V továrně si chlapi z příjmení Vojtěcha neustále utahovali. A ženy také. Obzvlášť když ho slyšely poprvé. Tak tomu bylo i tentokrát. Ráno u vrátnice stála nová vrátná, žena kolem čtyřicítky. Když si pečlivě přečetla Vojtěchův průkaz, hned se usmála.
No páni! Dvořáček! To se opravdu taková příjmení vyskytují?
Vidíš přece, přešel Vojtěch plynule na tykání, protože vrátná vypadala mladší než on. A vyskytují pořádně!
A kde jste k tomu přišli v rodině? Tedy, Dvořáček?
Vojtěch už dávno věděl, jak se v podobných situacích vytáhnout.
Prý moje prabába kdysi za Rakouska-Uherska laškovala s nějakým skřítkem z podkroví. A pak se z toho narodil Dvořáček. Takové věci se u nás prostě stávají.
Žena místo smíchu vyrýsovala tak udivený obličej, že se Vojtěch sám nemohl zadržet.
To myslíte vážně? zašeptala ustrašeně.
Samozřejmě, pokračoval v žertu. Všichni Dvořáčkovi máme po prabábě nadpřirozené schopnosti. Takže se mnou, krásko, radši nehadej. Jinak přijdu v noci přesně v podobě skřítka a nedám ti spát.
Vrátná na něj pohlédla podezřívavě a přísně řekla:
Nepřeháněj! Na skřítky si já umím dojít. Jdi dál a nenechávej zdržovat lidi.
Večer, když šel Vojtěch domů, vrátná tam znovu byla. Sotva ho zahlédla, nasadila naštvaný výraz.
Tak co, krásko, proč se tak mračíš? zeptal se pobaveně.
Já nejsem žádná kráska, ale Jarmila Vávrová! zahřímala ona. A nečum na mě! Jdi domů.
No fajn, pomyslel si Vojtěch, tak jsem si asi právě udělal nepřítele. Nechápe vtipy ta ženská
Další ráno už u vrátnice Jarmila nebyla. Ale v poledne si Vojtěcha našla sama v tovární jídelně, když si zrovna pochutnával na bramborové kaši s karbanátkem. Přisedla si a zasyčela tak, aby ji slyšely jen stoly nejblíž.
Tak se nezapírej, Dvořáčku! Co jsi mi to v noci provedl?
Vojtěch se málem udusil bramborou.
Promiňte, Jarmilo, o čem mluvíte? zakuckal se zmateně a přešel raději na vykání. Jak to myslíte co jsem provedl?
Nedělej, že nevíš! Varoval jsi mě jasně, drtila ho pohledem.
Varoval?
Říkal jsi, že se mnou není radno se hádat, že přijdeš jako ten tvůj skřítek Nepamatuješ?
Prosím vás, já si dělal jen legraci! vyhrkl Vojtěch.
Jenom legraci, že? Tak mi prosím vysvětli, kdo mě v noci tahal za nohu?
Jak to, tahal?
Zrovna když jsem usnula kolem půlnoci, cítila jsem, jak se posouvá peřina. A najednou mě někdo jemně chňapl za nohu. Málem jsem umřela strachy!
Ale Jarmilo, to snad nemyslíte vážně myslíte, že jsem vám lezl v noci do okna a chytal vás za nohy?
Nevím, jak jste se tam dostal, ale cítila jsem tě! To nemohl být nikdo jiný.
No třeba váš manžel?
Jaký manžel? Už pět let jsem rozvedená. Byl jsi to ty!
Z čeho tak soudíte?
Protože jsi Dvořáček! A tvoje prabába no, s tím skřítkem! Sám jsi to říkal!
Říkám furt, že je to jen vtip. Každý se tomu směje, jen vy ne
A já se dneska v noci nevyspala! Jen jsem usínala, po koutu šramotilo, praskalo, pořád dokola
To se vám všechno jen zdálo, konejšil ji Vojtěch. Opravdu jsem to nebyl.
Ale Jarmila zavrtěla hlavou:
Ne, Dvořáčku. To ti jen tak neprojde. Sám jsi uvařil, sám budeš jíst.
Jíst co? podivil se znovu.
Tu kaši! Zeptala jsem se lidí prý nejseš ženatý.
No a?
Takže dneska půjdeš ke mně a nebude nikdo naštvaný. No ne?
Jak to myslíte ke mně? Co tím chcete říct?
Chci, abys mi v noci hlídal pokoj před těmi tvými příbuznými! Já už ve tmě neusnu a při světle to taky nejde. Rozumíš?
Jo, kývl Vojtěch sklesle. Bylo jasné, že s tou ženskou se nemá smysl hádat. A kdy mám přijít?
Po šichtě. Půjdeme spolu, abys mi neutekl. Nakrmím tě, uložím, a v devět tě vzbudím, abys mi noc hlídal.
A po té noci už Vojtěch od Jarmily Vávrové nikdy neodešel. Ukázala se totiž být nejen nervózní a snadno vystrašenou, ale také starostlivou a překvapivě laskavou. A co víc by chlap od ženy měl chtít? Snad jen trochu pochopení a něhy. Nic víc.
