– On stejně nepřežije, – odpověděla manželka chladným cizím hlasem. – Tak si přijď a promluv si s doktorem, jestli mi nevěříš. Tam mají pečovatelky, všechno pro něj bude zajištěné. No, ten paliativní je přece pro něco vymyšlený, všichni to tak dělají…
Vladimír se narodil o dva měsíce dříve a okamžitě ho odvezli na jednotku intenzivní péče. Nejdřív nám nic neříkali, ale pak se objevila naděje – začal sám dýchat a přibírat na váze. Když ho propustili, byl stále tak maličký, že Petr měl strach ho vzít do náruče, aby mu neublížil. Ale když se Vláďa probudil a tiše v noci plakal, Irena k němu nevstávala, takže to musel nějak vzít na sebe. A k lékařům Irena s ním chodit nechtěla, tvrdila, že za to mohou lékaři, vždyť přece složila všechny testy a ultrazvuk, všechno bylo v pořádku. A tohle že je v pořádku? Tři měsíce a hlavičku ještě neudrží.
Petr se objednával k lékařům sám, poslouchal nesrozumitelná slova, při kterých se mu lepilo patro, a se synem absolvoval vyšetření, při kterých zavíral oči jako malé dítě, zatímco sestra hledala žílu. Nakonec se dostal až ke genetikům v krajském centru, kteří vysvětlili, že Vladimírovi lze pomoci, ale budou potřeba speciální léky. Proto se Petr rozhodl odjet na pracovní cestu – kamarád ho už dlouho volal, slušně se tam vydělávalo, ale Irena ho nechtěla pustit. Teď však jiná možnost nebyla. A tak odjel. Myslel si, že syn je s Irenou a všechno je v pořádku, ale ukázalo se to úplně jinak. A ani babička mu nic neřekla, přestože cítil, že mu něco tají.
– Všechno je v pořádku, synku, pracuj, – opakovala babička.
Jak se ukázalo, po celou tu dobu to byla právě babička, kdo chodil za Vláďou do nemocnice – mluvila s ním, natírala ho krémem proti proleženinám a dělala mu masáže. Irena se vrátila do práce a Petrovi nic neřekla. Přiznala se až tehdy, když Petr oznámil, že přijede na měsíc dovolené.
– Ireno, ale to je náš syn! – rozčiloval se. – Jaký paliativ, proto pracuji? Lékař přece říkal, že léky…
– Jaké léky! – zvýšila hlas Irena. – Ty jsi ho vůbec viděl? Půl roku jsi tu nebyl, tak mi neříkej, co a jak mám dělat! Ještě jsem mladá a chci si užívat života. A dítě si mohu pořídit další. Nehodlám být matkou, co celý život mění plíny!
Irenin mladší bratr měl dětskou obrnu, a když se poznali, Petr byl obdivuhodně fascinován, jak křehká a jemná Irena nosí bratra, usazuje ho do křesla a čte mu nahlas. Právě to u něj vzbudilo city. Ale zdá se, že Irena měla lásky dost jen pro bratra.
– Jestli syna nevezmeš domů, požádám o rozvod, – pohrozil Petr.
– Tak podej! Tím mě nezastrašíš! Vždyť jsem bez tebe přežila tohle všechno a jsem připravena žít dál.
Netušil, že opravdu odejde. Ale Irena se odstěhovala ještě před jeho příjezdem. Klíče od bytu předala jeho babičce, která už dávno tušila, že se něco děje, jen Petrovi nic neřekla – během těch šesti měsíců si Irena našla někoho jiného, ke komu se mohla přestěhovat.
– Neboj se, synku, zvládneme to. Pomohu ti s Vláďou, jen si budeš muset najít práci tady – sama to nezvládnu.
Petr to věděl – babička byla dlouho nemocná, potřebovala péči, jen on jí svůj dluh nemohl splatit a rozdělit se napůl nešlo.
Petr byl vychován babičkou. Jeho matka, úspěšná zpěvačka, ho přivezla k babičce na měsíc, ale už si pro něj nikdy nepřijela. Peníze posílala poctivě, dokud navštěvoval školu, ale potom zřejmě usoudila, že už to stačí, a on to zvládne sám. Dříve si myslel, že ho matka miluje, jen má složitý život: koncerty, natáčení, fanoušci… Dokonce za ní jednou na koncert šel – koupil obrovskou kytici růží, snil o tom, jak jí ji daruje, jak ho pozná a radostně promluví – to je můj syn!
Ale bylo to jinak: nejdřív ho dlouho neviděla, pak konečně přijala kytici, aniž by se podívala, a odložila ji do kouta. A to Petr zhruba celý plat na tu kytici dal. Po koncertě se mu podařilo proklouznout za kulisy a zkoušel vysvětlit, že je její syn, ale matka ho k sobě nepustila. Vzkázala, že je unavená, a že zavolá zpět. Čekal na její hovor měsíc, telefon neopustil. Ale nezavolala.
Teď na ni už ani nevzpomínal, a když její píseň hrála na rádiu, hned přepnul stanici, nechtěl poslouchat, i když dříve znal všechno nazpaměť. Babička mu byla i otcem, kterého nikdy nepoznal, i matkou. A teď se stala i Vladimírovi matkou – starala se o něj, jak mohla, a Petr nastoupil do práce s normální pracovní dobou, aby babička moc neunavila. Irena ani nezavolala, ještě horší než jeho matka – ta aspoň občas předstírala, že má dítě.
– Peťo, měla jsem dnes takový živý sen, – jednou řekla babička. – Tvůj děda, budiž mu země lehká, mě požádal, abych mu přinesla vody ze studny. Říkám – ale jak bych mohla, když mé nohy nechodí! A on odpověděl – tady všechny chodí. Dívám se a pod nohama mám trávu – zelenou, zelenou! A měkkou jako chmýří. Šla jsem po ní, nohy klouzaly a nebolely! Naplnila jsem vodu a na závěr jsem se podívala do té studny. Vidím, a tam jsi ty v obleku a s kravatou a vedle tebe pěkná dívka, s dolíčky na tvářích. Ve svatebním závoji. Cítím, že sen se plní – najdeš si dobrou ženu, ne tu flundru!
– Babi, ale jakou ženu! Když vlastní matka nechtěla o Vláďu pečovat, kdo by souhlasil?
Příštího dne však babička neprobudila. Zřejmě sen skutečně ukazoval, ale o něčem jiném – teď nosí vodu dědovi, ne malému Vladimírovi.
Petr nevěděl, co dál. Matka pomohla s pohřbem, dokonce přijela sama, ale stále musel do toho investovat, bylo trapné si od ní vyžádat pomoc. Ale po několika týdnech matka zavolala a řekla:
– Našla jsem pro tvého syna pečovatelku. Budu jí platit já, neboj se.
Ta štědrost Petra překvapila a chtěl nejdřív odmítnout, říci, že od ní nic nepotřebuje, ale změnil názor – teď nebyl čas na hrdost, když synovi docházejí léky.
Z nějakého důvodu očekával dospělou zkušenou ženu, takové v nemocnicích potkával, když vozil Vladimíra, všechny byly podobné jeho babičce v mládí – pracovité, přímé, znalé své práce. Ale zdá se, že i matka zde ušetřila – poslala nějakou čerstvou absolventku, která hned přiznala, že je to její první práce.
– Nebojte se, prošla jsem speciálním kurzem a umím vše, – řekla odhodlaně, avšak hlas se jí chvěl.
Mohl zavolat matce a říci, že slečna to nezvládne s Vladimírem, ale vůbec se mu s matkou nechtělo mluvit. A tak se Petr rozhodl počkat, možná ty kurzy k něčemu jsou.
Dívka se jmenovala Marie. A volala mu každou půl hodinu.
– Petře Janoši, je normální, že škytá?
– Držte ho ve svislé poloze. A něco teplého mu položte k zádům, ručník byste mohla zahřát žehličkou.
– Petře Janoši, tak těžce dýchá, bojím se!
– Marie, inhalátor, říkal jsem vám…
A tak pořád dokola.
Ale po pár týdnech se naučila a vypadalo to, že to zvládá lépe. Bylo potřeba však, aby Petr přijal jinou práci – její směna končila v šest, a on se musel stihnout vrátit. Musel přejít na stavbu, kde byla směna flexibilní, ale všechno načerno. Slibovali dobře zaplatit, ale kdy…
Víkendy teď trávil se synem – ta slečna nebyla ochotná pracovat ani za příplatek, učila se čínštinu, prý se chystá na stáž, aby se naučila akupunkturu. Byla to bláznivá, naivní Marie, nebyla jako jeho babička, která věřila televizi, zatímco ona internetu.
Na Vladimírovy narozeniny, přestože to byl víkend, Marie přišla – přinesla mu balón, měl je rád, a vlastnoručně upletený overal. Petr byl dojatý a pozval ji na čaj – koupil dort k této příležitosti. Pak se všichni tři vydali na procházku – oblékli Vladimíra do nového overalu, položili ho do kočárku a k němu přivázali balón, aby se na něj díval. Petr chápal, že se může stát, že se syn dalšího narozenin už nedožije, a z toho bylo těžké dýchat. Ale v ten moment, když ho vedl po slunečné ulici a balón v reji lehkého podzimního větru stoupal vzhůru, se cítil šťastný.
Irenu si všiml pozdě, teprve, když se zastavili na přechodu a jeho pohled narazil na její pomačkanou tvář. Spolu s nimi stály podobné kamarádky, pravděpodobně šly na nějakou akci. Irena ho také nezpozorovala hned a její tvář zbledla a našla skvrny. Odvrátila se, něco řekla svým společnicím a s rychlými kroky přešla na druhou stranu ulice.
– Kdo to byl? – zeptala se Marie, všimnuvši si jeho napětí.
Petr pomalu vydechl a odpověděl:
– Nikdo.
– To se mi líbí, – řekla a usmála se.
Nikdy předtím si nevšiml, že se tak krásně usmívá. Na tvářích Marie se objevily dolíčky a něco mu připomnělo, ale co? Modrý balón na pozadí stejně modré oblohy se houpal stejně intenzivně jako jeho srdce.
Mzdu ne a ne vyplatit. Léky docházely a Petr neměl jinou možnost – musel zavolat matce.
– Myslíš, že ti pomáhám málo? – zeptala se podrážděně. – Víš, kolik té dívce platím? Jaký chlap jsi, že nezvládneš vydělat na léky?
Hanba ho donutila zadržet dech. Cožpak opravdu nezvládne zabezpečit svého syna? Vypnul telefon a sklonil hlavu – tak chtěl, aby teď přišla babička, položila mu ruku na rameno a řekla, že všechno bude dobré…
Ozvaly se lehké kroky a na prahu kuchyně se objevila Marie. V rukou držela obálku.
– Tady, – řekla a položila ji na stůl.
– Co to je? – nepochopil Petr.
– To je na léky. Pro Vláďu.
Nemohl to pochopit – co to všechno mělo znamenat?
– Vaše matka mi zaplatila. Platila dobře, nebojte. Šetřila jsem na cestu do Číny, ale takhle je nepotřebuji – žiji s rodiči, mám vše, co potřebuji.
– Ale co vaše cesta… – znejistěl Petr.
Marie pokrčila rameny.
– Kam bych teď jela…
Nesměle se usmála a na tvářích se jí znovu objevily dolíčky. Petr si najednou vzpomněl na babičku a její sen. A rychle zčervenal, ani nevěděl proč.
– Vezměte si to, – řekla důrazně. – Tak je to správné.
– Všechno vrátím, – drsně řekl Petr, zaskuhral a zeptal se. – Když nejedete do Číny, tak byste mohla přijít v sobotu? Jít na procházku jako minule…
Marie se opět usmála a odpověděla:
– Ráda…
