Vyrazil jsem na zájezd do Itálie s partou českých důchodců. Neočekával jsem nic převratného pár dní poznávání památek, pár fotek do alba, nějaké ty suvenýry pro vnoučata. Toužil jsem na chvíli utéct od každodenní šedi a osamělosti, která na mě poslední roky čím dál víc doléhala.
Říkal jsem si, že Řím, Florencie či Benátky budou jen další zastávky v programu, nic víc. Ale právě ve stínu Kolosea jsem narazil na ženu, která mi vrátila pocit mládí.
Stál jsem pod monumentálními oblouky amfiteátru a obdivoval tu stavbu. Průvodce vykládal cosi o gladiátorech, ale já se v myšlenkách zatoulal úplně jinam. Najednou vedle mě zazněl žert: Zajímalo by mě, jestli i ti gladiátoři nadávali na vedro stejně jako my.
Otočil jsem se a spatřil ji vysokou, vlasy lehce prošedivělé, s úsměvem, v němž se mísila známá česká vřelost, ale i cosi pro mě nového. Měla na sobě letní halenku a klobouk proti slunci, dívala se na mě, jako bychom byli na celém světě jen my dva.
Začali jsme si povídat. Jmenovala se Oldřiška, byla vdova a už pár let v důchodu. Přijela také sama, jak řekla: Protože už jsem nechtěla čekat na nějakou lepší chvíli, abych viděla Řím.
Rozhovor s ní byl lehký, nenucený, plný smíchu skoro jako bychom se znali roky. Pod Koloseem jsme spolu popíjeli kávu, vyměňovali si dojmy a najednou jsem se přistihl, že jsem dlouho nezažil, aby mě někdo tak zaujatě poslouchal.
Následující dny celé výpravy se proměnily. Sedávali jsme vedle sebe v autobusu, společně obědvali, ztráceli se v davu turistů a zase se našli pohledem. Bylo v tom něco nevinného, a přesto vzrušujícího.
Večer v hotelu, když ostatní hráli karty nebo koukali na televizi, my stáli na balkoně, sledovali osvětlené italské město a povídali si o všem možném o dětech, o minulosti, o tom, jaké to je, když najednou zase cítíte srdce tlouct rychleji než obvykle.
Připadal jsem si jako student. Začal jsem se líp oblékat, víc se smát i pečlivěji holit. Kamarádi z výpravy se na mě pousmívali někteří dobře-zlovolně, jiní s přáním mít to samé. A já cítil, jak se zase vracím k sobě, k té části, kterou jsem v každodenní rutině a samotě dávno schoval.
Jenže čím víc se blížil konec zájezdu, tím víc ve mně hlodal strach co bude dál? Ona bydlela v Brně, já žil v Plzni. Oba jsme měli svůj život. Spojoval nás jen tento jeden týden, jakoby vytržený z reality. Stačí to k tomu, abychom si dovolili doufat v něco dalšího?
Poslední den jsme šli na procházku po Římě už jen sami dva. Seděli jsme na Španělských schodech, jedli gelato a oba mlčeli. Pak řekla: Víš už dlouho jsem se necítila takhle dobře. Ale bojím se, že až se vrátíme, všechno se rozplyne. Ty máš svůj svět, já ten svůj. Možná je to jen letní iluze.
Nevěděl jsem, co odpovědět. Měl jsem v srdci touhu věřit, že je to začátek něčeho opravdového, ale zároveň obavu, že jde jen o prchavé okouzlení, které skončí s posledním letem domů.
Loučili jsme se na letišti. Obětí, delší než by běžně bylo vhodné, pohled, v němž byla jak rozlučka, tak tichý slib. Předali jsme si čísla, ale nikdo z nás nahlas neřekl: Uvidíme se znovu.
Dnes, když si vzpomenu na ten zájezd, pořád nevím, jak to celé brát. Byl pro mě jako sen intenzivní, nádherný, ale křehký. Možná měla Oldřiška pravdu a byl to jen klam. Nebo je zbabělé nezjistit, zda mi osud opravdu dal druhou šanci.
A tak se sám sebe ptám má člověk v padesáti, šedesáti, nebo i později právo otevřít se něčemu novému? Nebo je lepší si ten zážitek uchovat jako krásnou, bezpečnou vzpomínku? Je správné riskovat zaběhlý klid života pro cit, který přišel tak nečekaně? Nebo je to jen dobrodružství pod italským nebem, které má zůstat snovým příběhem? Srdce se mi dodnes rozbuší, když si na ni vzpomenu, zatímco rozum našeptává, že to je bláznovství.
Možná proto tohle všechno vyprávím abych se zeptal ostatních: Máme v každém věku právo na novou šanci a naději, nebo bychom měli jen tiše vzpomínat?
