Deník: Cesta do Itálie s partou českých důchodců a setkání, které ve mně probudilo dívku
Vydala jsem se na poznávací zájezd do Itálie s cestovní kanceláří. Skupina byla složená skoro výhradně z seniorů, a upřímně řečeno, nečekala jsem žádné velké dobrodružství pár dní mezi památkami, pár zábavných fotek do alba, drobné suvenýry pro vnoučata a aspoň na chvíli utéct před samotou, která na mě v posledních letech tíží víc a víc.
Řím, Florencie nebo Benátky jsem brala spíš jako další položky na seznamu míst, která je třeba vidět. Jenže právě u římského Kolosea se stal moment, který mi převrátil svět vzhůru nohama.
Stála jsem zrovna pod těžkými oblouky amfiteátru, fascinovaná tím, co už všechno ty kameny zažily. Průvodce monotónně vykládal o gladiátorech, já ho sotva vnímala a myšlenkami bloudila kdovíkde. Najednou jsem uslyšela vedle sebe: No, jsem zvědavý, jestli si i ti gladiátoři stěžovali na vedra jako my dneska.
Otočila jsem se a uviděla ho vysoký, šedivějící muž v pohodové košili a slaměném klobouku, s milým úsměvem, co mě hned zahřál u srdce. V jeho očích bylo něco, co působilo důvěrně a zároveň úplně nové. Najednou jsem měla pocit, že v tom obrovském davu jsme tam jen on a já.
Dali jsme se do řeči. Jmenoval se Marek, už několik let byl vdovec a v důchodu. Vyprávěl mi, že jel sám, protože jak říkával, chtěl konečně něco zažít a nečekat pořád na vhodnější chvíli.
Naše konverzace byla spontánní a příjemná, hned jsme si začali vykat, ale vlastně jsme byli naladěni stejně. Sedli jsme si na kávu přímo pod tím kamenem, kde kdysi zápasili gladiátoři, a já si najednou s úžasem uvědomila, že už dlouho mě nikdo neposlouchal s takovým zájmem.
Další dny zájezdu se proměnily. Sedávali jsme spolu v autobuse, chodili spolu na obědy, ztráceli se v davu turistů a hledali se pohledem. Bylo v tom něco dětského, nevinného, a přitom tak vzrušujícího.
Večer jsme stáli na hotelovém balkóně s výhledem na světla italského města, zatímco ostatní hráli karty nebo sledovali televizi, a rozmlouvali jsme o dětech, o minulosti, o tom zvláštním pocitu, když člověk znovu pocítí zrychlený tep.
Připadala jsem si mladší, než jsem kdy poslední roky byla. Začala jsem více dbát na to, co mám na sobě, znovu se malovat, smát se hlasitěji. Dámy z našeho autobusu to pozorovaly s různými úsměvy některé pobaveně a přejícně, jiné možná trochu závistivě. Měla jsem pocit, že ze mě opadává nános let a samoty a znovu nalézám sama sebe.
Blížící se konec zájezdu však do mých myšlenek vsunul otázku: Co teď? Marek bydlí několik set kilometrů ode mě, každý máme svůj život. Spojuje nás ten jediný, nádherný týden, úplně oddělený od naší reality. Stačí to, abych si dovolila doufat v něco víc?
Poslední den jsme se šli projít římskými uličkami už úplně sami. Seděli jsme na Španělských schodech, lžičkou ujídali pistáciovou zmrzlinu a dlouho mlčeli. Pak Marek řekl tiše: Víš už dlouho mi nebylo tak dobře. Ale bojím se, že až se vrátíme domů, všechno to vyšumí. Ty máš svůj svět, já svůj. Možná je to celé jen iluze léta?
Zůstala jsem beze slov. Hlavou mi vířily dvě touhy: chtěla jsem věřit, že to je začátek něčeho nového, ale zároveň mě děsil strach, že je to jen dočasné okouzlení, které zmizí s poslední letenkou do Prahy.
Na letišti jsme se rozloučili s objetím, které trvalo déle, než by mělo, a pohledem, v němž bylo loučení, ale i zastřený slib. Vyměnili jsme si telefonní čísla, nicméně nikdo z nás nahlas neřekl: Uvidíme se znova.
Když si teď na ten týden v Itálii vzpomenu, vlastně nevím, co si o tom všem myslet. Bylo to jako sen intenzivní, nádherný, ale křehký. Možná měl Marek pravdu a byla to jen letní iluze, možná je ale zbabělé nezkusit, jestli nám osud opravdu dává druhou šanci.
A sama sebe se ptám má smysl riskovat svůj klid a zaběhnutý pořádek kvůli citu, který vtrhl tak nečekaně? Byl to jen prázdninový příběh pod italským nebem, nebo jsem na prahu příběhu, jehož pokračování teprve začíná? Srdce mi poskočí, jen si na něj vzpomenu, rozum zase zlehka špitá, že je to bláznovství.
Možná proto tenhle příběh píšu do svého deníku abych se zeptala ostatních: Má člověk i po padesátce, po šedesátce, kdykoliv právo zkusit začít ještě něco nového? Nebo je lepší nechat si krásnou vzpomínku bezpečně schovanou, než riskovat a zjistit, co může přinést odvaha?
