“`plaintext
— Aleš, ty mizero, ty rošťáku z lesa! Hned pojď sem!
Babička Anička zametala střepy z rozbitého hrnečku a nadávala na Aleše, přičemž věděla, že se jí ten do rána neukáže. Dříve, když Aleš byl ještě mladý a pošetilý, přiběhl vždycky na babiččino volání. Ale po tom, co párkrát dostal koštětem, zmoudřel. Dokázal přesně podle hlasitého křiku odhadnout, kdy je bezpečné přijít večer a kdy je lepší přijít až za dva nebo tři dny.
Tentokrát při honbě za myší nechtěně shodil zapomenutý hrneček ze stolu. Předtím rozsypal sáček s moukou a kdysi došlo k dalším drobným potížím. Všechno kvůli zlomyslným myším. Ale babička Anička stále nadávala Alešovi, ačkoli za to nemohl. Plnil svoji práci a svědomitě donesl na polštář mrtvé myši, krtky a krysy.
Ráno, když se probudila a viděla další “zprávu”, se pokřižovala a začala si stěžovat:
— Aleši, ty mizero! Proč mi to zase taháš do postele? Vyhodím tě, ty bídáku z lesa!
A když viděla ten rozbitý hrneček, zlobila se ještě víc. Ale aby se řeklo, na veřejnosti si svého kocoura pochvalovala. Říkala, že je vynikající myšilovec, čistič a mazlík. Aleš se snažil nezklamat a střežil babiččin malý sklonek s maximální pečlivostí. Jinak by myši zničily všechnu brambory a mrkev v sklepě a nepohrdly by ani zrnky.
Rozbité nádobí a jiné problémy Aleš filozoficky bral jako nevyhnutelnou součást života.
Té večery babička Anička nalila do talířku mléko a volala kocoura, ale ten se někam schoval a odmítal se ukázat:
— Čičiči, Aleši, ty mizero. Kam ses vypařil? Mléko zkysne. No, ať si.
Babička se rozhodla udělat si na večeři brambory. Otevřela poklop sklepa a začala opatrně sestupovat dolů po schodech. Ohýbajíc se a mžourající, se doplazila k pytli s bramborami. Když si její oči zvykly na přítmí, viděla Aleše.
Těžce dýchal. Pravá přední tlapa byla nateklá, dvojnásobně větší než levá. Vedle na bramborách ležela veliká mrtvá zmije.
„Pane Bože!” vyjekla babička Anička a živě si představovala, jak se jí do ruky zakusují jedovaté zuby. Srdce jí poskočilo a tlak stoupl. „Alešku, sluníčko mé, ty chceš umřít? Hned ti pomohu, můj drahý. Co já jenom bez tebe budu dělat?“
Vzala kocoura do náruče, vyšla ze sklepa, popadla kabelku a v bačkorách běžela k sousedovi.
— Pavel! Pavle! Pomoz mi, prosím! Rychle mě odvez do města.
— Co se děje, babi Aničko? Proč takový spěch?
— Potřebuju k veterináři! Aleše uštknula zmije. Odvez mě, prosím, splatím ti to i za benzin, i za nepohodlí.
— Dobrá, babi Aničko. Povím ženě a jedeme.
U veterinární kliniky babička Anička vylezla z auta, vyndala těžce dýchajícího kocoura a rychle spěchala do čekárny.
— Dceruško, pomozte, prosím. Aleše musíte zachránit, jinak nemám nikoho.
Pohled na nešťastného kocoura stačil na to, aby byl stanoven diagnóza.
— Had? Kdy se to stalo?
— Dnes. Ale přesně nevím. Našla jsem ho ve sklepě a hned jsme sem přijeli.
— Rychle ho dáme na infuzi.
Odnesli Aleše.
Asi po dvaceti minutách se doktorka vrátila do čekárny a oslovila babičku Aničku:
— Pojďme udělat papíry, jste majitelka? Jak se jmenujete?
— Anna Serafínová. Nováková.
— Jak se jmenuje kocour a kolik mu je let?
— Aleš, myslím, že už šest. Zachraňte ho, prosím. S Alešem si povídám, koukám s ním na filmy, a v zimě je mi s ním tepleji. A kde bych našla další takového myšilova? Navíc mě zachránil před hadem.
Babička Anička se rozplakala.
— Klid, uděláme, co budeme moct. Bude muset u nás zůstat přes noc. Přijďte zítra, dozvíte se víc.
— A kolik to bude stát, dceruško?
— Nebojte se, zaplatíte jen za léky. Aleš je silný kocour, určitě to zvládne.
— Kdo jste, dceruško?
— Věra Antošová.
— Přeji Vám zdraví, Věruško.
V autě se babička Anička zeptala Pavla:
— Pavle, zavezeš mě sem zítra ráno?
— Babi Aničko, jedu do práce v sedm…
— Tak jedu s tebou.
— Ale klinika otevírá v devět.
— To nevadí, počkám.
— Dobrá, přijedu.
Následující den, když Věra Antošová šla do práce, uviděla na lavičce u kliniky starou paní. Ta s nadějí vstala a oslovila ji:
— Jak je na tom můj Alešek?
— Půjdeme se podívat.
Za půl hodiny babička Anička, držící kocoura v náručí, kráčela k autobusové zastávce, hladila ho po hlavě a říkala mu:
— Věruška říkala, že za tři dny budeš jako nový. Koupím ti smetanu. Hezky domácí, ne z obchodu, a taky klobásu. To sis zasloužil. Hlavně žij ještě dlouho, ty mizero.“`
