Vypadni. Hned.”
Sparťanský kop otřásl dřevěným stolem a posunul ho dopředu.
Půllitr piva se rozechvěl, pěna přetekla přes okraj a rozlila se po desce.
Uvnitř malého motorkářského baru na kraji zaprášeného městečka kdesi na Moravě zavládlo ticho.
Smích utichl.
Kulečníkové koule se zastavily uprostřed stolu.
Stará hudební skříň bzučela, pak utichla docela.
Starý muž u zadního stolu zůstal klidně sedět.
Pět a šedesát, možná sedmdesát.
Stříbrné vlasy pod zašlým hnědým kloboukem.
Vybledlá džíska volně přehozená přes ramena.
Jeho ruce ztvrdlé, hrubé spočívaly klidně kolem půllitru.
Ten kop ho měl zaskočit.
Nezaskočil.
Jen posunul sklenici zpět na místo dvěma prsty.
Nevzhlédl.
Nereagoval.
Nezajímal se.
Karel Marek se naklonil blíž.
Velký. Široký. Hlučný.
Ten typ, co věří, že jeho rozměry mu dávají nedotknutelnost.
“Slyšel jsi mě?” zavrčel. “Tady nejsi vítán.”
Žádná odpověď.
Stařec se pomalu napil.
Za Karlem se někteří motorkáři pochechtávali.
Jiní pozorovali mlčky, tušili, že tu něco nehraje.
Stařec postavil půllitr zpět.
Záměrně.
Bez spěchu.
Sedni si.
Slova byla tichá.
Nezněla zrovna jako návrh.
Karel zamrkal a pak krátce vyprskl smíchy.
Jsi hluchý, dědku? přisadil si mladší motorkář a přistoupil blíž.
Dlaní opět tvrdě udeřil do stolu.
Tentokrát silněji.
Pivo se vylilo po okraji.
Tady nemáš co pohledávat.
Stále nic.
Stařec ani nehnul brvou.
Nahmatal kapsu bundy.
Pomalu.
Bez nervozity.
Několika mužům ztuhla ramena.
Instinkt byl rychlejší než rozum.
Vytáhl starý telefon.
Obitý. Zastaralý.
Přiložil jej k uchu.
V místnosti jako by utáhl někdo uzdu.
Tlumené cvaknutí.
Jsem tady.
To bylo vše.
Telefon schoval zpět.
Vzal znovu půllitr.
Karel zíral.
…Komu voláš? vyrazil ze sebe.
To bys nevěřil, co bylo potom.
Romanovy prsty přestaly kroužit po sklence whisky.
To byl první signál.
Ne jeho pohled.
Ne mlčení.
Ta ruka.
Protože takoví chlapi jako Roman Vacek dávno vědí, jak mít v obličeji prázdno.
Ale ruce nikdy nelžou.
Celý lokál ho teď sledoval o to bedlivěji.
Pod blikající zářivkou stála nehybně malá holčička, kapky deště kanuly z lemu její mikiny na sedřenou dřevěnou podlahu.
Roman se znovu podíval na modřiny.
Malé otisky prstů kolem dětských zápěstí.
Čerstvé.
Stiskl čelist sotva znatelně.
Ale všichni motorkáři to viděli.
A najednou už nikdo nevypadal v klidu.
Obrovitý chlap od kulečníku pomalým gestem položil tágo.
Jiný se naklonil vpřed.
Barman přestal leštit tu samou sklenici, kterou otíral už půl minuty.
Protože tito muži věděli něco, co ostatní netušili:
Roman nereaguje na strach.
Reaguje jen na krutost.
Děvče si rychle utřelo tvář rukávem mikiny.
Snažilo se nerozbrečet.
Snažilo se být silné.
Maminka mi říkala, ať sem nechodím, zašeptala roztřeseně. Ale pak řekla, že když někdo… že zastavit ho může…
Hlas se jí zlomil.
Roman zvedl pohled k její tváři.
…že to můžeš být jen ty.
Nikdo v baru ani nedýchal.
Barman upíral pohled na dítě.
Jeden z motorkářů zašeptal:
To není možné…
Něco na ní bylo povědomé.
Na první pohled to nevyniklo.
Ale když se bar ponořil do napjatého ticha, bylo to jasné
oči.
Tmavě hnědé.
Ostré v koutcích.
Stejné jako měla Romanova zesnulá mladší sestra.
Sestra, kterou pohřbili před dvanácti lety poté, co ji její přítel tak zbil, že v nemocnici přestali napočítávat zlomeniny v půlce zprávy.
Romana toho muže pak zastřelil o tři dny později.
Všichni v lokále ten příběh znali.
Nikdo ho však nikdy nevytáhl.
Holčička nejistě sáhla do kapsy mokré mikiny.
Polovina lidí ztuhla, ale vytáhla jen pomačkanou fotografii.
Mokrý snímek.
Pokrčený.
O krok postoupila a položila ho vedle Romanovy whisky.
Roman se podíval dolů.
A celý svět v motorkářském baru se změnil.
Na fotce byla žena.
Zbitá.
Vyděšená.
Tiskla drobnou dívku k hrudi.
A vedle nich stál Leoš Bouček.
Romanova tvář se vyprázdnila.
Horší než vztek.
Mnohem horší.
Leoš Bouček totiž kdysi pro Romana dělal.
Před lety.
Než ho Roman vyrazil z klubu, když skončila žena po jeho zásahu v nemocnici kvůli nevydařenému kšeftu s pervitinem v Brně.
Hlas děvčete se rozechvěl.
Říkal, že jestli máma ještě někdy zkusí utéct…
Dál už nemohla.
Roman hleděl na snímek.
Pak obrátil oko na jeho zadní stranu.
Tam bylo v rychlém černém písmu napsáno:
Stále prý chráníš lidi.
Motorkář se stříbrným prstenem u zdi vstal.
Nijak efektně.
Jako voják, co slyší starý rozkaz.
Přidal se další.
Pak další.
Židle tiše zaškrábaly po podlaze.
Dívka se polekaně rozhlédla, když jeden po druhém začali vstávat urostlí potetovaní muži.
Roman stále seděl.
Nepromluvil.
Déšť za okny hustě bubnoval.
Pak sáhl po sklence whisky.
Nikdo se ani nepohnul.
Zvedl ji.
Pohlédl na ni.
A celý její obsah pomalu vylil přes fotografii.
Jantarová tekutina stékala přes tvář Leoše Boučka.
Pohřeb.
Verdikt.
Roman opatrně postavil sklenici zpět.
Cink.
Pak vstal.
A celá místnost byla náhle pro jeho postavu malá.
Holčička instinktivně couvla.
Ne ze strachu.
Ale protože síla té tíhy vse změnila.
Roman popadl koženou bundu z opěradla.
Jeho hlas byl tak tichý, že až bolel.
Kdo další je v domě?
Dívka polkla.
Dva muži.
Roman přikývl.
Venku už řvaly motorky pod lijákem.
Ne jedna mnoho.
Motorkáři už byli v pohybu.
Nabíjeli zbraně.
Oblékali bundy.
Kontrolovali nože.
Žádné řeči.
Žádné otázky.
Jen pohyb.
Účel.
Barman zamkl kasu, aniž by ji spočítal.
Z kulečníku zazněl cvak, když obrovitý chlap zavřel brokovnici.
Dívka na ně hleděla v němém úžasu.
Protože ještě před chvílí vypadali tihle chlapi jako příšery.
Teď byli něčím mnohem hrozivějším.
Muži, co konečně našli důvod.
Roman zamířil ke dveřím.
Pak se zastavil u dívky.
Poprvé od jejího příchodu mu v hlase zazněl koutkem jemnější tón.
Jak se jmenuješ?
Dívka vzhlédla.
Libuše.
Roman na vteřinu zavřel oči.
Protože tak se jmenovala jeho sestra.
Když je znovu otevřel, bylo v nich už jen jedno.
Násilí s cílem.
Vztáhl k ní svou velkou zjizvenou ruku.
Drž se za mnou.
Libuše ji okamžitě chytila.
A celý motorkářský bar tehdy následoval Romana Vacka do deště.
