**Vrátit za každou cenu**
Mladý otec pojmenoval svou dceru Sněžkou, protože se narodila v zimní den, kdy padaly velké vločky sněhu.
„Tak lehké a nadýchané jako moje holčička,“ myslel si Tomáš, zatímco jel do nemocnice za ženou Alicí, která právě přivedla na svět jejich dcerku. Uvědomil si, že teď ho čeká víc starostí.
Alice se jméno líbilo – a dcerka byla světlovlasá, s šedýma očima jako po tatínkovi.
Sněžka vyrůstala v lásce. Rodiče ji zbožňovali a otec ji často oslovoval „Sněhulko“. Chodila do školky, bylo jí skoro šest a cítila se jako velká holka, i když sousedka babička Božena ji pořád volala „maličká“.
„Už nejsem maličká, jsem velká!“ odpovídala Sněžka, ale babička jen usmála a pokývala hlavou.
Jednou Sněžce nešlo usnout. Ležela v postýlce a poslouchala, o čem si rodiče povídají. Rada to dělala – nikdy nevěděla, co zajímavého zaslechne. Nebylo to schválně, prostě když dlouho nemohla spát.
Teď mluvili o maminčině těhotenství. Všichni věděli, že brzy přijde na svět bráška. Sněžka mu už vybrala jméno – Medvídek. V jejich školce byl hodný kluk jménem Míša, a protože ho paní učitelky chválily, usoudila, že všichni Míšové musí být hodní.
Rodiče mluvili o nějakém císařském řezu. Sněžka zaslechla, jak tatínek říká:
„Slyšel jsem, že po tomhle zákroku může dítě chvíli zaostávat za vrstevníky. A tobě bude nutné jít do nemocnice dřív. Kam dáme Sněžku?“
„Tome, je brzy řešit, uvidíme,“ odpověděla Alice.
Sněžka nechápala, o čem je řeč, ale pak ji přemohl spánek. Příští večer zase neusnula hned a zaslechla, jak rodiče plánují její narozeniny. Maminka s tatínkem řešili, co jí koupit.
„Dáme jí zlaté náušnice, uši už má píchnuté,“ navrhla Alice.
„Nevím, není to moc brzy na tak drahý dary?“ váhal otec. „Nějak se mi to nezdá.“
„Není, teď bude velkou sestrou. Už jsem jí vybrala malinké.“
Sněžka měla radost a brzy usnula. Čas do narozenin se ale vlekl. Den předtím usnula rychle – zítra byl její velký den!
„Holčičko, vše nejlepší,“ řekla maminka, jednu ruku na břiše, a podala jí malou modrou krabičku.
Tatínek vedle ní se usmíval.
„Vše nejlepší, naše Sněhulko!“ Sněžka krabičku otevřela a rozesmála se.
Vtom maminka náhle chytla za břicho.
„Tome, honem nastartuj auto, musíme do nemocnice. Zastav se u Boženky, Sněžku u ní necháme.“ Mluvila pomalu, svírala se bolestí.
Sněžce bylo líto. Měla svátek, a teď tohle? K Božence nepůjde, ať přijde ona! Rodiče odjeli. Babička Božena ji celý den krmila a hlídala, ale večer to vzdala.
„Už nemám sílu běhat sem a tam. Půjdeš ke mně. Až se táta vrátí, tě si vyzvedne.“ Sněžka chtěla protestovat, ale v bytě už byla tma, tak souhlasila.
Táta se vrátil až ráno. Vypadal unaveně, ztrápeně, zmateně.
„Co je s Alicí?“ vydechla Božena.
Tomáš přikývl. V očích mu zůstaly slzy, nemohl mluvit.
„Tati, kde je Medvídek?“
„Odešel s mámou,“ zašeptal.
Ten den – ač nikdy nedovolil Sněžce spát v jejich posteli – ji sám přikryl peřinou. Ležela na maminčině místě, napnutá jako struna. Dřív, když táta byl v noci v práci, maminka ji vždycky vzala k sobě.
Pohřeb si Sněžka skoro nepamatovala. S tátou nejdřív jeli do nemocnice, kde ji nechal hrát v parku pod okny. Pak zahlédla maminku – bílou, s zavřenýma očima. Medvídka s sebou neměla.
Po pohřbu si Sněžka sáhla na uši a zjistila, že jí chybí jedna náušnice. Byla zničená – kde ji mohla zůstat? Plakala, byl to dárek od mámy.
Utekly tři měsíce. Tomáš byl jako tělo bez duše. Nikomu neřekl, že toho dne odmítl syna. Chlapec žil, a primářka ho přemlouvala.
„Opravdu chcete chlapce opustit? Chápu, jste v šoku, ale řešení se najde. Máte přece babičku, nebo můžete najmout chůvu. Není nutné ho hned brát.“
„Mám šestiletou dceru. Nemůžu platit chůvu. Bez práce ji neuživím.“
„Později si to vyčtete. Ale informace o synovi už nedostanete,“ řekla pevně. „Jak jste ho chtěl pojmenovat?“
„Míšu. Sněžka ho chtěla Medvídka.“
Čas plynul. Tomáš trpěl, myslel na kluka. Nakonec zašel za primářkou. Ta ale slib dodržela – žádné informace. Z nemocnice odcházel se svíravým pocitem.
„Opravdu bych to nezvládl? Sousedi by pomohli…“ Bál se, aby se o odmítnutí nikdo nedozvěděl. Bylo mu hanebně.
Skoro chtěl nabídnout primářce peníze, ale bál se její reakce. Když už odcházel, dohonila ho sestra.
„Já… něco vím o vašem synovi.“
Znovu v něm zaplála naděje.
„Tu noc, co vaše žena zemřela, rodila jiná žena. Měla komplikace a dítě nepřežilo. Když se probrala, dali jsme jí vašeho syna.“
„Máte její jméno? Adresu?“
„Ne, k dokumentům nemám přístup. Zapamatovala jsem si její neobvyklé jméno – Sněžana.“ Tomáš jí dal pár bankovek.
Bloudil ulicemi, pak si sedl na lavičku. Zvedl oči a uviděl zlatnictví.
„Koupím Sněžce náušnice. Bože, ona nosí druhou na šňůrce kolem krku – říká, že to je vzpomínka na mámu.“
Vešel dovnitř. U přepážky stála mladá žena.
„Můžu tu nechat tuto náušnici? Není moje. Našla jsem ji, nemůžu prodat, ale peníze potřebuji.“ Podala občanku.
„Takže, Sněžano VávTomáš se usmál, když si uvědomil, že osud mu dal druhou šanci, a teď měl doma nejen svou milovanou Sněžku, ale i malého Medvídka a novou Sněžanu, která se stala jejich štěstím.
