Z důchodu si Darya Ivánovna, kromě povinných plateb za energie a nákupu potravin na velkoobchodní výprodeji, dovolila udělat malý dárek – sáček zrnkové kávy.
Zrna byla již upražená a když odstřihla roh sáčku, vydávala omamnou vůni. Musela ji vdechovat se zavřenýma očima, vzdálená všem pocitům kromě čichu, a pak se dělo kouzlo! Spolu s úžasnou vůní jako by do těla pronikala síla, ožívaly vzpomínky na dívčí sny o vzdálených zemích, ve snách slyšela příboj oceánu, šumění tropického deště, tajemné šeptání v džungli a divoké křiky opic šplhajících po liánách…
Nic z toho nikdy neviděla, ale pamatovala si vyprávění otce, který často mizel na expedicích do Jižní Ameriky. Když byl doma, rád vyprávěl Dašonce o svých dobrodružstvích v údolí Amazonky, upíjeje silnou kávu, a její vůně jí ho vždy připomínala – hubeného, svalnatého opáleného cestovatele. Vždy věděla, že její rodiče nejsou biologičtí.
Pamatovala si, jak ji na začátku války, tříletou dívenku, která přišla o své rodiče, našla žena, která se jí stala maminkou na celý život. Poté probíhalo všechno jako u ostatních: škola, studium, práce, manželství, narození syna a výsledkem bylo samota. Syn, který před dvaceti lety, na naléhání své ženy, vybral jinou zemi jako místo k životu, šťastně žije s rodinou ve městě Brno. Celou tu dobu navštívil svůj rodný město jen jednou. Volali si, syn jí měsíčně posílal peníze, ale ona je neutrácela – spořila na speciálním účtu. Za dvacet let se nashromáždila slušná částka, ta se vrátí synovi. Pak…
V poslední době ji neopouštěla myšlenka, že prožila dobrý život, plný starostí a lásky, ale – cizí život. Kdyby nebyla válka, měla by úplně jinou rodinu, jiné rodiče a jiný domov. Takže by i osud byl jiný. Na své vlastní rodiče si skoro nevzpomínala, ale často si připomínala holčičku – stejně starou, která byla vždy vedle ní v těch skoro batolecích letech. Jmenovala se Máňa. Jen slyší, jak je volali: – “Máňo, Dášo!” Kým jí byla? Kamarádkou, sestrou?
Úvahy přerušil krátký pípnutí mobilního telefonu. Podívala se na displej – přišel důchod na účet! To je dobře, zrovna včas! Může se vydat do obchodu, koupit si kávu – tu poslední vypila včera ráno. Opatrně pocházející po chodníku s hůlkou, obcházející podzimní kaluže, došla ke vchodu do obchodu.
U dveří se krčila šedá mourovatá kočička, opatrně koukala na kolemjdoucí a na skleněné dveře. Pocítila lítost: – “Chudinko, asi ti je zima a jsi hladová, viď. Vzala bych tě domů, ale… Komu bys byla potřeba po mně? A mně zbývá… Dneska, nebo zítra.” Ale z lítosti nad chudinkou jí koupila levný pytlík jídla.
Opatrně vytlačovala želatinovou hmotu do plastového tácku, kočka trpělivě čekala a koukala na svou dárkyni zamilovanýma očima. Dveře obchodu se rozlétly a na schod vyšla statná žena, výrazu ve tváři, který nevěstil nic dobrého. Bez zbytečných slov odkopla tácek s jídlem tak, že se želatinové kousky rozlétly po chodníku:
– Říkám jim, říkám – žádný smysl! – zavrčela. – Nemáš je tu krmit! – a nervózně se otočila a odešla.
Kočka, stále ostražitá, začala sbírat kousky jídla z chodníku, zatímco Darja Ivanovna, lapajíc po dechu ze vzteku, ucítila první bodnutí blížícího se záchvatu. Spěchala k autobusové zastávce – jen tam byly lavičky. Posadila se na jednu z nich a horečně šmátrala po kapsách v naději, že najde léky, ale marně.
A bolest nemilosrdně stoupala ve vlnách, hlava jakoby byla v kleštích, před očima se jí zatmělo, z hrudi se dral sten. Někdo se dotkl jejího ramene. S námahou otevřela oči – mladá dívka na ni ustrašeně hleděla:
– Je vám špatně, babičko? Jak vám mohu pomoct?
– Tady, v tašce. – Darja Ivánovna slabě pohnula rukou. – Je tam balení kávy. Vyndej a otevři ho.
Naklonila se k balení, vdechla vůni pražených zrnek jednou, dvakrát. Bolest neustoupila, ale oslabila.
– Děkuji, holčičko. – Slabě pronesla Darja Ivánovna.
– Jmenuji se Pavla, ale poděkujte kočce. – Usmála se dívka. – Byla vedle vás a tak hlasitě mňoukala!
– I tobě děkuji, má drahá. – Darja Ivánovna pohladila kočku, která seděla hned vedle ní na lavičce. Ta samá, mourovatá.
– Co se vám stalo? – s účastí se ptala dívka.
– Záchvat, holčičko, migréna. – Přiznala Darja Ivánovna. – Byla jsem příliš nervózní, stává se…
– Doprovodím vás domů, sama byste jen těžko došla…
– … Moje babička má také migrény. – Vyprávěla Pavla, když pily slabou kávu s mlékem a sušenkami v bytě Darji Ivánovny. – Vlastně je to moje prababička, ale říkám jí „babička“. Žije na venkově, s mou babičkou, maminkou a tatínkem. Já studuji tady na zdravotnické škole, na zdravotní sestru. Babička mi říká také „holčičko“. A ještě – vypadáte jako ona, myslela jsem, že jste ona! A hledali jste někdy své příbuzné, ty vlastní?
– Pavluško, holčičko, jak bych je mohla najít? Vždyť si je skoro nepamatuji. Ani své příjmení, ani odkud pocházím. – Vyprávěla Darja Ivánovna, hladíc kočku, která si hověla na jejích kolenou. – Pamatuji si bombardování, když jsme jeli v povoze, pak tanky… A já utíkala, utíkala tak rychle, že jsem na sebe zapomněla! Hrůza! Na celý život hrůzná! Pak mě našla žena, celý život jsem ji nazývala maminkou, a teď je pro mě maminkou. Po válce přišel její muž a stal se mi nejlepším otcem na světě! Ze svého mi zbylo jen jméno. A moje vlastní rodina, pravděpodobně byla zabita, tam, pod bombami. A maminka, a Máňa…
Nevšimla si, jak po těchto slovech Pavla sebou trhla a zadívala se na ni velkými, modrými očima:
– Darjo Ivánovna, máte na pravém rameni znaménko ve tvaru lístečku?
Od překvapení se hostitelka zakuckala kávou a kočka na ni upřeně zírala.
– Jak to víš, holčičko?
– Babička má přesně stejné. – Tiše pronesla Pavla. – Jmenuje se Marie. Do teď neudrží slzy, když vzpomíná na svou sestřičku – dvojče, Dášu. Ztratila se při bombardování, během evakuace. Když fašisté přeťali cestu, museli se vrátit domů, tam přežili okupaci. A Dáša zmizela. Nenašli ji ať hledali sebevíc…
Od rána se Darja Ivánovna nemohla uklidnit. Procházela od okna k dveřím, čekajíc na hosty. Šedá mourovatá kočka od ní neodtrhla krok, s obavou sledovala výraz její tváře.
– Neboj se, Margitko, se mnou je všechno v pořádku, – uklidňovala hospodyně kočku. – Jen srdce mi tluče…
Konečně, zazněl zvonek u dveří. Darja Ivánovna nervózně otevřela dveře.
Dvě starší ženy, zůstaly stát, tiše se dívaly jedna na druhou s očima plnými naděje. Jako by v zrcadle viděly neztracenou modř očí, šedé kadeře zvlněných vlasů a smutné vrásky v koutcích úst.
Konečně, hosté si úlevně vydechly, usmály se, vykročily vpřed a objaly hostitelku:
– Dobrý den, Dášo!
A na prahu, si utírajíc slzy štěstí, stály blízké osoby.
