Iveta s paní Hanou seděly na vrzající posteli v chladné ložnici. Obě byly navlečené ve svetrech i šálách. Venku vládl tuhý leden a teprve před chvílí začala v kamnech praskat polena.
Neboj se, mami, zašeptala Iveta tiše, ale odhodlaně. Bude to dobré. Neztratíme se. Hned ti podám léky.
Snažila se paní Hanu uklidnit, i když jí vlastně nebyla pravou matkou jen tchyní. A teď už skoro bývalou.
Všechno se to semlelo rychle. Žily tu tři ženy: matka, syn a jeho žena Iveta.
Provdala se za Tomáše až po třicítce, byla jeho druhou ženou. Nerozvracela rodinu, když se poznali, Tomáš už byl rozvedený.
Svou tchyni, Hanu Šrámkovou, si ihned oblíbila. A ona zase Ivetu za dobrotu, pochopení, tak podobné tomu, co sama dávno ztratila s úmrtím vlastních rodičů. U Hany našla blízkou duši a opravdovou rodinu.
Vy dvě proti mně vždycky spřáhnete plány, říkal v žertu Tomáš.
Pět let manželství uteklo jako voda. Pak se Tomáš začal měnit. Byl protivný, náladový, zvyšoval hlas. Na Ivetu i na matku. Kvůli jiné ženě, jak se později ukázalo. Čím dál častěji se nevracel domů, mnohdy přišel zmožený alkoholem.
Jednoho večera Tomáš oznámil, že se rozvádí. Dvě dny prý má na sbalení a odchod. Sotva to stačila zpracovat, když se v předsíni objevila jeho milenka s kufrem v ruce.
Možná chtěla vidět, koho nahradila a provokovat. Nepovedlo se jí to. Byla to tmavovlasá, extravagantní žena, neskrývající umělé rty a prodloužené řasy, které málem při mrknutí clonily pohled.
Iveta se neubránila ironii. Tohle jsi za mě vyměnil? usmála se hořce. Gratuluju. Ať ti to s ní vyjde, já nelituju ničeho.
Ona je aspoň zábavná. Ty a maminka, dvě suché patrony, utrousil Tomáš.
Mě si klidně vykládej, ale proč urážíš matku?
Tomíku, a bude tvoje maminka bydlet s námi? šveholila milenka, flirtující hlasem, který pil krev už po pár minutách. Radši ať si ji odvede. Na co ji tady?
Mami, měla bys taky odejít. Už tu bydlíš moc dlouho, pronesl Tomáš ledově.
Jak to myslíš, kam mám jít? Já ti na dům dala všechny peníze z prodeje bytu! zvedla Hana zoufale ruku na srdce.
Žádný scény. Zůstaneš, ale z pokoje nevycházej. Teď tady vládne Katka.
Miláčku, a nechceš, aby šly obě? protahovala Katka a hladila ho po krku.
To už přeháníš! To je má matka.
Tvá matka? Takže tohle by měla být moje tchyně? No to potěš!
Iveta už nesnesla tu hádku. Mami, pojedeš se mnou na venkov?
Radši na vesnici než s takovým synem a tou, hlesla Hana.
Sedni si, já tě zabalím. Léky, šperkovnice, kabelku, připomínala tichounce Hana.
Iveta vrazila do skříně druhý kufr. Narychlo házela dovnitř vše potřebné: léky, doklady, oblečení.
Ber si všechny svoje věci, sykla Katka. Však nemáme zapotřebí vaše staré krámy, že, kotě?
Tomáš neřekl už nic. Chápal, že tohle mu matka nikdy neodpustí. Anebo ona je matka, možná odpustí všechno.
Za půl hodiny už stáli s kufry před autem. Hana tiše seděla vzadu a stírala slzy. Už se za synem neohlédla.
Těžké je zjistit, že když dáš všechno, stejně jsi nakonec zbytečná.
A jak teď budeme žít, holčičko? vydechla Hana bezradně.
Bude to v pořádku. Mám úspory, než najdu práci, vystačíme. A ty máš důchod. Nebudeme žít na žádné velké noze, ale na chleba s máslem zbyde, usmála se Iveta konejšivě.
Dojely do vesnice na Vysočině, kde Iveta vyrůstala. Bylo štěstí, že ještě bylo světlo. V domě bylo chladno. Rychle rozžehla oheň v kamnech, nanosila vodu ze studny, dala vařit vodu na čaj.
Hana sledovala její pohyby a uznale kývla: S tebou je to jako doma. Skoro to vypadá, že jsi nikdy neodjela z vesnice.
Děda mě naučil všechno. A ještě, že jsme nakoupily, nemusíme mezi lidi do krámu. Vesnické drby já nemusím.
V chalupě se začalo oteplovat. Zítra tu vše vypucuju, usmála se Iveta.
Někdo zaklepal na dveře.
Sousedka? Nebo jsi přijela po letech? Viděl jsem tvé auto. Co tě sem žene zrovna v zimě, problém? ozvalo se za dveřmi.
Dobrý večer, pane Novotný. Už je vše lepší. O všem povím jindy. Pojďte si dát čaj.
Já tě spíš chtěl pozvat k sobě. Ale nejsi tu sama? až teď si všiml druhé postavy.
To je paní Hana Šrámková. Pane Novotný, paní Hana, představila je Iveta.
Kdyby něco, jsem za dvorkem, kývl soused.
Utekl týden a dům se zabydlel svěžestí a vůní jablek. Iveta zametala dvorek, když ji Hana překvapila: Víš, já jsem taky z vesnice. Jen jsem se vdala do Prahy. Můj muž zemřel, když Tomáši bylo třiadvacet. Pak jsem prodala byt, všechno dala synovi na dům. Slíbil, že s ním vždycky budu. A teď tohle.
Neplač. Taky mě to bolí. Ale časem přijde něco dobrého. Alespoň vnoučata se třeba někdy objeví.
Od ní? To by mě Pán Bůh ochraňoval A co pan Novotný, žije sám?
Ano. Manželka se utopila, když zachraňovala sousedovic kluka. Nikdy si nikoho jiného nenašel. Dětí neměl. Přátelil se s mým dědou. Je stejně starý jako Vy.
Měsíc plynul. Tomáš nevolal, ani matce nepsal. Až jednoho dne zazvonil Ivetě mobil z neznámého čísla.
Iveto?
Ano?
Váš muž zemřel.
To musí být omyl.
Ne. Byl opilý, naboural autem. Je mi líto, ale vezl mladou ženu. Ta přežila. Potřebujeme identifikaci.
Iveta si uvědomila, že tu tíhu bude muset sdělit Haně. Co teď? Pane Novotný, prosím, pomůžete?
Iveto, jsi bílá jak stěna!
Mami, posaď se. Tomáš už není mezi námi.
Hana vykřikla, zalomila rukama: Tak to je můj hřích! Opustila jsem ho!
Mami, on vyhodil tebe!
Ale byla jsem jeho matka Bože Dostihla ho spravedlnost.
Musím na identifikaci. Pane Novotný, zůstaňte, prosím, s mámou.
Já jedu s vámi. To se neodmítá, vyřkl soused.
Pohřeb byl tichý, smutný. Po pár dnech se Iveta s Hanou rozhodly jít zkontrolovat dům. Měl teď připadnout jim matce a manželce, protože rozvod ještě nenabyl právní moci, Tomáš žil ve vlastním světě a zapomněl věci vyřešit.
Novotný byl pořád nablízku: Ženy, spolu to zvládneme.
Dům je vyděsil. Všude špína, oděvy, starý nábytek a smrad alkoholu.
A v tom ze dveří vyběhla Katka v negližé, za ní cizí, neupravený muž.
Co tu chcete? To je můj dům, táhněte! začala Katka.
Ukažte listiny! Majitelkou je paní Hana, vložil se vehementně Novotný.
Měla jsem svatbu s Tomášem, zaprotestovala Katka.
Rozvodu nebylo!
Ale svatbu jsme předběžně oslavili. Teď je vše mé!
Tak dost už těch řečí. Okamžitě z domu! Ty máš klíče? zasyčel Novotný.
Chlap se radši vytratil. Soused dohlédl, aby si Katka nic neodnesla.
Museli vyměnit zámky, některé věci rovnou vyhodili. Papíry byly naštěstí v pořádku.
Je mi líto, že z toho máte takové mrzení. Už jsem si na vás obě zvykl, bude mi smutno, řekl Novotný.
Budu ráda, když občas přijdeš. Taky můžeš jezdit za námi, odpověděla Iveta.
Hana se usmála: Máš oči pro mou Hanku, pane Novotný. Co?
Iveta jí sekundovala: Já to vidím! Mezi vámi něco je!
Soused jen rozpačitě mávl rukou a zrudl.
Rok uplynul a Novotný s Hanou se opravdu vzali. Byli šťastní. S Ivetou tvořili malou rodinu byla pro ně jako vlastní dcera. Ale to nebyla poslední změna.
Iveta konečně stala matkou. Nevdala se znovu, ale ujala se dvou opuštěných sourozenců bratra a sestry. Nemohla je rozdělit, chtěla jedno, ale život dal dva.
Rodiče, blízcí lidé ty nemusíme získat jen při narození. Občas nám je postaví do cesty sám osud.
