Umělec

Umělec

Tenhle kocour je opravdu ďáblův výtvor, Martičko! Musíš se ho zbavit! Libuše Viktorová ohrnula nos, když se jí kolem nohou motal jednostranně oušatý, zrzavý kocour, kterého tak horlivě chránila její sestra.

Co to povídáš, Libuše?! zhrozila se Marta. Vždyť je to živé stvoření!

Stvoření? Přesně to! Nejlepší označení. Nezdá se ti, Martičko, že si toho dovoluje nějak moc?

Kocour, jako by přitakával Libušiným slovům, najednou zasyčel, prohnul záda a opatrně, bokem, našlapoval směrem k nezvané návštěvě připravený na útok.

No vidíš! vítězoslavně ukázala Libuše prstem na kocoura a zároveň couvla. Co jsem říkala?!

Marta si povzdechla a zavolala na svého ochránce:

Umělče, zlatíčko, klid! Všechno je v pořádku!

Kocour se ohlédl, mrkl na svou paní a v tu ránu se uklidnil. Sedl si Martě k nohám, lehce se o ni opřel bokem a jasně tak naznačil, že všechno drží pod kontrolou.

To je grázl! zafuněla Libuše, opatrně kocoura obcházejíc. A ty ho pořád lituješ!

Někdo musí, ne? povzdechla si Marta.

Umělec se v jejím životě objevil před třemi lety. Bylo to temné a krušné období. Ještě ani nestačila oplakat svého manžela, a už ji opustil i jediný syn Zůstala sama, kromě sestry a pár sousedek. Kamarádky nikdy neměla.

Měla Libuši. Sestru.

Libuše byla ta starší. Mezi sestrami byl jen drobný věkový rozdíl, ale rodiče to nezapomínali opakovat:

Libuška je ta nejstarší! Zodpovědné děvče! Všechno jí svěřte udělá bezchybně a včas. A Martička Ta je náš andílek! Klid duše. Zázračné dítě! Jen dost roztěkaná To je někdy k zlosti!

Holky tak vyrůstaly v přesvědčení, že Libuše je chytřejší, krásnější a je hvězdou, kdežto Marta je sice chaotická, ale velmi milovaná.

Proč tě pořád rodiče chválí? V životě to nepochopím! urážela se Libuše, když Marta donesla ze školy žákovskou samé jedničky. Učit se, jak se má, je přece samozřejmé! Za co tě mají vychvalovat?!

Libuško, ale já nejsem tak chytrá jako ty! Ty máš samé jedničky, já trochu všechno.

Právě! A i tak tě chválí! durdila se Libuše, zatímco Marta schovávala pousmání, aby sestru ještě víc nenaštvala.

Libuše po maturitě rovnou zamířila na univerzitu a doma se objevovala už jen sporadicky.

Tak co, Libuško? snažila se Marta vycepovat, co je v sestřině životě nového.

Žije se! Jen škoda, že čas tak letí. Kdyby měl den aspoň šestatřicet hodin!

Proč? Máš málo času na učení? starostlivě se ptala Marta.

Akademie? Ba ne! Nestíhám osobní život! Jak mám potkat normálního chlapa, když lítám jak motorová veverka, jen abych si udělala základ kariéry?

Jejda, Libuše, to mě ani nenapadlo

Vždyť ty nikdy na nic nemyslíš, drobku smála se Libuše, aniž by vnímala, jak Martí slova bolí. To jsou dospělácké záležitosti a na to tě je škoda!

Marta se místo dalšího dohadování stáhla, skryla křivdu a tiše se radovala, když se sestře něco povedlo. Měla prostě zářit. A ona se dívala v uctivém obdivu na to světlo.

Po ukončení univerzity byla Libuše pořád sama. Kluci se jí spíš báli měla ostřejší jazyk a přímý styl. Maminka se marně snažila přesvědčit ji, ať je trochu mírnější.

Mami, co ty můžeš vědět o tom, co se líbí současným mužům? Tvoje časy jsou dávno pryč!

A pak přišel ten šok: Marta, kterou celá rodina přesvědčovala, že vysoká škola je pro ni zbytečná a že by měla raději mít řemeslo než ztrácet čas, dovedla domů svojí známost.

Seznamte se! To je můj Honza

Honza si Martiny rodiče získal hned. Byl pohledný, chytrý, šikovný. Pracoval jako redaktor v televizi a měl už relativně slibně našlápnuto do kariéry.

Ale hlavní bylo to, že byl do Marty bezhlavě zamilovaný. Do Marty, kterou všichni včetně sestry považovali za obyčejnou holku s výučním listem.

Marta měla vždycky blízko k šití a módě. I proto si zvolila povolání krejčové.

Co to zase má být krejčová? kroutila hlavou Libuše.

Nejsem přece mozkový atlet jako ty. Ale hezkou sukni nebo halenku každý neušije! Chci, aby lidi vypadali pěkně. To mě baví.

To snad vážně nemyslíš vážně Máš v hlavě úplný chaos!

Možná Ale šaty, které jsem ti ušila, jsou přece parádní!

Pro koho parádní?

Pro tebe! A pro všechny! Lidi se na tebe podívají a řeknou ta je šik! Co je na tom špatného?

Hm někdo míří na Mars, moje sestra Ehm, no nic.

Marta nikdy nepochopila, proč Libuši nepožene její vlastní radost. Šaty skladovala ve skříni, ale jak byla doma, ráda si je oblékala, otáčela se před zrcadlem a chválila si sestřin vkus.

Kreace Marty byly tak povedené, že se Libuše nejednou ptaly známé, kde sežene takové modely, a ona nikdy nepřiznala barvu.

To je tajemství!

Jasně, někde z ciziny, mámě diplomatku?

Neřeknu! To nesmím! dělala drahoty Libuše, ale uvnitř byla pyšná, že má sestru s takovým talentem.

Příchod Honzy do Martiny rodiny byl pro Libuši jako ledová sprcha.

Jak je možné, že ona, která nemá vystudovanou žádnou univerzitu, a není nijak výjimečně krásná, je najednou nevěsta dřív než já?! To je konec světa!

Na Martí svatbě seděla Libuše se ztuhlým obličejem. Všichni okolo nechápali, co má za problém. Marta ve vlastnoručně šité róbě byla nádherná a poprvé ji okolí pořádně ocenilo.

Paráda! A ženicha má taky fešáka! Hotovej páreček!

Poprvé v životě pocítila Libuše opravdovou závist. Uhnízdila se v jejím srdci a už tam zůstala.

Sestřin ženich je fešák? A ty? Nikdo tě ani nepolíbí.

Rodiče mají oči jen pro Martu a šeptají o vnoučatech? Ty nic takového mít nebudeš!

Marta září a žije jako hvězda? Tak se ti nedivím! Tobě všechno, mně nic

Libuše nevydržela do konce hostiny a zmizela. Doma pak řvala do polštáře a klela svůj nešťastný osud.

Když ale přišla druhý den domů, už byla zpátky ve formě.

Libuše, jsi v pořádku?

Jasně! Nedělej si starosti!

A za půl roku byla vdaná taky. Prakticky za prvního, na koho narazila. Její manžel byl starší, trochu holohlavý, trochu obtloustlý, ale inteligentní pán. Rychle pochopil, co Libuši v manželství chybí.

Marketingově: já ti dám, co chceš. Ale budeme mít kontrakt.

Podmínky?

Porodíš mi dítě. Možná dvě. Postarám se o tvou kariéru. Chůva, uklízečka, co budeš chtít. Zajišťuju ti, že nebudu mít milenku a nikdy si nebudeš muset dělat starosti o zdraví. Chci jen tvou věrnost. Podvádění nestrpím. K tomu: stůl, postel a útulný domov, klid a pohodu. Je to jasné?

Libuše ani neváhala:

Platí.

A kupodivu tohle fungovalo. Nebylo tam něžnosti, jako u Martiny s Honzou, kde se láska dala krájet, ale byl tam stabilní klid a jistota zítřka.

Libuše porodila syna a potom dceru, přesně podle plánu. Děti se sice starala chůva a Libuše měla harmonogram pevnější než jízdní řád Českých drah. Výchova ji příliš neoslovovala. Disertačka, práce, společenské akce na kterých, samozřejmě, všichni obdivovali její šaty, jejichž původ nikdy nevysvětlila.

A Marta nikam nespěchala. V devadesátkách šila doma. Klientky si ji mezi sebou šeptaly.

To je krejčová od Pánaboha! Nové klientky skoro nebere, své má dost!

Takže fakt tak dobrá?

Neskutečně! Však jsi viděla moje růžové šaty? To je ona!

Fakt? Já myslela, že nějaký drahý model!

Ale kde! Každá slavná návrhářka začínala někde v obýváku. Pokud Marta rozjede vlastní ateliér, bude slavná taky! Uvidíš!

Mezi klientkami Martiny byly manželky politiků, podnikatelů, i půlka Národního divadla. Nikdy se neopakovala dobře totiž věděla, jaký průšvih by to mohl být na nějaké události.

Když se situace uklidnila, otevřela si malý salón, který rychle získal pověst in místa pro drby i nové kontakty, ale kde se dalo i v klidu nakoupit, aniž by vás někdo obtěžoval. Prostor v přízemí staré vilky, který pro Martu našla Libuše, byl přebudován tak, že se tam všichni cítili útulně.

Libuše koupila stroje, poskytla Martě půjčku a zakázala jí ztrácet starosti o peníze.

Vyrovnáme se!

Cítila, že Martě musí dodat jistotu pod nohama. A kolikrát si Libuše vyčítala svou dřívější závist, hlavně když viděla, že světlo, které v sestře dlouho hořelo, skoro zhaslo. Dívala se na své zdravé děti a svíralo ji u srdce: Martí dlouho očekávaný syn, její milovaný chlapeček, se narodil nemocný.

Slunečný Jednou to zaslechla a od té doby říkala Martímu synovi vždycky Sluníčko.

Ty moje zlato! Sluníčko moje! Přivezla jsem ti dárečky! vítala synovce Libuše.

A dostalo se jí tak pronikavého a bezelstného úsměvu, že by pro něj obrátila celý svět.

Libuško, ty mého Kubíka miluješ snad víc než svoje vlastní! Marta pozorovala syna, který až na vzácné výjimky cizí moc nevyhledával, jak se s tetou objímá. Těšil se na tebe

Byla to jen napůl pravda, ale Marta v to doufala. Chtěla věřit, že kluk je zdravý

A Libuše, tušíc, jak moc to Marta potřebuje, zařídila chůvu a pomohla s otvíráním salónu.

Pracuj, Marto! Potřebuješ to! Honza pořád cestuje, jste spolu málo. Proč bys seděla doma?

Nemůžu, Libuše! Mám Kubíka!

Máš velký prostor. Zařiď tam dětský koutek. Najmi pomocnice. Chůvu seženu já. Řiď to! Kubík bude u nohy a ty spokojená!

Libuš, co bych si bez tebe počala?

Od čeho máš sestru? Dělej, nebo mě rozbrečíš! Dnes jsem se hodinu malovala. Mám schůzku!

A tak žily dál.

Libuše dohlížela na zdraví své sestry i synovce. Sháněla lékaře, hledala možnosti. Kubík měl slabé srdce, pořád byl nemocný.

Libuše, co jsem udělala špatně, že se to stalo mému klukovi? brečela Marta, když zůstaly samy.

Ale prosím tě! Ty za to nemůžeš! Osud tě holt zkouší. Ale nebreč! Zvládneme to. Kubík nikdy nebude zdravý. To víme. Ale uděláme ho šťastným a to je pro člověka nejdůležitější, ne? Rodina, teplo, péče a láska. To můžeme dát!

Asi máš pravdu

Tak nekňourej. Mimochodem, našla jsem ti nového neurologa. Prý kapacita v oboru. Čekárna jako v Kauflandu na akci, ale stojí to za to! Už jsem Kubíka objednala. Uvidíme, co vymyslí.

Libuše

Ticho! Udělej mi čaj a hodně chleba! Dneska jsem neměla ani drobek!

Libuše manžel se o její starost o synovce nikdy nerozčiloval.

Mrzí mě, že pro kluka nemůžeme udělat víc. Kdybys něco potřebovala, řekni. Pomůžu.

A tahle prostá věta pro Libuši znamenala všechno. Pochopila, že svého muže miluje. Ne tou mladickou láskou, co spaluje rychle, ale jistým, klidným citem, který vydrží.

Děti rostly, rodiče stárli a mezi sestrami už nezbylo místo pro staré křivdy či závist.

S kým jiným taky sdílet trable, než se sestrou?

Samozřejmě že se i Marta uměla Libuši odvděčit. Když slyšela o problémech Libušina muže v práci, Marta požádala Honzu, ať to prošetří. Bylo to zdlouhavé a nejednou viselo na vlásku, ale nakonec se věc objasnila a Libuše stručně, ale rázně poděkovala:

Netušíš, co pro mě znamenáš. Slibuju vy ani tvoje rodina nikdy nebudete mít nouzi, dokud budu naživu.

A nepochybně to splnila.

Stála při sestře, když bojoval Honza s nemocí. Marta o něj pečovala, ale když odcházel, její sestra za ní stála a držela ji nad vodou.

Pak držela sestru, když odešel i Kubík. Obě se křečovitě držely jedna druhé, navenek suché oči. A pak, ztichlé, prošly přes celé centrum Brna pěšky ruku v ruce.

Žluté tričko a červené kecky

Jo

Věděly přesně, co to znamená. Loučily se s dítětem, jak by si přál.

Po synově smrti šlo s Martou všechno s kopce. Fungovala už jen na autopilota, skoro vše přenechala zaměstnancům. Občas, když se Libuše zastavila v jejím salóně, našla sestru sedět u skicáku, ruce v klíně, neschopnou udělat čárku, natož návrh.

Martičko

Já hned, jen chvilku Jenom si na chvilku odpočinu, dobře? zvedla ke své sestře prázdné, bez života oči.

Tohle nejde! Libuše se málem rozplakala.

Už můžu všechno, smutně se pousmála Marta. Teď už všechno

Zlom nastal ten den, kdy si ateliér adoptoval kocour.

Nikdo pořádně nevěděl, kde se vzal odrbaný, špinavý, s potrhaným uchem. Ulice byla rušná a toulavé kočky se tam moc neukazovaly.

Kocour vlezl ke dveřím, ale hned ho hnali:

Kam lezeš! Mazej!

Kocour tedy udělal to jediné, co mohlo pomoct rozvalil se na schodě, svěsil nohy i hlavu a hraje na mrtvolu. Právě v tomhle stavu ho našla Marta, která dorazila později než obvykle.

Holky, co to je?! užasla, když spatřila mistra kocouřího divadla.

Kocour, paní Marto! Přišel, roztáhl se, a nechce pryč!

Je vůbec živý? Marta do něj opatrně ťukla nožkou.

Na tenhle nešetrný manévr kocour pootevřel oko, protáhl se, vyplázl jazyk a povzdechl si skoro lidsky, jako by říkal:

Co to s vámi je, nezlobte se! Já už tady umírám! Fakt přísahám! Ještě chvíli a po mně ani památky nezůstane! Nemám ani jméno, už týden hladovím! A to všechno kvůli vám! Ani špetku soucitu nemáte!

Marta při pohledu na kocoura poprvé po dlouhé době vykouzlila úsměv:

Ty jsi ale herec! Holky, podívejte se, jak hraje! Stanislavský by se mohl učit! Tak jo! změkla. Pojď. Dostaneš najíst a podrbu tě za uchem.

Sejmula kocoura ze schodu a prohlédla si ho.

Ne, nejdřív musíme na veterinu! S tím uchem a vůbec

Kocour nic nenamítal. Klidně seděl na předním sedadle Martiny felície, nechal na sebe sáhnout i u lékaře, jen když dostal nepříjemnou injekci, hlasitě zavrčel. Odměnu v podobě paštiky od Marty přijal se vší důstojností a hrdě se vydal zpátky ven už jako její nový pán.

Tak jo, kocoure, nikdy jsem žádného neměla. Jak to spolu vymyslíme, Umělče?

Kocour na ni zíral jako sfinga, zachoval kamenný klid, a Marta se znovu pousmála:

Dobře, nějak to zvládneme. Uvidíme, co na to Libuše

Libuše samozřejmě Umělce neschválila. Tedy aspoň si na to hrála. Měla radost, když si všimla, že na její řeči Marta zase reaguje. Viděla v sestřiných očích jiskru. Marta zase někomu chyběla, opět byla potřebná.

Marto, on se na tebe dívá nějak divně!

Tak ať! Na mě se už sto let tak nikdo nepodíval!

Jak?

S láskou!

Je to puntíkář! Tvoje láska je mu volná!

Hlavně, že mi večer zahřívá bolavé nohy a kouká se mnou na televizi. Představ si! Dívá se na obrazovku, jako by rozuměl!

Sama si za to můžeš! Kdys ho měla pojmenovat třeba Mourek nebo Felix! Umělec? Co to je za jméno?

Dokonale mu sedí! smála se Marta a Libuše zahřálo u srdce.

Sestra se konečně zase usmívá! Libuše byla ochotná tomu kocourovi odpustit všechno.

Ale definitivně Umělce přijala teprve v ten den, kdy málem přišla o Martu.

Byla sobota. Žádná domluvená schůzka. Prostě šla náhodou kolem Martina salónu a napadlo ji, že by mohla nakouknout. Co kdyby se sestra zase zabrala do práce? Odkdy má Umělce, Marta zase šila, modely se prodávaly jako rohlíky před Vánoci a nové barvy i střihy přitáhly další davy zákaznic.

V salónu svítilo světlo. Libuše odemkla svým klíčem.

Marto, Martičko! Jsem tu!

Zrzavý blesk jí přistál u nohou a Libuše zapištěla, když jí kocour roztrhl silonky, jak ji chytil za kotník:

Umělče! Ty ses zbláznil?! Co to děláš?

Kocour vypadal podivně. Libuše dokonce znejistěla, když uviděla, jak mu svítí oči.

Proboha, nemáš vzteklinu?

Popadla krejčovský metr, připravena kocoura pořádně majznout, když tu Umělec znenadání žalostně zamňoukal a začal pendlovat mezi Libuší a dveřmi, které vedly do “detskýho koutku”, bývalého Kubíkova pokojíku, který Marta nikdy nepřestavěla pro klientky.

Co tam má být? špitla Libuše kocourovi. Kde je Marta?

Rozběhla se ke dveřím a zůstala stát šokovaná: její sestra ležela na podlaze s fotkou syna v rukou.

Marto!

Sanitka, nemocnice, den na jednotce intenzivní péče

Libuše zoufale bloudila chodbami a v duchu prosila všechny svaté:

Ještě chvíli. Neber mi ji! Musí zůstat!

Později zjistila, že stejnou dobu pobíhal Umělec po zamčeném sále a vyváděl tak, že se ho asistentky bály. Když Marta přišla k sobě, Umělec ztichl, stočil se do klubíčka a odmítl jídlo i pamlsky pil jen vodu.

Za tři týdny Martu propustili.

Libuše, nejdřív chci do salónu!

Proč?! Dovezu ti toho chlupáče domů!

Ne, chci ho vidět osobně!

Marta se s námahou vyškrábala do schodů, a když ji švadleny spatřily, rozesmály se Umělec v podobě plamene dosprintoval přes celý salón, omotal se jí kolem noh a spustil tak hlasité předení, až se Libuše rozesmála:

Ó, Umělče!

Marta vzala kocoura do náručí, pohladila už zahojené ucho a přiznala:

On mě volal, Libuše. Slyšela jsem ho Prvně jeho, pak tebe. Ještě před nemocnicí. I tam potom

Co tím myslíš, i tam?

Nevím Byly tam hlasy Honzy a Kubíka, ale přehlušil je kocour A pak už jen on. A potom ses zase ozvala ty.

To je zvláštní nevěděla, co říct.

Umělec ovšem ano. Laskavě pohladil tlapou Martu po bradě, mrkl na Libuši, schoulil se sestře v náručí a konečně byl klidný.

Asi mě právě schválili, Libuše se usmála. Nevím tedy v jaké funkci, ale prošla jsem!

Umělec pootevřel oko, blýsknul zelenou jiskrou a začal předoucí symfonii, která zahnala smutek a slíbila klid. A Marta se znovu usměje, na radost své sestře.

Co člověk potřebuje? Jen svoje blízké a pokoj v duši.

Tak málo. Tak moc. ©Od té doby byl Umělec neodmyslitelnou součástí salónu a Martiny samotné. Občas přišel někdo z klientů, posadil se do křesla s látkou v náručí a kocour skočil vedle něj, zaklonil hlavu a zadíval se zpříma do očí jako by schvaloval, jestli je nový střih ten pravý. Děti se mu smály, dámy mu šeptaly tajemství, které by nikomu jinému nesvěřily.

Léta plynula, paměť na bolesti pomalu ztrácela ostré hrany. Marta šila nové šaty, ke každému modelu přidávala svůj malý vzkaz vyšitý nenápadně dovnitř lemování: Nezapomeň žít. Bylo to spíš poselství pro ni samotnou, ale jednou v kabince našla mladá žena zapomenutý ručně psaný vzkaz a slzy jí stékaly po tvářích, když děkovala Martě, že to poslala právě jí.

Libuše už dávno smířená s tím, že život je směs pořádků i chaosu přicházela často. Setkání dvou sester v zaprášeném koutku salónu vonícím po parfému, kávě a tlumeném světle bylo teď něčím samozřejmým, skoro posvátným. A Umělec? Ten vždy seděl mezi nimi, napjatý, jako by je hlídal.

A když jednou na jaře zahlédla Libuše Martu, jak v podvečer šije u otevřeného okna, Umělec u nohou, na stroji zářivá, žlutá látka stejná, jakou kdysi nosil Kubík konečně pochopila, že některá světla zhasnou, jen proto, aby mohla znovu vzplanout jinak.

Kocour se rozvalil na parapetu, zamžoural do probouzejících se hvězd a tiše spokojeně přede. Ten zvuk naplnil staronový dům až po střechu a zdálo se, že v každém špičatém uchu i prošitém švu je ukrytý slib, že žádná bolest netrvá věčně a žádná radost není zbytečná.

A tak končí příběh toho, kdo hlídal lidskou duši a učil, že láska má někdy zrzavé vousky a dokáže se přitulit právě, když ji člověk nejvíc potřebuje.