O životních volbách
Obvykle se o svých pocitech moc nedělím. Jsem zvyklý být tím, kdo poslouchá, pomáhá a zachraňuje. Ale dnes chci říct nahlas to, co mě tíží na srdci už roky.
Jsem lékař. Moje povolání je moje poslání. Dal jsem mu celé své já.
Ale příliš pozdě jsem si uvědomil, jakou to má cenu.
Začátek cesty
Narodil jsem se v malém provinčním městečku, kde život plynul poklidně a racionálně. Rodiče doufali, že zůstanu poblíž, stanu se učitelem nebo inženýrem, založím rodinu a postavím dům.
Ale mě vždycky přitahovala medicína.
Přihlásil jsem se na univerzitu ve velkém městě, a pak jsem tam zůstal natrvalo. Stáže, specializace, noční služby, neustálé zkoušky, konference, nekonečné konzultace. Lékařské povolání mě zcela pohltilo.
Zpočátku jsem k rodičům jezdil každý víkend. Poté jednou za měsíc. Nakonec jednou za půl roku.
Když navrhli, že prodají dům a přestěhují se blíž ke mně, měl jsem radost. Ale odmítli. Jejich kořeny byly tady, mezi starými ulicemi a hroby jejich předků.
Smířil jsem se s tím. Měl jsem pocit, že máme před sebou ještě spoustu času.
Jak moc jsem se mýlil.
Ztracené otcovství
Oženil jsem se. Narodily se nám děti.
Ale já jsem skoro nebyl s nimi.
Když se můj syn učil jezdit na kole, měl jsem službu na JIP.
Když se dcera poprvé zamilovala ve škole, bojoval jsem o život pacienta po těžké nehodě.
Když se doma sfoukávaly svíčky na dortu a smálo se, podepisoval jsem chorobopisy a kontroloval výsledky testů.
Myslel jsem si, že to tak má být. Že dělám důležitou práci.
A pak jsem si najednou všiml, že moje děti vyrostly.
Že své první otázky o životě kladly někomu jinému, ne mně.
Že když mají problém, jdou za matkou.
Že když se sejdeme jako rodina – což se stává jen málokdy – vtipkují s manželkou, sdílí s ní své myšlenky, ale se mnou skoro nemluví.
Protože pro ně jsem cizí.
Bolest ztráty
Když rodiče začali stárnout, myslel jsem si, že mám ještě čas.
Volal jsem jednou týdně. Ptával jsem se, jak se mají, co je nového.
Ale rozhovor byl pokaždé krátký – vždyť jsem měl pacienty, kolegy, práci, která vyžadovala pozornost.
Když otec ulehl, nemohl jsem přijet hned. Byly naléhavé operace, konference. Neustále jsem cestu odkládal.
Když jsem konečně sedl do auta a vyrazil do rodného města, bylo už pozdě.
Za rok odešla i matka.
Znovu jsem to nestihl.
Stál jsem u jejich hrobů a nemohl jsem si odpustit.
Nemohl jsem uvěřit, že jsem měl čas v noci číst lékařské časopisy, ale ne dost času pro své blízké.
Jednou jsem si položil otázku
Vím, že jsem dobrý lékař.
Vím, že jsem zachránil desítky životů, pomohl mnoha lidem.
Ale otázka zní: Byl bych takovým lékařem, kdybych neměl věnovat medicíně veškerý svůj čas?
Kdybych chodil z práce přesně v šest, hrál si s dětmi, poslouchal vyprávění rodičů, trávil čas s manželkou?
Odpověď znám.
Ne.
Nestal bych se tím, kým jsem.
Ale jiná odpověď mi trhá duši.
Zaplatil jsem za to příliš vysokou cenu.
Stal jsem se dobrým lékařem, protože jsem byl špatný syn a otec.
A to je cena, se kterou budu muset žít.
