější. Říkám: no, když nemůžeš vydělávat víc , nemohli by ti rodiče trochu pomoct?
Ale on řekl, že ne. Řekl:
-Já to po nich nemůžu chtít!
Řekla jsem mu: “Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne:
-Já se toho ujmu sám, jestli chceš. Můj zeť mi zakázal se o tom byť jen zmínit.
Jeho postoj mě překvapil. Takže je škoda žádat vlastní rodiče, ale od cizích rodičů si to vzít můžete. Osm let ze mě vysával peníze. Proč si je nevydělá sám ? Nevím, lidé si nějak kupují byty. Říkám mu – jsi mladý, najdeš si příležitost. Hledej si vedlejšák , jeď pracovat do zahraničí.
Takhle se choval i k mé dceři, už mi volá a stěžuje si, proč se do toho pletu. Říká, že tchánovci se nedají změnit, jsou to takoví lidé, nepomohou.
Jsem naštvaná: žijí spokojeně, jezdí do sanatoria, ale člověk jim nesmí říct ani slovo. Zeť to prý zakazuje. Jakého mají milujícího syna! Ale tchyně a tchána mu líto není.
