Přivezla Lída do vesnice ženicha, ale ten jí hned naservíroval podmínku…
Ondřejek zahlédl, jak se po prašné vesnické cestě blíží autobus, pustil míč a rozběhl se k zastávce, co mu nohy stačily. Kostkovaná košile mu vlála, světlé vlasy rozcuchané od vichru. Maminka, maminka přijela, letělo mu hlavou, zatímco utíkal. Ale Lída nevystoupila z autobusu sama vedle ní si to vykračoval zavalitý pán ve světle šedém obleku. Šel hned za maminkou, kabelu máchal skoro jako nějaký náměstek a připomínal všem vesnickým bossům šéfa.
Ondřejek připadl k matce a doslova se nalepil na její dlaň, oči mu svítily očekáváním.
Ahoj, synku, sklonila se třicetiletá žena a vtiskla mu polibek do rozježené kštice. Nazdar, kluku! zahřměl pán a hned mu rozcuchal vlasy tak, až se Ondřejek skoro zakymácel.
Pojďte ke stolu, pozvala uctivě paní Nina, Lidina maminka.
Děkuji, panímámo, odvětil důležitě pan Bohumil Pokorný a zkoumavě si prohlížel stůl přetékající dobrotami.
No jo, to je vesnice! máchl rukou směrem ke stolu. V Praze všechno na příděl, samá reforma, rozumíš, a tady lidi ještě žijou po staru z vlastního, na co si přijdou.
A ještě domácí mlíko a ta naše smetaněčka připěla skoro zpěvavě paní Nina a zahrádkové zelí, mrkev, prostě všechno.
Dokud síly slouží, držíme se svého, zapojil se do řeči děda Josef, Lidin táta, málomluvný, vyzáblý, celoživotní kombajnista z JZD.
Ale my taky nejsme žádní amatéři, příděly nepříděly, u ségry na skladě občas něco seženu, známosti jsou známosti, chlubil se pan Bohumil, přejel si rukou přes řídnoucí vlas a krátce se usmál. Lídu zásobuji dobrůtkami!
Ondřejek pozoroval toho cizího pána a v hlavě mu naskakovaly všelijaké důvody, jak si k němu najít cestu. V Praze, kde s mamkou bydlel a kam chodil do školy, často koukal na tatínky svých kamarádů a přemýšlel, jaký by mohl být ten jeho vlastní. Někdy si představoval, jak spolu chodí třeba do ZOO nebo kopou na hřišti do balónu. Představoval si, že jeho táta by mohl být jako Petrův nebo Tomášův, anebo úplně jiný.
A teď, když vedle Lídu seděl tenhle dobře živený pán, zapadlo mu to: když přijel do vesnice s mámou, tak asi bude jeho táta.
Ondřejek vzal dřevěné letadélko, které mu děda Josef vyřezal a vybrousil, až vypadalo skoro jako opravdové, a nejistě se postavil před rozjedeného Bohumila: Podívejte, jaké mám letadlo! a podával hračku hostovi.
No teda! Bohumil hned popadl letadélko a zkusil roztočit vrtulku, co děda speciálně udělal pohyblivou. Jenže vrtule nevydržela to jeho šéfovské zacházení a odletěla na koberec (tedy na linoleum). To je nějaký křehký, hochu, oznámil Bohumil a vrazil letadlo zpátky Ondřejkovi do ruky.
Chlapec zvedl upadlou vrtuli, mrknul po dědovi.
To spravíme, řekl děda Josef věcně.
A pan Bohumil je u nás vedoucí, přispěchala Lída na pomoc. Dělá správce vozového parku v továrně.
Bohumil se dmoul ještě víc a shovívavě mrknul na Lídu: Tak nějak, no.
Třicetiletá Lída, švadlena, která se poprvé v životě chystala pod čepec, se rozplývala radostí, že má ženicha se statusem, pěkně staršího a zkušenějšího. Nadšeně mu posouvala k talíři pečeného kapra, bramborové placky, bábovku, domácí smetanu…
Když Bohumil později vystoupil na zápraží s rozpaženýma rukama, zvolal: No to je paráda! A ten luft!
Bohumile, líbí se ti tady?
Ptáš se? To je jasný!
Tak tady pobudem pár dnů, odpočineme, zítra pojedem zpátky do Prahy, vezmeme Ondru s sebou, musíme mu koupit školní uniformu.
Hele, Lído, proč bys kluka tahala do města? Tady škola není?
Je tu jen první stupeň…
No tak ať! Rok dohání ve vesnické škole, pak ho vezmem do města. Aspoň zatím uděláme doma rekonstrukci, pořídíme nový nábytek, u tebe je starý jak republika.
Paní Nina bázlivě pohlédla na manžela Josefa. Ten, jak s oblibou říkával Ondra, nasadil knír a bylo vidět, že se mu nápad dvakrát nezamlouvá.
No jo, Bohumile, ale musíš to vyřešit se školou, přestěhovat mu věci sem, bručel Josef.
Jak dlouho mu to budeš balit? Tady je mu dobře: vzduch, mlíko, zelenina, ovoce, poroste ti před očima. Děda s babičkou na něj dohlédnou, ve městě bychom na něj stejně neměli čas, oba jsme v práci. Tak ať zůstane rok tady, my se meantime podepíšeme na matrice. Co říkáš, Lído?
To teda není nabídka, zamumlal Josef, to je ultimátum.
Druhý den, když Lída vysvětlovala Ondrovi, proč ho nevezme s sebou, kluk pokyvoval, všechno chápal, ale neřekl ani ň. V tu chvíli, co Bohumil s Lídou šli na autobus, Ondřej kamsi zmizel. Nina projížděla půdu i dědovu dílničku, ale nikde nic.
Kde se jen poděl? Teď tu ještě byl! Kolo stojí.
Došlape si, uvidíte, s klukama někde, mávl rukou Bohumil.
Lída se ještě jednou rozhlédla po dvoře a přešla brankou ven. Ondřejek, celý ten čas schovaný ve stodole mezi uhlím, pozoroval skrz škvíru, co se děje. Vyskočit chtěl, běžet mámě naproti a chytit ji za ruku, ale něco ho drželo. Instinktivně tušil, že s tímhle plešatícím pánem je najednou na obtíž.
Držel v ruce ulomené letadélko a slzy mu stékaly po tváři. Nebyl zrovna plačtivý, nebrečel ani tehdy, když ho děda zmaloval proutkem, když si bez dovolení odvázal loďku a snažil se sám plavit po řece. Věděl, že děda netrestá nespravedlivě. Ale teď, když na něj nikdo ani nesáhl, slzy šly proudem, a on je rozmazával rukávy, jak mohl.
Našel se! zvolala babička, když už Lída s Bohumilem odjeli. Nezmarni se, vnoučku, maminka přijede za měsíc, jak slíbila. Koupíme ti mezitím školní uniformu v okresním městě, u nás s dědou je ti přece fajn.
Ondřejek sklonil hlavu, světlé vlasy mu padly do čela. Vzpomněl si na své spolužáky, kamarády z paneláku, a zatoužil být zase s nimi. Samozřejmě, i tady měl přátele, ale vždycky si uvědomoval, že k babičce a dědovi jezdí jen na léto, které miluje, ale na podzim se vrací do města, kde se mu taky líbí.
Týden utekl jako voda. Hraním s klukama Ondřejek málem zapomněl, že ho máma nechala, a myšlenky na ni ho navštěvovaly čím dál míň.
Nina málem upustila vědro, když zahlédla za plotem Lídu.
Lído, nečekali jsme tě!
Lída se unaveně posadila na lavičku: Slíbila jsem měsíc, ale už jsem tady po čtrnácti dnech. Jedu si pro Ondru.
Jak to? Vždyť jsme byli domluvení… Nebo si to Bohumil rozmyslel?
Já, mami, jsem si to rozmyslela. Nehodlám hazardovat se synem. Bohumil se začal tahat po účetní Simoně, zásobuje ji už teď dobrotama místo mě, ona děti nemá. Mně, jak sám řekl, zůstává jako věno Ondra stanovil mi podmínku: Ondru nech ve vesnici.
Paní Nina se na dceru podívala smutně. Přejí si, aby byla šťastná, ale ne s Bohumilem.
Možná je to tak lepší, Lído.
Je, mami, je. Vezmu Ondru s sebou, koupím mu uniformu, nový batoh a odvedu ho do druhé třídy. Žili jsme spolu bez jeho špekáčků z velkoskladu a žít budem dál. Já nepotřebuju jeho protekční potraviny, já potřebuju rodinu! Aby měl Ondřejek otce, já muže.
Když se na dvoře objevil Ondřejek a spatřil mámu, bylo to tak nečekané, že na dřívější žal ihned zapomněl: Mámo!
Synku! Jak moc jsi mi chyběl! Lída ho objala a dívala se do jeho opáleného obličeje. Přišla jsem pro tebe, škola už začíná.
Ondřejek se na ni udiveně podíval.
Budeme spolu jako dřív. Ty budeš chodit do školy, já ti budu opravovat úlohy, zapíšu tě do kroužku a na fotbal, jak sis přál.
Ondřejek se snažil narvat do svého batůžku úplně všechno, aby mámina taška byla co nejlehčí.
Synku, nech toho, těžké to bude!
Nebude! Já jsem silák!
Děda s babičkou je vyprovodili až na zastávku. Autobus naplno zablikal reflektory, vjel koly do prachu a otevřel dveře. Ondřejek si vybral místo u okna a mával, dokud mu děda s babičkou nezmizeli z očí.
Držel dřevěné letadélko, co mu děda opravil, a každou chvíli pokukoval po mámě. Vracel se domů a cítil v srdci to skutečné dětské štěstí, na které stačilo málo být spolu s tou, která znamená svět.
