Těhotenství pět, šest týdnů, oznámila paní doktorka, mrštila nástroj do nerezového tácku a sundala si gumové rukavice.
Budete si to nechávat?
Věra mlčela.
Čtyřicet dva let, čtvrté dítě, o které opravdu nestála. Peněz mají doma jak šafránu, žijí z výplaty do výplaty.
Starší děti ještě chodí na gympl, nejmladší teprve půjde do první třídy, potřebuje šaty, halenku, nový batoh, a to nemluvím o sešitech a učebnicích… A teď tohle překvapení!
Poraďím se s Jirkou, rozhodla se, co on na to.
Byla jsem u doktorky, oznámila Věra u večeře.
No, těhotenství, šest týdnů.
Jirka přestal žvýkat a položil vidličku.
Co naděláme, tak to porodíme. Budeme mít dva kluky, dvě holky, kompletní sada!
Sada! A z čeho budeme žít?
Věra mu vyložila, jak se starší ještě nepostavili na vlastní nohy, co všechno bude potřebovat malá Anežka, která se ještě sotva rozkoukala ve světě, a čím dál víc si připadala, jako kdyby přivádět další dítě v tomhle věku, v téhle situaci, byl nápad bláznivého.
Začnu si vyřizovat papíry na přerušení.
Když už bylo po odběrech a papírování, spadla jí nálada pod bod mrazu.
Bylo jí líto toho drobounkého človíčka, co jí roste v břiše. Asi by to byla holčička světlovlasá, rošťanda, samá jiskra.
Do gynekologické poradny jela Věra tramvají, pěkně v tlačenici. Na zastávce skoro nevystoupila, spíš vyletěla ven. A najednou jí spadl z ramene nějaký řemínek, ani jí hned nedošlo proč. Pak jí to došlo byl to řemínek od kabelky.
Zloději ho jednoduše přeřízli a vzali kabelku i s celou hotovostí i výsledky odběrů.
Nezbylo jí, než se sbaleným nervem vrátit domů. Některé odběry musela absolvovat znova, některé dokázala vyžebrat ještě jednou.
Napodruhé, když vystupovala z autobusu, Věra uklouzla a natloukla si nohu.
Jestli půjdu potřetí, zlomím si vaz, pomyslela si pověrčivě. A v tu chvíli rozhodla: Dítě bude. A cítila najednou klid.
Těhotenství probíhalo parádně, Věra už věděla, že čeká holčičku. A najednou na druhém ultrazvuku katastrofa: paní doktorka dostala podezření na Downův syndrom.
Budete muset podstoupit odběr plodové vody, amniocentézu, pronesla, když psala doporučení.
Musím upozornit: je to riskantní, hrozí potrat nebo infekce.
Věra dlouho váhala, ale nakonec kývla.
Ve smluvený den přijela s manželem do poradny. Jirka zůstal stát na chodbě, Věra se vlekla do ordinace jak na popravu. Doktorka poslechla ozvy, ale srdíčko letělo jak splašené.
Počkáme, rozhodla doktorka.
Zavedeme magnésium.
Píchli jí magnézko a vypoklonkovali ji chodby má prý relaxovat.
Po nějaké době ji pozvali zpět. Srdeční rytmus se zlepšil, ale mimčo se otočilo zády. Takže, odběr nebude.
Počkáme, zase rozhodla lékařka, třeba se otočí.
Napodruhé to bylo lepší: dítě se obrátilo čelem, tep v normě.
Připravili Věřino břicho na zákrok.
Venku bylo vedro na padnutí, okno nechali dokořán kvůli průvanu. Sestřička vzala tácek s náčiním, když v tom dovnitř vletěla holubice. Vyděšený pták začal letět po místnosti, nalítávat na lidi, jednou málem narazil i do doktorky. Sestřička v panice upustila tácek, nástroje se rozprchly po podlaze.
Věru opět vyhnali na chodbu, dokud vyženou holuba a znovu sterilizují nástroje.
Co se tam děje? znepokojil se Jirka.
Holub nám tam udělal kabaret.
Věruško, to už asi není náhoda.
Pojďme domů.
A odešli.
V požadovaný čas se jim narodila holčička.
Teď je jí deset.
Světluška, pěkná, čipernáUsměvavá, umíněná, stejně světlovlasá, jak si ji tehdy představovala. Anežka sedává na římse v kuchyni a maluje, nebo skládá z hrášku obrazce. Když Věra někdy pozoruje její drobné prstíky, které sbírají korálky na provázek, má pocit, že život k ní byl vlastně velkorysý.
Kabelka je dávno nahrazená jinou, pomačkané papíry už nepotřebuje. Všechny děti se svým způsobem rozběhly do světa, Jirka si dělá legraci, že se mu jednou vyplatí koupit dodávku místo auta, když se všichni sejdou doma.
Nechtěná holčička je dnes jejich sluníčko. Večer, když Věra peče palačinky, Anežka se k ní přitulí:
Mami, myslíš, že kdybys byla jiná, nebyla bych tady?
Věra pohladí její vlasy a pousměje se:
Myslím, že kdybys neměla být tady, celý svět by se obrátil vzhůru nohama, aby ses narodila.
Anežka se zasměje a roztočí se dokola, sukně jí zavíří kolem nohou, pěkně a radostně, jako život, který možná přijde nečekaně a přesto je tím největším štěstím.
