Zaspala! Na cestě z koupelny ke vchodovým dveřím si Zdeňka honem natřela rty, mrkla na sebe do zrcadla a ve spěchu si oblékla plášť s botami. Za tři minuty po probuzení už jela výtahem.
Když vyšla ven, uvědomila si, že venku mží lehký zářijový déšť, ale na návrat pro deštník nebyl čas. Zrádný budík ji dnes zklamal. Běžela na zastávku, jako by šlo o život. Kdyby zmeškala práci, mohlo by to skončit průšvihem – se svým šéfem si nemohla dovolit přijít pozdě, mohlo by to skončit dokonce i výpovědí.
Probírala hlavou různé možnosti, jak může tenhle den dopadnout. Už se v mysli loučila se svými oblíbenými klienty, prémií a zbývajícím volna z poslední dovolené. Všichni kolem spěchali nebo jen běželi do svých všedních záležitostí, nikdo si nikoho nevšímal. Vše bylo šedé, fádní a smutné, a tenhle déšť jen přidával na pochmurnosti dne, který nezačal nejlépe.
K zastávce bylo sotva dvě stě metrů. Najednou se Zdeňka prudce zastavila a ohlédla se zpět. U oprýskané lavičky sedělo malé mokré kotě. Krčilo jednu nožku za druhou a pokoušelo se mňoukat, ale nedařilo se mu vydat žádný zvuk.
Na okamžik se rozmýšlela, jestli běžet dál nebo pomoct malému tvoru, který zřejmě potřeboval pomoc. Když už měla tak jako tak čelit rozmrzelým slovům šéfa, rozhodla se pomoct kotěti.
Při bližším zkoumání zjistila, že jedna zadní tlapka kotěte je v podivné poloze. “Bože můj, co se ti to jen stalo!” Poslední pochyby zmizely jako ranní mlha. Kotě bylo promočené a promrzlé, třáslo se jako poslední zářijový list na větvi ve větru.
Zabalila ho opatrně do bílého šálu a pod paží uháněla k zastávce ještě rychleji. Rozhodla se kotě vzít do kanceláře a pak jednat podle situace. Nechat ho osudu by jí dobré srdce nedovolilo.
Snaha nepozorovaně se vkrást ke svému stolu skončila fiaskem. Když už byla téměř u cíle, zbývalo jen zatočit do poslední chodby ke kanceláři č. 12, nepřízeň osudu jí připravila překážku – narazila na svého šéfa. “Pavlíková! Celou hodinu! Kde jste se toulala? Kdo má dělat vaši práci? Ztratila jste soudnost?”
Další otázky měly vzbudit pocity viny a posílit propast mezi nadřízeným a podřízeným. Stála zmáčená a nemohla najít slova. Do očí jí stékaly slzy a uvnitř ji sžírala hořkost.
“Podívejte!” Otevřela horní knoflík pláště. Zevnitř koukala malá utrápená tvářička. Kotě uschlo, zahřálo se a nyní žalostně mňoukalo. “Má zraněnou tlapku, nemohla jsem ho tam nechat. Prší… A on byl sám…”
Slzy se kutálely z jejích očí, slova se zamotala a ruce se třásly zradou. V duchu už sepisovala rezignační dopis, chtěla se odebrat ke stolu, sbalit si své věci a odejít. Ale teplá, silná ruka jejího nadřízeného ji zastavila.
Druhou rukou vytáhl telefon a zavolal známé číslo. Pak napsal adresu na kousek papíru a řekl jí, ať tam jede ihned, aby zachránila tlapku toho malého chlupáče.
Zaskočená změnou jeho chování, Zdeňka uchopila papírek, strčila jej do kapsy svého pláště zmrzlýma rukama a rychle zamířila k východu. “A nemusíte se hned vracet.”
Zdeňce kleslo srdce až do pat, smutek pomalu pohlcoval celé tělo. Tak skončil její pracovní život na oblíbeném místě. Nadřízený pokračoval: “Dnes máte volno. Zítra také. A také vás chválím. A dostanete prémii… za lásku k našim menším bratřím.”
Šéf se jmenoval Vojtěch Horák. Byl o něco starší než Zdeňka, ale vždycky působil jako přísný muž. Jen zřídka se s ním setkávala, ale po kanceláři kolovaly zvěsti o jeho tvrdosti vůči podřízeným. Na veterinární klinice, kam ji šéf poslal, lékař rychle vyřešil problém s tlapkou kotěte. Nešlo o zlomeninu, jen o silný výron a natažení. Zatímco lékař prováděl léčebné úkony a obvazoval tlapku, Zdeňka mu vyprávěla, jak našla chudáka na ulici a jak ji šéf nejdřív seřval, ale pak pomohl.
Doktor se zasmál a řekl, že Vojtu zná od dětství. Už jako kluk pomáhal opuštěným zvířatům, zachraňoval štěňata z ledové vody a jednou sebral kotě z rukou krutých výrostků. Když dospěl, začal vydělávat peníze a vždy část věnoval na pomoc útulkům. Dokonce celou svou první stipendii poslal na záchranný fond pro bezdomovce bez ocasu.
S lidmi mu to ale nešlo tak snadno. Poté, co v mladosti ztratil celou svou rodinu, uzavřel se, stal se tvrdým a odměřeným.
Tento příběh Zdeňku tak dojal, že na něj celý den nemohla přestat myslet. Téměř nechtěně ho litovala a chtěla ho podpořit. Večer, zatímco se kotě zotavovalo z dobrodružství a spalo sladce na měkké teplé posteli své nové majitelky, Zdeňka připravovala místo pro nového obyvatele. Mláďátko se za celý den zkoušek na ulici hodně natrapilo. Kdo ví, jak dlouho se už potulovalo? Ve spánku se tiše míhalo a občas pištělo. Teď jeho samota a osamocenost Zdeňky skončila. Ráda se bude o svého nového přítele starat a dávat mu veškerou svou lásku.
Usmívajíc se těmto myšlenkám, Zdeňka chystala útulné pelíšek pro Barunka. Toto jméno jí připadalo jako ideální pro malého bezbranného tvorečka. Poklid jejích myšlenek narušil nečekaný telefonát. Byl to Vojtěch.
“Jak se daří našemu pacientovi?”
Dívčí tvář se začervenala a s nadšením líčila stav svého svěřence. Poté dlouze děkovala svému šéfovi. Neočekávaně ji Vojtěch pozval na večeři a povídali si celou noc. Muž, který už ji byl blízký a známý, byl s ní. Vedle nich sedělo kotě s ovázanou tlapkou, které získávalo tolik pozornosti a laskavosti, kolik dva dobří lidé, jejichž duše byly spřízněny, mohli poskytnout.
V brzké době se společně věnovali pomoci nešťastným zvířatům v těžkých situacích a společně vychovávali svého Barunka, který se zdál být rovněž spřízněnou duší.
