Píše vám devatenáctiletá dívka. Jejího otce neznám. Podle matky neexistuje.
Nikdy jsem neměla opravdovou rodinu, nikdy jsem necítila teplo domova a cítím se skoro pořád sama.
Zdá se, že matka na mě zapomíná, když si začne s nějakým mužem.
Chodí na rande, proslavuje se, dává peníze na oblečení, já zůstávám ve stínu.
A tak to pokračuje až do dalšího rozchodu, slz a smrkání, kdy ji utěšuji a doufám, že tentokrát bude moudřejší.
Dokázala mi, že je velká hloupá a naivní, pokud jde o to, že ji muži využívají a odmítají.
Moje matka to nikdy nepochopila.
Je mi líto, že mě kvůli nim vždycky ignoruje.
Když jí začne zvonit telefon, znamená to, že má nového nápadníka a já se stávám zbytečnou.
Nesdílím její pohled na život a nemám ani přítele.
S takovou milenkou v domě nemám chuť na vztah.
Všimla jsem si, že jsem k ní ochladla a tak nějak jsem se uzavřela před jejími plačtivými problémy, z čehož se mi dělá špatně.
Na svůj věk je to rozmazlená holčička a já si připadám strašně stará.
Cítím se unavená z její labilní psychiky a vybíravosti.
Zvedá se mi žaludek při představě, že přijde domů, kde se s ní zachází jako s dalším dítětem, a slyším, jak se chichotá v posteli, zatímco já se snažím spát ve vedlejším pokoji.
Škoda pro ni, ale i pro mě. Tohle není žádný život.
A ona se dvakrát nerozmýšlí nad tím, že mi dává špatný příklad. Tak to prostě je.
Jen jsem se chtěla podělit.
Internet je jediná věc, která mi dává svobodu a umožňuje mi zapomenout.
