– Tvoje žena nám kazí všechny oslavy, – prohlásila matka synovi.
– Ivana navrhuje, abychom se všichni sešli zítra v restauraci nebo kavárně, – oznámil radostně matce přes videohovor Aleš.
– To zní dobře, ale ať si Ivanka sama vybere místo předem, abychom nemuseli během objednávání měnit restauraci, – klidně požádala syna Tereza Bílková.
– Už jsme vybrali, neboj se. V našem sousedství otevřeli novou restauraci, takže ji zítra vyzkoušíme, – bezstarostně pokračoval syn.
– Nové místo… No dobře, pošli adresu a napiš, kdy tam máme s otcem dorazit, – souhlasila rezignovaně žena.
– Už jsem to poslal, – řekl Aleš a ukončil hovor.
Brzy poté přišla Tereze zpráva s adresou a časem. Tereza Bílková měla dvě snachy a jednoho zetě, se všemi měla dobré vztahy, kromě Ivany.
Tchyně se snažila neplést se do Ivanina života, nekázala jí, spíše se snažila udržovat odstup a mluvit s ní co nejméně.
Problém byl v tom, že dívka neuměla se chovat u stolu a zcela jí chyběl smysl pro takt.
Před pár měsíci se všichni sešli v restauraci a místo toho, aby si užívali jídlo a společnost, poslouchali Ivaniny stížnosti.
Jídlo jí nevyhovovalo, číšník se na ni špatně podíval a zapomněl se usmát, menu bylo chudé.
Kvůli poslednímu argumentu museli několikrát během večera měnit restauraci.
A i tehdy si našla, na co si stěžovat. Objednala si salát a požádala, aby do něj nedávali cibuli.
– Váš salát, jak jste si přála, bez cibule, – řekl číšník, když položil talíř před Ivanu.
– A co to tu na salátu leží? – nespokojeně se zeptala dívka, ukazujíc na větičku kopru.
– Je to větička kopru na ozdobu, – odpověděl zmateně mladík.
– Požádala jsem dát kopr do salátu? – pokračovala snacha s našpulenými rty.
– Jestli chcete, klidně ho odstraním, salát kopr neobsahuje, – nabídl číšník jako rozumné řešení.
– Odneste celý salát, zkazili mi chuť… Přineste mi mléčný koktejl, – přikázala povýšeně Ivana a otočila se demonstrativně k oknu.
Večerní atmosféra byla zkažená jejím chováním, snacha seděla nafouknutá s uraženým výrazem, zatímco rodina jedla a povídala.
Ani rodinné sešlosti nebyly bez komplikací. Dívčina náladovost znehodnocovala jakékoli setkání.
I na pohřbu tety Aleše Ivana dokázala vyvolat scénu.
– Kdo dělal ty palačinky? Jsou gumové! – hlasitě vykřikla během smuteční hostiny.
– Zlatíčko, nemusíš to křičet, prostě je nejez, – snažila se urovnat situaci Tereza Bílková, snažíc se ignorovat káravé pohledy příbuzných.
– Co bych tady měla jíst? Pro mého psa vařím lépe, alkohol a džus jsou také laciné. Fuj, – znechuceně zasykla snacha.
– Nepřišli jsme sem jíst, ale uctít památku člověka, tak prokaž úctu a přestaň se rozčilovat, – tiše promluvila tchyně.
– To je právě ono! Pozvali jste mě sem na vzpomínku, ale co si mám pamatovat, – mluvila smutně Ivana.
Zdálo se, že ta nepěkná situace byla vyřešena a zapomenuta, ale to bylo jen zdání…
Později Tereze Bílkové volalo několik příbuzných, aby s pohoršením sdělili, jak Alešova žena k nim přistoupila a stěžovala si na jídlo.
Ženě bylo trapně a rozhodla se už nikdy svou snachu na podobné akce nebrat.
Blížily se narozeniny tchyně a Ivana s Alešem plánovali přijít na rodinné setkání.
To věděla Tereza Bílková a proto oznámila rodině, že je nemocná a oslavu odložila.
Věděla, že Aleš na konci měsíce odjede pracovně na několik dní. Na tento okamžik čekala.
Tchyně si předem vymyslela chytrý plán, jak oslavit narozeniny bez Ivany.
Jakmile Aleš zavolal mamince z jiného města, ta začala ostatním dětem posílat pozvánky.
Neoblíbenou snachu, přirozeně, o rodinné oslavě nikdo neinformoval.
Narozeniny Terezy Bílkové proběhly ve veselém duchu, tentokrát nebyli žádní nespokojení nebo uražení hosté.
Nebyla potřeba poslouchat něčí připomínky k jídlu nebo nápojům. Poprvé za dva roky se bezstarostně bavila se svými dětmi.
Ale to štěstí mělo svou cenu, hned následující den.
Někdo z hostů sdílel fotografie z oslavy na sociálních sítích, a ty se dostaly před Ivanu.
– Haló, Terezo Bílková, oslavila jste narozeniny? – se zraněným tónem v hlase se zeptala snacha.
– Ano, proč to zdržovat, už tak se to týdny odkládalo, – nepokoušela se zapírat tchyně.
– A proč mě nikdo nepozval?
– No, Aleš odjel pracovně, a sama by ses určitě nudila…
– Nikdy se s vámi nenudím, zbytečně jste si to mysleli. A proč jste nepočkal na Alešův návrat? – podezřívavě se tázala Ivana.
– Proč, proč… Protože tvoje žena každou oslavu kazí svou kyselou tváří! – v rozhořčení odpověděla Tereza Bílková a vzápětí toho litovala.
– Cože?! Že já kazím? Myslela jsem, že jste dobrá žena, ale jste zmije, – vzlykala snacha a zavěsila.
Za pár hodin volal Aleš, maminku kárat.
– Proč se tak chováš k mé ženě? Co jsme ti my udělali? – rozzlobeně se do ženy obul syn.
– Nic jste mi neudělali, ale Ivana pořád kazí každou oslavu, a ty ji neudržíš na uzdě, – rozhodla se vyložit karty na stůl Tereza Bílková.
– Jak to kazí? – překvapeně se ptal syn.
– Svými rozmary a výčitkami, s ní se nedá v klidu jít ani do restaurace, natož sedět u jednoho stolu! Věčně si stěžuje a je nespokojená, – konečně se svěřila žena.
– Ona je jenom přímá a upřímná, na rozdíl od vás, a vztahovala k tobě jako k matce.
– Přímost a nevychovanost jsou různé věci. A pokud chce být jako dcera, ať se chová přiměřeně, ne jako malá tvrdohlavá holka!
– Dobře, budu ji sledovat a vysvětlím jí, jak se chovat. Ale ty slib, že vždy pozveš Ivanu na oslavy, – překvapivě změkčil Aleš.
– Dobře, ale jen pod tvou odpovědností. Na příštím setkání se ukáže, – neochotně souhlasila žena.
Samozřejmě, že Ivana se nezměnila, snažila se být zdrženlivá a nedělat scény, ale příliš se jí to nedařilo.
Tereze Bílkové nezbylo než přivřít oči a snažit se ignorovat snachiny nepříjemnosti.
S hádkami s Alešem už neměla energii, a proto si vybrala menší zlo.
