Hele, tak ti musím něco povyprávět o Nikole. Už jí bude čtyřicet, ale pořád je sama. Fakt by sis řekl, že kdo by ji nemiloval je chytrá, krásná, má super práci v Brně, no a platě má taky víc než slušný, ale ženský štěstí jí pořád uniká.
Rodiče, paní Marie a pan Karel Novákovi, ji měli fakt rádi a moc se o ni báli. Pomáhali jí hlavně psychicky, finančně by jí spíš mohla pomoct ona jim, ale nikdy si od ní nic nevzali.
Nikolo, pojď bydlet s námi,” přemlouvala ji máma, vždyť máme místa dost! Ty peníze se ti budou jednou hodit, třeba až potkáš toho pravýho. A každý den jí bylo líto, když viděla, jak se pozdě večer vrací z práce unavená jak kotě.
A kdo tě polituje, holka moje, když ne já s tátou, vzdychala mamka.
To až my tu nebudeme, tak to ti bude fakt smutno. Nikdo ti ani nenaslouchá, nebudeš si mít komu postěžovat Musíš, Nikolo, to svý štěstí prostě najít! přidal táta.
No, a tak každý večer seděli všichni tři u televize, čas plynul, a kromě hledání televizního ovladače se doma nic moc neměnilo Už to byla pomalu rutina, že se ti chtělo zívat.
Nejvíc jí lezly na nervy ty řeči o tom, jak jednou rodiče nebudou. Narodila se Marii a Karlovi, když jim bylo teprve devatenáct, brali se z lásky, takže o takových věcech mluvit bylo přece brzy.
Ještě na vejšce se Nikola seznámila s jedním klukem Lukášem. Byl velkej, trošku neohrabanej, ale hrozně vtipnej. Kamkoliv vešel, hned něco shodil nebo rozbil.
Její máma z něj měla legraci a říkala mu Lukáš-talířobijec nebo chodící pohroma. Táta mu zase napodoboval jeho křivé nohy a honil doma věci, které mu padaly z rukou.
Hele, to není pro tebe, Nikolo, povídal jí, ten je jak magnet na průšvih. Co vezme do ruky, to se rozbije. Pomaličku ale jistě ji od Lukáše odrazovali a Nikola začala vážně věřit, že z něj nikdy nic nebude.
Jenže měli trochu jinou představu než realita Lukáš dostudoval práva, založil si vlastní advokátní kancelář, oženil se s holkou, která v jeho nešikovnosti viděla něco milýho. Prostě potřeboval větší prostor, tak se přestěhovali do vlastního domu za Brnem.
Nikoliný štěstí ještě někde je, neboj, my ho najdem! uklidňovali se navzájem pan a paní Novákovi.
Rodina jinak držela při sobě. Nedávno třeba byli všichni společně v Thajsku a teď se každý večer koukají na fotky: jak se váleli na pláži, slunili, co všechno jedli a pili.
No a v Thajsku se Nikola seznámila s chlápkem jménem Radek. On byl z Ostravy. A rodiče si do něj samozřejmě taky rýpli: No teda, to nám spadla do klína romance s Radkem z Ostravy! smála se mamka.
Táta si nacpal polštář pod tričko, dělal tlouštíka a teatrálně napodoboval, jak Radek chodí. Přitom Radek vůbec nebyl tlustý, byl spíš větší kus chlapa a hrozně zajímavej. Vyznal se ve hvězdách a večer jí ukazoval souhvězdí. Nikola se s ním cítila dobře a dala mu schválně telefon.
Když se po dovolené vrátili a zjistili, že si volají i dál, máma v tom měla jasno: Ach, známe tyhle dovolenkový lásky! Z toho nikdy nič nebude!
Jestli jsou oba svobodní, to bylo jedno hlavní bylo, že to bylo na dovče. Taková romance prý nikdy nikam nevede.
Hlavně si najdi svoje štěstí, my ti ve všem pomůžeme! chlácholil ji táta.
V létě pak vyráželi všichni tři na chalupu k Sázavě. Řeka, les, čaj pod jabloní, grilovačky a všechny dobroty z vlastní zahrady. Občas zašli na kus řeči i sousedi. Jednou k nim přijel sousedův syn Petr s malým Petříkem chlapeček byl světlovlasý, modrooký, stejné pihaté tváře jako táta a uši jako trakaře.
Sousedka pak povídá, že Petr zůstal sám, protože manželka odešla k nějakému podnikateli, a chlapeček se mu nehodil prý byl moc podobný otci. Kdyby aspoň na matku, toho by ten pan podnikatel možná přijal ale tatínka doma nechtěl, takže malý Petřík zůstal s tátou.
Nikole byli oba hned sympatičtí, bylo v nich něco upřímnýho. S Petrem si hned nějak padli do oka a malý Petřík se jí nechtěl pustit. Mamka zas žertovala: Petr, ten už tu snědl všechno ovoce a mrkve, jen jednu mrkvinku nechal! Vsadím boty, že ho sem rodiče navezli schválně, aby se s tebou seznámili! Co s chlapem s dítětem na krku? A táta přidal: Kdyby byl tak skvělý, žena by ho přece neopustila a ještě s takovým malým synem?
Nikola jim poprvé odporovala: Tati, možná to je právě tím, že je dobrej, žena mu bez obav svěřila dítě. Myslí si, že se mu nic nestane, že bude v klidu vychovávat!
Ale rodiče to nechtěli slyšet: Nikolo, tohle není tvoje štěstí, hledej dál! My chceme vlastní vnoučátka, ne cizí děti! Chceme si držet malý ručičky, poslouchat, jak capají po bytě
Novákovi pak přestali sousedy zdravit a brzo si mezi sebou vyříkali, co si všechno myslí pro sousedy to byla novinka a často i docela ostrá, takže večerní posezení se stoplo úplně.
A naši zas seděli pod jabloní, popíjeli čaj a lamentovali, jak Nikola pořád nemá svý štěstí. Celé léto tak uteklo v přemýšlení a smutnění.
Nikola se ale do Petra i malého Petříka zamilovala. Jenže měla ráda svoje rodiče a nechtěla jim dělat starosti. Měla pocit, že je na vině, když miluje někoho jiného. Tak se po skončení sezóny z chalupy zase vrátili domů. Trojice v městském bytě.
Rodiče ji měli rádi, tak se radši tvářili, že Petr s Petříkem neexistují a večer o nich nepadlo ani slovo.
Jednou ale Nikola venku narazila na maličkého ryšavého kotě. Ten drobek se schoval před deštěm pod auto a žalostně mňoukal. Nikole připomněl malého Petříka taky tak malý, bez mámy, na světě úplně sám. Seděl tam pod kolem, hrozilo, že ho někdo ani nevidí a jemu život skončí, ještě než vlastně začal.
Nikola k němu hned šla, zvedla ho a schovala si ho pod bundu a bylo jí úplně jedno, že je promočený a špinavý, prostě ho chtěla zahřát.
Doma ho osušila a dala mu do mističky mléko. Sedla si za ním na podlahu do kuchyně a sledovala, jak ten ďouďa hltá mlíčko, jazýček mu pelášil, až to bylo roztomilý.
To musel mít ale hlad, chudáček, řekla si.
V tom do kuchyně nakoukli táta s novinama a máma za ním, oba sledovali ten nečekaný přírůstek v jejich obličeji ale nebyl ani kousíček dojetí, spíš taková nasupená zmatenost: A co s tím budeme dělat, proboha?
Kotě se konečně najedlo, zazívalo a pak si to odpikalo hledat vhodné místo, kam by udělalo loužičku.
Nikola nestačila ani vytáhnout kapesník, když se ozval výkřik mamky: Okamžitě tohle stvoření ven! Zaneřádí nám celej byt! Poškrábe nábytek, roztrhá tapety! Karle, řekni jí něco! My tu nechceme žádného blešáka!
Jo, vždyť budeme smrdět po kočkách na kilometr! Kdo by k nám pak přišel? přidal se táta.
Mami, tati, vždyť je to miminko! Koupím mu škrabadlo, naučím ho na záchod. Koukněte, jak je krásný! snažila se Nikola. Nechápala, kde je problém nikdo u nich není alergický, a v jejich velkém bytě bylo přece místa ažaž!
Ne, Nikolo, tohle fakt ne! Dej ho do útulku, to mají povinnost vzít! Když budou dělat drahoty, pohrozíš, že napíšeš do novin! křičel táta a mával novinama.
Nikola tiše zvedla koťátko, vzala si ho do kabátu a bouchla za sebou dveřmi.
Bylo jí úzko. Jak je možný, že v jejích skoro čtyřiceti letech nemá nic vlastního? Žádné dítě, manžela, dokonce ani svůj vlastní domov ani to kotě si nesmí nechat. Rozhodla se, že to musí změnit že potřebuje aspoň malý kousek svého.
Místo do útulku zamířila do realitky a za chvíli měla vyhlédnutý malý podnájem, kde bylo uvedeno, že zvířata nevadí.
Poprvé v životě se Nikola cítila jako paní svého bytu. Hned kotěti pořídila všechny potřebné věci. U veterináře zjistila, že je to holčička, asi dva měsíce stará. Pojmenovala ji Vesna.
A najednou jí připadalo, že je aspoň maličko šťastnější. Koťátko jí pokaždé připomnělo malého Petříka a jeho tátu Petra.
A jednoho dne zazvonil mobil teda vůbec to nečekala, protože rodiče s těmi sousedy byli pevně pohádaní!
A hele, volal Petr jako kdyby se nic nestalo: Ahoj, jak se máš? Hele, Petřík ti chce něco říct!
Nikola se musela usmát hned se jí vybavily jeho pihy a kutá farácké oči.
Niki! Stýská se nám po tobě! Přijeď za námi na návštěvu, já a tatínek tě čekáme! volal do telefonu malý hlásek.
Přijedu, ale nepřijdu sama! Můžu si vzít kočičku? směje se Nikola.
A v telefonu už slyšet Petra: Jasně, klidně celý útulek, nebo klidně i celýho Felixe! Pošli adresu, přijedeme si pro vás!
A tak si Nikola svoje štěstí nakonec našla. I když všichni říkali, že s ním nebude šťastná, je s Petrem, Petříkem a Vesnou naprosto spokojená. Brzy bude mít Petřík sourozence ať už kluka či holčičku, na tom nezáleží.
Na rodiče Nikola nezapomíná. Pořád je má moc ráda oni jsou přece pořád její máma a táta, a tak jim často volá: Mami, tati, mám se krásně. Našla jsem si své štěstí.
No, není to přesně to štěstí, jaké si pro ni představovali ale je jen její. A možná jednou i oni pochopí, že někdy štěstí vypadá jinak, než jak jsme si ho plánovali. A třeba si pak ještě užijí těch malých ručiček a kroků po bytěA tak jednoho večera, když seděla na gauči s Vesnou na klíně, Petříkem schouleným vedle sebe a Petr jí chystal čaj do oblíbeného hrnečku, napadlo ji, že někdy se člověk musí vzdát očekávání ostatních, aby mohl konečně slyšet hlas vlastního srdce.
Za okny pršelo, ale v jejím novém domově bylo teplo, voňavo a bezpečno. Vesna tiše přadla, Petr se usmál a Petřík jí šeptal, ať mu vypráví další pohádku.
Nikola zavřela oči, na chvíli zapomněla na všechny pochyby a cítila, že teď je na svém místě. Možná navždy, možná jen na chvíli kdo ví. Ale bylo to její vlastní štěstí, které si vybojovala.
A když druhý den ráno objevila Vesna za oknem duha, usmála se a v duchu si řekla: Život je prostě plný překvapení. Když máš odvahu jít svou cestou, štěstí si tě najde samo.
