Vašíka vyhnali Zase Už potřetí za jeho krátký život Štěstí se ho nějak vyhýbalo A právě tohle navždy změnilo jeho osud
Pamatuji si, jak byl Vašík vyhozen. Znovu. Potřetí za svůj sotva roční život. Jako kdyby mu nikdy nebylo přáno klidné místo v srdci někoho.
Sotva mu bylo rok, a už ho předali z jedné rodiny do druhé a nakonec i do třetí. Napřed si ho předávali jako dar, pak už jen jako přítěž.
A potom jednoho studeného dne prostě vyšel muž ven, nesl Vašíka pod paží a zamířil k zelenému kontejneru na dvorku paneláku na Malé Straně. Když byli dostatečně daleko od domu, bez jediného slova Vašíka položil do kontejneru, otočil se a rychlým krokem odešel, jakoby se bál, že by rudý kocour mohl najít cestu zpět. Ale Vašík ani nehledal.
Ihned pochopil. Stačilo mu vidět ten výraz v mužově tváři. Ta paní doma se moc rozčílila, když její nový kožený gauč ozdobily jeho drápky. Byla to drahá pohovka a ona vyřkla nad Vašíkem rozsudek. Muž, ten souhlasil jako vždy se vším, co žena řekla.
Podal mu kocoura jako krabici od bot a šel. Ani rozloučení, ani pohladit na rozloučenou, ani tichá omluva. Jako by s odpadky vynášel i duši toho malého zrzka.
Vašík si povzdechl a prohrabal se odpadky, doufal, že najde něco k jídlu kousek studeného kuřete nebo okoralý rohlík. Pak si sedl vedle velkého zeleného kontejneru a díval se na slunce mizící za střechy pražských činžáků.
Mhouřil oči, ale neodvrátil se to světlo a teplo z něho mu připomínalo, že život umí být i krásný. Ty poslední paprsky léta, podzimu a zimy ho naposledy zahřály, ledová náplast na duši, na srdci však už mrzlo.
Jak přišel večer, přišel i mráz. Po setmění se chlad vkrádal do ulic, vítr se proháněl mezi domy. Malý zrzavý kocour nevěděl, kam jít, jak se ukrýt. Nakonec našel hromadu suchého listí v rohu dvorku u Františkánské zahrady, zachoulil se do ní a stáhl se do klubíčka.
Nejdřív se třásl zimou, ale pak, jak vítr šlehal listy a jeho srst pokrývala jinovatka, přišla nepopsatelná únava a zvláštní teplo. V dálce slyšel hlas takový vnitřní, vábivý: Spi, Vašíku, spi, spi, spi To teplo ho pomalu pohlcovalo, dalo zapomenout na hlad a mrzuté dny.
Zdálo se mu, že stačí jen se vzdát najít klid v zapomnění. Žádný boj, žádné další ranní mrazy, žádné další rozloučení.
Ale v tu chvíli zasvítila z dálky pouliční lampa. Vašík zvedl pohled, naposledy se podíval na záblesk světla, které často pozorovával z okna bytu u předchozích páníčků. Jeho zelené oči naposledy zazářily.
A právě to světlo upoutalo malou zrzavou holčičku. Vracívala se s tatínkem domů po Karlovo náměstí. Zarazila se, zatahala tátu za rukáv:
Táto, tam v listí něco je.
Ale jdi, Nikolo, žádné zvířátko tam není. Pospěš si, je mi zima, mávl rezignovaně rukou.
Ale Nikola už stála u hromady listí, rozhrnula horní vrstvy a narazila na ztuhlé tělo zrzavého kocoura.
Tati! Já to říkala! Tady je! Viděla jsem světýlko v jeho očích!
Ale prosím tě, Nikolo. Kocour už je studený. Nemůžeme brát domů mrtvého kocoura, povzdechl otec a chtěl ji odvést.
On není mrtvý! Vím to! Viděla jsem světlo v jeho očích! stála si Nikola na svém.
Otec nevěřícně poklekl a prsty zkusil nahmatat tep. Zdálo se, že už není naděje, ale přesto Vašík, zmítaný na okraji spánku, slyšel hlas toho děvčete, slabý, ale neústupný:
Světýlko v jeho očích Světýlko!
Co ti to povídá, dítě? prolomil ticho otec, ale nakonec svlékl kabát, zabalil kocoura a vyrazil domů.
Nikola utíkala za tátou. Spěchali. V jejich bytě v pátém poschodí rozsvítili a Vašíka začali koupat v teplé vodě, zahřívali ho vlněnými dekami, Nikola ho krmila ohřátým mlékem.
Celou tu noc Nikola šeptala kocourovi: Prosím, neumírej. Neboj se, budeš v teple, slibuju.
A led na jeho srsti roztál. Kocour, v šoku, pomalu začal vnímat laskavost, s jakou se o něj starali. Teplo prostupovalo jeho malým zmrzlým tělem a nebylo to teplo topení, ale teplo srdce. Srdce dítěte, které v opuštěném kocourovi vidělo víc než jen špinavou hromadu chlupů.
Kdo ví, kdo tehdy stál pod okny a pozoroval světlo z pátého patra. Možná anděl strážný, možná dobrá duše lidí. Pronesl slova: Dělám, co mohu. Světlo nevidí každý, a ještě méně jich si ho dokáže udržet.
Vašík, když hleděl na Nikolu s vlasy barvy tramvajové zastávky, nemyslel na velikost lidských činů. Lidé na to myslí, ne kocouři. On v tu chvíli jen spatřil světlo. To, co zářilo v jejích očích.
A od té doby věřil, že každé opuštěné srdce může znovu najít své teplo stačí natrefit na někoho, kdo spatří světýlko v tmě.
Napište, co si o tom myslíte, a vzpomeňte si na Vašíka, když venku míjíte světlo v očích ztracených tvorůOd té noci už Vašík nikdy nebyl sám. Každý večer usínal stočený na klíně holčičky, která rozuměla tichým škrábancům a spokojenému vrnění víc než dospělí všem svým slovům. Tatínek sice brblal na chlupy na gauči, ale pokaždé tiše pohladil zrzavé ouško, když si myslel, že ho nikdo nevidí. A po čase si všimli všech sousedů, pošťáka, prodavačky v pekárně že když Nikola pospíchá ze školy, kocour čeká na parapetu, oči zářící v šeru jako dvě lampičky naděje.
Až jednou, když Nikole bylo o pár let víc, přišel nový mrazivý večer a oni společně kráčeli domů kolem téhož kontejneru. Vašík se na chvíli zastavil, podíval se na místo svého dávného úkrytu, a pak šel dál klidně, s ocasem vzhůru. Už dávno nebyl vyhnanec. V jeho očích zůstalo světlo, které kdysi uniklo chladu, protože bylo uviděno v pravou chvíli někým, kdo to potřeboval stejně jako on.
A od té doby, v každém koutě města, když padá první sníh, někdo šeptá: Hledej světýlko. Protože světlo ztraceného srdce může změnit svět, stačí jen, aby ho někdo spatřil.
