Z důchodu si paní Jarmila Králová, kromě povinných plateb za energie a každodenního nákupu v místním obchodu, vždy dopřála malou radost – sáček zrnkové kávy.
Kávová zrna již byla pražená a když odstřihla roh sáčku, rozplynula se omamná vůně. Musela zavřít oči a nechat se unést jen čichem, a pak se dostavilo ono kouzlo! S nádhernou vůní jí do těla vstupovala síla, vynořily se vzpomínky na dívčí sny o vzdálených krajích, slyšela vlny oceánu, hukot tropického deště, tajemné šustění v lese a divoké výkřiky opic, skákajících po liánách…
Nic z toho nikdy neviděla, ale paměti jejího otce, který se neustále účastnil výzkumných expedic v Jižní Americe, zůstaly vryté v její paměti. Když byl doma, rád vyprávěl Jarmilce o dobrodružstvích v údolí Amazonky, popíjejíc silnou kávu, a ta vůně jí ho vždy připomínala. Jak věděla, nebyli její praví rodiče.
Vzpomínala si, jak na počátku války ji, tříletou holčičku, která ztratila blízké, našla žena, která se stala její matkou na celý život. Pak následovalo všechno, jako u všech: škola, studium, práce, manželství, narození syna, a nakonec samota. Syn se před dvaceti lety, na naléhání své manželky, rozhodl žít v jiné zemi a těšil se s rodinou v městě Haifa. Za celý ten čas navštívil rodné město jen jednou. Volali si, syn jí měsíčně posílal peníze, ale ona šetřila na speciálním účtu. Za dvacet let se nasbírala nemalá částka, vrátí se synovi. A pak…
V poslední době jí neopouštěla myšlenka, že prožila krásný život, plný péče a lásky, ale že nebyl její vlastní. Kdyby nebylo války, měla by úplně jinou rodinu, jiné rodiče, jiný domov. A osud by byl jiný. Svých pravých rodičů si skoro nepamatovala, ale často vzpomínala na dívku – vrstevnici, která byla vždy poblíž v těch raných letech. Jmenovala se Máša. Občas jí v uších zní, jak je volali: „Mášinko, Jarmilko!“ Kdo jí byla? Kamarádkou, sestrou?
Úvahy přerušil krátký signál mobilního telefonu. Podívala se na obrazovku – důchod přišel na účet! To je dobré, velmi vhod! Může se vydat do obchodu, koupit si kávu – poslední uvařila včera ráno. Opatrně klopotala po chodníku holí, obcházela podzimní louže a došla ke vchodu do obchodu.
U dveří se krčila šedivá, pruhovaná kočka, bázlivě pozorující jak kolemjdoucí, tak skleněné dveře. V srdci pocítila soucit: „Mrzne, chudinka, navíc je jistě hladová. Vzala bych si tě domů, ale… Kdo by tě měl po mně? A mně už moc nezbývá… Dnes ne, ale zítra…“ Ale z lítosti koupila kočce balíček levného krmiva.
Ona pečlivě vymačkala želatinovou hmotu do plastového tácku, kočka trpělivě čekala a dívala se na ni láskyplnýma očima. Otevřely se dveře obchodu a na práh vyšla korpulentní žena, jejíž výraz v obličeji nevěstil nic dobrého. Bez zbytečných slov kopla tácek tak, že se želatinové kousky rozletěly po chodníku:
– Říkáte jim pořád, říkáte – žádný smysl! – zvolala. – Není třeba je tady krmit! – a nervózně se otočila a odešla.
Kočka, bázlivě se rozhlížeje, začala sbírat kousky žrádla z chodníku, zatímco paní Jarmila Králová, zalapajíc po dechu od rozhořčení, pocítila první pichnutí blížícího se záchvatu. Zamířila k autobusové zastávce – jen tam byly lavičky. Posadila se na jednu z nich, horečně prohledávala kapsy, v naději, že najde prášky, ale marně.
A bolest neúprosně klepala vlnami, hlavu jí svíraly kleště, zrak se zatemňoval, z hrudi se dralo sténání. Někdo jí jemně poklepal na rameno. Sotva otevřela oči – mladá dívka na ni vyděšeně hleděla:
– Je vám špatně, babičko? Jak vám mohu pomoci?
– Tady, v tašce. – Jarmila Králová slabě naznačila rukou. – Je tam balíček kávy. Vyndej ho a rozbal.
Přivinula se k balíčku, nadechla se vůně pražených zrn jednou, podruhé. Bolest neustoupila, ale zeslábla.
– Děkuji ti, děvčico. – Slabě pronesla Jarmila Králová.
– Jmenuji se Pavla, ale poděkujte kočce. – Usmála se dívka. – Byla vedle vás a tak nahlas mňoukala!
– I tobě děkuji, má milá. – Jarmila Králová pohladila kočku, která seděla vedle ní na lavičce. Ta samá pruhovaná.
– Co se vám stalo? – Zvědavě se zajímala dívka.
– Záchvat, děvčico, migréna. – Přiznala Jarmila Králová. – Rozrušila jsem se, to se stává…
– Doprovodím vás domů, sama byste to měla těžké…
– … Moje babička – také mívá záchvaty migrény. – Vyprávěla Pavla, když pily slabou kávu s mlékem a sušenky v bytě Jarmily Králové. – Vlastně je to má prababička, ale říkám jí babičko. Žije v obci, spolu s mou babičkou, mámou a tátou. A já tu studuju na zdravotní škole, abych byla zdravotní sestrou. Babička, stejně jako vy, mě někdy oslovuje “dvořanko”. A ještě – jste si s ní tak podobné, že jsem si nejdříve myslela, že jste to ona! A nezkoušela jste hledat své příbuzné, ty skutečné?
– Pavlinko, děvčico, jak bych je našla? Vždyť si je skoro nepamatuju. Ani své příjmení, ani odkud pocházím. – Vyprávěla Jarmila Králová, hladíc kočku nahřívající se na jejím klíně. – Pamatuju si bombardování, když jsme jeli na saních, pak tanky… A já utíkala, utíkala, až jsem ztratila rozum! Hrůza! Na celý život hrůza! Pak mě našla žena, celý život jsem jí říkala maminko a ona je pro mě maminkou i dnes. Po válce přišel její muž a stal se pro mě tím nejlepším tatínkem na světě! Zbylo mi jen mé jméno. A má rodina, pravděpodobně zaháynula, tam, pod bombami. A máma, i Máša…
Neuvědomila si, že Pavla po těchto slovech s sebou cukla a pohlédla na ni velkými, modrými očima:
– Jarmilo, máte na pravém rameni znaménko, které vypadá jako lístek?
Paní popíjející kávu se zaskočeně zalkla a kočka na ni upřeně hleděla.
– Odkud to víte, dvořanko?
– Má babička má přesně stejné. – Tiše řekla Pavla. – Jmenuje se Marie. Stále nemůže zadržet slzy, když vzpomíná na svou sestru – dvojče, Jarmilku. Zmizela pod bombardováním, při evakuaci. Když fašisté přerušili cestu, museli jsme se vrátit domů, tam jsme přečkali okupaci. A Jarmilka zmizela. Nikdy ji nenašli, ať ji hledali sebeusilovněji…
Od rána nemohla Jarmila Králová najít klid. Chodila od okna ke dveřím, čekajíc návštěvy. Šedivá, pruhovaná kočka z ní nespouštěla oči, toulající se po místnosti, a se starostlivým pohledem sledovala tvář své paní.
– Neboj se, Margitko, se mnou je vše v pořádku, – uklidňovala kočku. – Jen srdce mi buší…
Konečně zazvonil zvonek u dveří. Jarmila Králová, plná neklidu, otevřela dveře.
Dvě starší ženy, strnule a beze slov, zíraly na sebe s očima plnými naděje. Viděly zrcadlový obraz neztracené azurové modři očí, stříbrných kadeří kudrnatých vlasů a zarmoucených vrásek v koutcích úst.
Konečně hostka s úlevou vydechla, usmála se, vykročila vpřed a objala paní:
– Ahoj, Jarmilko!
A na prahu, utírajíc si slzy štěstí, stáli rodní lidé…
