A hele, tak poslouchej… Tenkrát mě vytáhl z rybníka, a já mu zničila celý život.
“Terezo! Terezo, co to jako děláš?!” Dominikův hlas se třásl zoufalstvím. “Vždyť přece víš, jak moc tě miluju! Proč mi tohle provedla?!”
“Prosím tě, Dominiku, nedělej to těžký,” odvrátila se Tereza k oknu, aby neviděla jeho pohled. “Je rozhodnuto. Adam je dobrý člověk, má skvělé postavení, budeme žít důstojně.”
“A láska? A všechno, co mezi námi bylo? To už nic neznamená?”
Tereza zaťala pěsti tak tvrdě, že jí nehty vjely do dlaní. Samozřejmě, že to něco znamenalo. Víc, než si připouštěla. Ale máma ležela po druhém infarktu v nemocnici a léčba stála hrozné peníze, který s Dominikem nikdy neměli a mít nebudou.
“Bylo to krásný, ale život není pohádka,” pronesla chladně.
Dominik udělal krok k ní, natáhl ruku, ale zastavil se, aniž by se jí dotkl.
“Terezko… Pamatuješ na ten den u přehrady? Když jsi propadla ledem? Vytáhl jsem tě, přísahali jsme si…”
“Přestaň!” prudce se otočila. “Nevytahuj to! Co bylo, to je pryč.”
Dominik se na ni díval, jako by ji viděl poprvé. Pak pomalu přikývl.
“Chápu. Takže je to tak. Tak dobře…” Vzal si z komody bundu. “Přeji ti hodně štěstí, Terezo Valová.”
Odešel, aniž by práskl dveřma. Tereza slyšela, jak jeho kroky dozněly na schodech, a teprve pak si dovolila rozplakat se.
Adam Černý byl opravdu dobrý člověk. Padesátiletý vdovec, ředitel velký firmy, nabídl Tereze nejen manželství, ale hlavně jistotu. Když máma skončila v nemocnici, právě on vzal veškerý náklady na léčbu na sebe. Nechtěl nic na oplátku, jen souhlas se sňatkem.
“Jsi mladá, krásná, chytrá,” říkal, drže ji za ruku. “A já už stárnu, potřebuju partnerku po boku. Hodíme se k sobě.”
Tereza přikývla, cítila se jako zboží na trhu. Ale neměla na výběr. Máma se uzdravovala, doktoři slibovali kompletní vzpamatování, když bude správná péče a drahá léčiva.
Svatba proběhla v úzkým kruhu. Adam byl ohleduplnej manžel. Nevyžadoval lásku, spokojil se s respektem a vděkem. Tereza se poctivě snažila být dobrou ženou.
Dominika neviděla asi čtvrt roku. Pak ho náhodou potkala na poliklinice.
“Jak se máš?” zeptal se zdvořile, jako známého.
“V pohodě. A ty?”
“Taky. Hodně pracuju.”
Zhubnul, opálil se, měl nový oblek. Tereza chtěla vědět, kde vzal prachy, ale držela se.
“A máma jak?” Dominik měl mámu vždycky rád a ona jeho taky.
“Dobře. Zlepšuje se.”
“Pozdravuj ji.”
“Předám.”
Stáli na chodbě polikliniky a Tereze jasně naskočil ten zimní den, kdy ji Dominik zachránil. Bylo jí sedmnáct, jemu devatenáct. Bruslili na zamrzlý přehradě za městem. Led vypadal pevně, ale Tereza zajela moc daleko od břehu.
Zapraskalo potichu, ale Dominik to slyšel. Zařval, ať se nehýbe, sám se k ní plazil po břiše po ledě. Když se propadla, stihl ji chytit za ruku. Pak dlouhé minuty boje s ledovou vodou, jeho zoufalý snahy vytáhnout ji, jeho vlastní bunda, do který ji zabalil.
“Bude to dobrý,” šeptal, třel jí promrzlé ruce. “Nikdy tě neopustím. Nikdy.”
Tenkrát si navzájem přísahali věčnou lásku. Tereze bylo sedmnáct a věřila na doživotní cit.
“Už musím jít,” řekl Dominik, vrátil ji do přítomnosti.
“Jo, jasně.”
Odešel a Tereza ještě dlouho stála na chodbě a mačkala doporučení k doktorovi.
Život s Adamem běžel klidně. Postavil mámě nový barák v Říčanech, sehnal pečovatelku, zařídil Tereze dobrý místo ve svojí firmě. Vedla agendu, měla slušnej plat a cítila se k ničemu.
“Dneska jsi nějaká smutná,” poznamenal manžel u večeře.
“Jenom jsem unavená.”
“Nechceš někam vyrazit? Odskočit si na chatu na víkend?”
Adam byl pozorný. Všímal si její nálady, snažil se jí vyhovět, nosil dárky. Tereza chápala, že spousta žen by se za ni považovala za šťastné.
“Dobrý, pojďme.”
Chata měl Adam luxusní, s bazénem a zahradou. Tereza ležela v lehátku a koukala na mraky. Manžel vedle ní četl noviny.
“Poslyš, pamatuješ na Dominika Nováka?” zeptal se náhle.
Tereza se leknutím trhla.
“Pamatuju. Proč?”
“Píšou tady o něm v novinách. Dost se proslavil
Vyšla z jeho kanceláře s hořkým poznáním, že stejně jako kdysi její propadnutí ledem rozbilo jeho mládí, tak její volba rozbila jeho důvěru v lásku, a tento dluh nikdy nesplatí.
