27. srpna
Dnes v noci jsem byla probuzena ostrým zvoněním telefonu.
Dceruško, u nás je požár, hoříme! Matčin hlas přes slzy a vzlyky potichu smíchával s praskáním ohně, hlukem a křikem na pozadí.
Okamžitě jsem byla čilá a bez spánku.
Maminčin dům stojí asi patnáct kilometrů od Brna, velký, ale starý. Město roste, stavební práce všude, vesnice se k němu přibližuje. Přemýšlela jsem, kolik je tomu domu vlastně let Byl tu už od dětství mé matky.
Stavěl ho pradědeček ze strany otce, potom děda přistavěl druhé letní patro, a později z něj udělali zimní, takže už byl obyvatelný i v zimě. Dům rozšířili i do šířky, přibyla k němu prosklená veranda. Zvenčí působil pevně, ale jen na pohled. V zimě byla zima, v létě vlhko.
Dům pomalu a tiše chátral, hnily trámy a podlahy. Všichni jsme to věděli. Bylo by nejlepší postavit něco nového, ale mamka si postavila hlavu oprava a žádné bourání. Otec už byl dávno po smrti, všechno měla na starosti ona.
Peněz je tak akorát na rekonstrukci, na výstavbu nového to nestačí.
Mami, proč potřebuješ tak velký dům? Menší bys zvládla a vystačilo by ti to, teď se dělají krásné dvoupatrové projekty za rozumné peníze. Navíc by zbylo místo na tvoje milované růže, zkoušela jsem ji přesvědčit.
Věrko, ty tomu nerozumíš, zavrčel můj bratr Ondřej tohle je rodinné sídlo, rodový dům, dědictví, jak jinak to chceš nazvat. Zrekonstruuje se, bude to jako nové!
Ondřej vždycky držel s mámou a ona s ním. Mé rady jim vždy vadily, byť byly objektivně v zájmu všech.
Už jsem to pochopila. Od té doby, co vždy padl další Ondřejův projekt s matkou v zádech, jsem jen krčila rameny bylo to jejich rozhodnutí.
Rekonstrukce, tedy rekonstrukce.
Ale dcero, budeme potřebovat i tvoji pomoc. Moc toho nebude, když nám něco zbude. Peníze mám z prodeje bytu, kde bydlela teta, co nám zůstala po dědictví. Proč nám má být k ničemu tam někde v Ostravě?
Že tys prodala byt v Ostravě? A to kvůli rekonstrukci tady? Na to bys koupila nový dům!
Patřila mi jen půlka bytu, druhou si nechal její syn. Stačilo jen na tohle.
A on prodal tu svoji půlku? Vyhnala jsi synovce?
Nevyhnala, jen si naši půlku odkoupil. Pravda, levně, ale víc neměl
Mami! Ani tobě, ani nám to není potřeba
Mám vlastní rodinu, dědictví je dědictví.
Možná máš pravdu. Dělejte rekonstrukci. Pokud mě nepotřebujete, půjdu.
Utekl měsíc a pak zase ten noční telefonát. Dům hořel. S manželem Martinem jsme dorazili už jen k ohořelým troskám. Nebylo, co zachraňovat.
Věro, mohla by tvoje máma bydlet v jedné z našich bytů, navrhl Martin. Třeba ten na náměstí Svobody, tam teď nikdo není.
Napadlo mě to, ale byt je tvůj.
Všechno máme společné. Tvoji mamku nemůžeme nechat venku. Oželíme příjmy z jednoho pronájmu, pořád máme další dva a v jednom bydlíme.
Ale zrovna tento je tvůj.
Netrvej na tom, máme to spolu. Ať tam máma bydlí. Vybavení je tam dost a osobní věci jí nakoupíme.
Mamku jsme přestěhovali a dokoupili, co bylo třeba. Jednou jsem ji navštívila bez předchozího ohlášení chtěla jsem jí přivézt potraviny a prostě ji navštívit. V bytě běžel nový televizor, který tu předtím vůbec nebyl. A v kuchyni voněla káva.
Mami, vždyť jsi říkala, že všechno shořelo. To přece je ten televizor, co jsme ti dali k narozeninám. A ta káva? Snad není přežila i kávovar?
Myslíš, že jsem to ukradla? Před rekonstrukcí jsme všechno odvezli. Zůstaly holé stěny. Pojištění bylo, tak jsem to nahlásila, no a co? Nábytek má Ondřej.
On už má nový byt, na nový nábytek ještě nenašetřili. Odtud už potřeboval vše. Svoje věci už jsem si taky od něj převezla, na co by jim byly moje staré prostěradla?
Ondřej koupil byt? Z čeho?
Nevím, prostě ho má, neptala jsem se.
Došlo mi, že mamka mi opět něco zatajuje. Mně nic neřekne, čas ukáže. Celý život se starala hlavně o Ondřeje.
Synáček byl smolař, nikdy mu nic nevyšlo, vždy ho někdo ošidil. Ale já jsem se cítila nejvíc podvedená. A i teď v tom něco bylo.
Co teď s tím zbořeništěm? Pozemek je pěkný, peníze máš, pojistka taky.
Co tam taky, všechno shořelo, prodám to, střechu mám nad hlavou. Dobré mít bohatou dceru. Syn je chudák, jenom dluhy…
Nechceš si za to koupit svůj byt?
A co tenhle? Pošleš mě na ulici?
Tenhle patří Martinovi.
Nepřijdete na buben!
Možná bychom mohli zkusit nový dům. Sousedé tu mají nádherné chalupy.
Ne, rozhodla jsem pozemek půjde pryč. Dům se vždy dědil po mužské linii a Ondřej o vesnici nestojí. Chce pohodlí města.
Nebudu tě přemlouvat.
Martine, mamka prodává pozemek.
Je to její rázná volba. Já bych tam raději postavil nový dům, vždy se mi tam líbilo. Tvojí tátovi také, často odpočíval pod starou lípou.
Bylo mi líto, když uschla. Možná to byl pro něj znak. Neměli bychom do toho jít sami?
Žít bych tam chtěl, vždyť jsme oba snili o domě a děti by byly šťastné. Až vyrostou, vozily by nám vnoučata.
Ty jsi nenapravitelný snílek.
Proč ne? Ať tam časem bydlí i tvoje mamka.
Stavět můžeme, ale pozemek je její. Musíme ho koupit, ať jednou nelitujeme.
Ale je to tvoje máma!
Právě proto udělejme to legálně. Pamatuj, že mám smolaře bratra.
Já zkusím, až dá pozemek na prodej. Nebo jí to navrhneme rovnou.
Ona to nám ale nikdy neprodá, bude se vykrucovat.
Tak prostě koupíme
A proč nejdete rovnou na mě?
Mami, ty potřebuješ peníze. Takhle si můžeš pořídit pěkný byt.
Maminka mlčela, ale s koupí bytu nespěchala.
Dům jsme postavili, veškeré úspory padly, zbytek jsme si půjčili. Splácet nebyl problém díky práci a příjmu z pronájmu bytů.
Po nastěhování jsme pronajali i třetí byt, kde jsme dřív bydleli. Mamka si nový byt nekoupila, peníze dala Ondřejovi, který nezvládl hypotéku.
Pojistku jí nikdy neproplatili, protože požár byl zjevně úmyslně založen. Stihla vše odvézt, někdo dům zapálil. Zůstaly oči pro pláč.
Mamka nás přijížděla navštěvovat.
Máte tu krásně, prostorně. Ale Ondřej s rodinou mají dvě místnosti, děti už potřebují každý svůj pokoj.
Říkala jsem jim to. Ale nechtěli slyšet. Takový pěkný dům jsme mohli postavit už před požárem.
Mami, nabízela jsem ti to dávno před požárem. Třeba by nebyl dokonalý, ale měli bychom s tebou klid a pohodlí.
Nabízela. A já vám teď nabízím, abyste se vrátili do města. Já si vezmu zpět svoji byt a přestěhuji se sem. Třeba se připojí i Ondřej. Dům se přece dědí po mužské linii, takže později připadne jemu.
Prosím? My jsme ho stavěli, ale teď by měl patřit Ondřejovi? Kdyby starý dům nezhořel, Ondřej by ho hned prodal.
Je to jeho právo. Tak to bylo vždycky.
O jaké tradici mluvíš, když ten dům měl osmdesát let?
Není důvod se hádat. Tak kdy provedeme výměnu?
Výměnu našeho domu za byt? To myslíš vážně? My tě do bytu jen přihlásili, nic víc. A mohli jsme neudělat ani to.
Už víme, že sis nic nekoupila, vše jsi dala Ondřejovi. Tenhle dům má nové majitele. Ondřej už nebude dědic. Ty můžeš být ráda, že tě kdykoliv pozveme na návštěvu.
Máte dost, a jemu se nedaří!
Nedaří? Peníze z ostravského bytu, pojištění, veškeré úspory, auto všechno šlo k Ondřejovi. Pracujeme s Martinem od rána do večera; to jsme bohatí? To je naše práce, naše úspory!
Za to nemůže, je to důvěřivý člověk všichni ho obírají!
Jen já jsem tu vždy byla ta, co přišla zkrátka. Dům, pozemek, všechno je naše a řádně zaplaceno. Ondřej tady končí, můžeš přijet na návštěvu.
Jednou nás přijel navštívit bratránek Jakub z Prahy.
Přišel jsem se podívat na chudé příbuzné. Teta říkala, že všichni sotva přežíváte, a vy tady takové sídlo!
Maminka tohle tvrdila? To bych se nedivila
Musel jsem si vzít půjčku, až teď jsem s ní hotový. Přivezl jsem ti, Věro, náušnice. Máma je nechala poslat přímo tobě.
Ostatní šperky Teta hned řekla, už na pohřbu, že teta jí slíbila všechny šperky. Stihl jsem schovat jen šperkovnici. Hledala ji, ale nenašla.
Udělal jsi dobře, všechno by připadlo Ondřejovi. Je pořád nenažraný. My na vše makáme, jemu vše donáší maminka.
Nic nevracej, nech si to, případně prodej, potřebuješ to víc. Mamka tehdy lhala, jsem si na dvě stě procent jistý.
Opravdu? Povíš mi to?
Povím
Maminka už k nám jezdí málo, špatně chodí. Ondřej prý pořád nemá čas, někdo ho ošidil. My s Martinem žijeme klidně. Děti jsou šťastné, Jakub se u nás stavuje často. Život běží dál každý si ková svoje štěstí sámJednoho podzimního večera jsme seděli s Martinem na terase, sledovali, jak se děti honí po zahradě ve světle lamp a pod nohama nám líně ležel starý pes. V dálce se rýsovalo tmavé pole, kde kdysi stával dům mého dětství. Zůstalo po něm jen pár zarostlých kamenů a paměť staré lípy, jejíž pařez pod kopcem už téměř splynul se zemí.
Maminka mi toho dne volala. Po dlouhé době na mě nemluvila výčitkami, ale klidným, měkkým hlasem. Řekla jen: Věruško, omlouvám se ti. Kdybych byla víc poslouchala a míň lpěla na minulosti, možná jsme se nemuseli tolik trápit. Nejraději bych jí to oplatila stejnou měkkostí, ale slova mi uvízla v krku. Jen jsem slíbila, že zítra přijedu i s dětmi a vezmu jí kousek jablečného koláče.
Vítr se proháněl ve větvích mladé třešně, kterou jsme tu vysadili s Martinem a dětmi při kolaudaci domu. Možná jednou tu budou běhat vnoučata, usmál se Martin a objal mě kolem ramen. Přikývla jsem. Teď jsem konečně cítila, že tenhle dům má naši budoucnost, ne minulost.
Děti doběhly k nám, chechtaly se a prosily o další příběh z dob, kdy byl jejich dědeček mladý. A já jsem vyprávěla povídku o domě, který vyhořel, o růžích, co i přes snahu zmizely, ale jejich vůně zůstala v paměti vůně, která připomíná, že rodina není o stěnách a střechách, ale o tom, co v nás vyrůstá a co dokážeme předat dál.
Na zápraží našeho domu bylo teplo, světlo a smíření. A když Martin pohladil moji ruku a děti se smály ve tmě, uvědomila jsem si, že tohle byl začátek, ne konec. Dům není rodina. Ale v novém domě jsme si ji konečně postavili sami.
