To je dítě Honzy
Tento příběh se stal před mnoha lety v Brně, ve slušně zařízeném bytě ve čtvrtém patře devítipodlažního domu. Žila tam mladá, stále pracující důchodkyně, osamělá žena jménem Libuše.
Její život nevybočoval z běžné české stability důchod, práce, kamarádky, návštěvy u vnoučat a pomoc staré matce, co bydlela kousek dále.
A tak i ten den byl jako každý.
Ráno Libuše zavolala matce, ověřila, jak jí je.
Ano, den jako den. Byla neděle. Na důchodu pracovala na směny v soukromé poliklinice, zvedala telefony, zapisovala objednávky klientů. Dnes bylo volno. Uvařit něco a zastavit se u mámy to byl už zaběhlý rituál. Aby byla upřímná, už jí to trochu lezlo na nervy povzdechy i obracení očí ji provázely při každé návštěvě.
Vždyť k matce to byly jen dvě dvorky to šlo snést. Uvařit bylo taky snadné, obzvlášť když v lednici zbyla včerejší kulajda a koláč. Ale vyběhnout těch pět pater bez výtahu ach jo!
A to si ještě nebylo možné oddechnout, neboť matka ráda vyprávěla o svých bolestech jednotlivé fáze, vlny, polohy a vyvrcholení. Libuše to znala nazpaměť. Ty stesky už nehodily reakci, neboť všechny možné diagnózy doktoři stanovili dávno, matka si je vždycky vykombinovala s příběhy sousedek či televizními radami doktorky Cajthamlové.
A Libušina rada byla často odmítnuta, protože prý Co ty víš, co a jak v tvojí medicíně? Tady jde o ženské nemoci a to tvoje píchání jehel je k ničemu! Přitom Libuše dělala čtyři dekády operační sestru ve fakultní nemocnici.
Ty tomu nerozumíš! Scalpel podat, ale co bolest je, to ne!
No co už, den jako den.
A ještě na nákup Po cestě k mámě rovnou skočí do Alberta. Sáček s odpadky už postavila do předsíně, v zrcadle se ještě trošku přepudrovala. V šedesáti vypadala stále mladě: jemné vrásky, sympatická tvář, krátký světle popelavý sestřih, výrazné náušnice. Jen lícní kosti o cosi splihlejší.
Ještě sebrat mámě žitný chléb, trochu másla, přemýšlela, když zvonek u dveří přerušil její myšlenky.
V přízemí byl zvonek i domofon. Kdo by jen mohl zvonit? Snad sousedka paní Andělová na čaj? S rtěnkou v ruce Libuše otevřela.
Na prahu stála drobná dívka s myším ocasem, v pruhovaném triku, dlouhém svetru a džínách s batůžkem. A to vše Libuše ještě nedocházelo zahlédla jen její obličej, úzké nervózní rysy a, co hlavně, v peřince v náručí stočené miminko.
Skrývané oči, napětí v čelisti, pak hluboký nádech, krok blíž a krátké:
To je pro vás.
Libuše miminko převzala, jakoby to byla samozřejmost rtěnka stále v prstech. Ucítila tíhu, sklopila zrak Pane Bože, vždyť je to dítě!
Než však stačila slovo vyslovit, dívka už běžela dolů po schodech.
To je dítě Honzy, já musím do školy… stačila vyštěknout, jak jí podpatky zadupaly na schodech.
Dole práskla domovní brána.
A bylo ticho.
Libuše zůstala na chodbě stát. Ještě pár minut počkala, snad se dívka vrátí a dítě si vezme zpět. Pak s miminkem v náručí, v kapse stále rtěnku, zamířila dovnitř.
V předsíni teď ležel i cizí igelitový pytlík. Kdy ho dívka stačila položit? Libuše si ničeho dříve nevšimla.
Teprve později jí došlo, co se děje.
Bože! Je to živé dítě! A to jméno… Honzy?
Určitě řekla Honzy?
Syn měla Libuše jediného Lukáše. Sloužící typ, má už dvě děti, žijí v Praze s manželkou, Libuše zůstala zde v Brně. Manžel Karel zemřel před pěti lety.
Vůbec nerozuměla. Ve chvíli, kdy se miminko v její náruči zavrtělo, si pořádně prohlédla peřinku: béžový overal, malinké děťátko a žabkový dudlík. Nevíc měsíc staré.
Ale no tak, drobečku hladila malou po hlavičce a ta spokojeně usnula.
Libuše se domnívala, že odpovědi najde v tašce. Nic záhadného dvě lahvičky, krabice s náhradní kojeneckou výživou, balík plenek a pár oblečků.
Stále čekala, že kdosi zazvoní, dívka se vrátí, omluví, že se spletla, dítě popadne a den bude jak má být: odpad, obchod, matka.
Dokončila úpravu make-upu a postávala u okna, vyhlížela dívku.
Kde sakra je? Co to vůbec je tohleto za kolosální nesmysl?
Dítě po chvíli zaplakalo. Libuše stála u něj dost rozpačitě. Není to snad její dítě, může ho vůbec svléknout, přebalit, nakrmit? Hlava se jí točila z otázek. Nejistě znovu nakoukla z okna, snad kdosi přece jen přijde…
Nakonec overálek sundala. Pod ním košilky, dupačky.
Byla to holčička.
Až teď na Libuši pomalu začala doléhat tíha odpovědnosti. Došlo jí, že ji tu dítě raději odložili!
Honza Honza…
Nebo snad
Libuše si vzpomněla syn byl vždycky trochu floutek. Kolikrát mu říkala, ať si s děvčaty nezahrává. Než se usadil, bývalo veselo. Ale už je šťastně ženatý, občas trochu vystresovaný z podnikání, ale až příliš zaměstnaný rodinou. V poslední době jim polevilo konečně splatili hypotéku, mají novou Octavii, děti už odrostly školce
Hodňoučká, neboj, teď tě přebalím.
Bože! To by snad matka malé opravdu dítě takhle opustila?
Mozek si nechtěl přiznat realitu, ale ruce si vzpomněly hbitě vyměnila plenu, zase navlékla dupačky, vzala holčičku na ruce a šla do kuchyně připravit kojeneckou výživu.
Tu zazvonil telefon. S obtížemi zvládla držet dítě v jedné ruce.
Proč nebereš hovor? matka.
Nic, mami, co potřebuješ?
Už jsi v obchodě?
Ještě ne.
No, víš, co bych chtěla
Povídej, mami.
Hrušky. Ale NE jako minule, musí být s červeným bokem! A měkké! Posledně jsi to zpackala…
Malá v náručí se kroutila a pískala.
Jasně, mami, rozumím ti.
Co tam máš za rámus?
Televizi, mami
No, to znám, ona mi nikdy nebere telefon Běž už, koupí ti chleba všechen!
Libuše jen povzdechla, pohoupala děvčátko, četla si na krabici návod na kojeneckou výživu.
Ne, něco musí dělat!
Lukáš!
Teď je konec května počítala na prstech.
To by znamenalo v srpnu byl na školení v Jihlavě. Nechal si říkat Honza? Klesl až ke lhaní?
Jestli šlo o romanetek, proč ne? Pro Libuši je to spolehlivý otec, ale člověk nikdy neví.
Nakapala kapku na zápěstí příliš horké, ochladila lahvičku pod studenou vodou.
Levá ruka ji už bolela. Od miminek už odvykla. Dřív zvládla i devět kilo, teď tolik let…
Volat policii? Ale… A co, jestli je to dítě Lukáše? Prohlížela holčičku měla v obličeji cosi podobného vnučce Tereze.
Co pak? Skandál, snacha by to neunesla. A děti?
Radši na to nemyslet.
Tak, maličká, dobře, jen si dej
Holčička pilně pila, zavírala očička do spokojeného polospánku. Libuše ji chvíli pozorovala byl to krásný pohled! Snad se jí stýskalo po těch maličkých ručičkách.
Když děvčátko usnulo, opatrně ji položila na pohovku a šla Lukášovi zavolat. Ale číslo bylo nedostupné.
Sakra…
Libuše se rozhodla nespěchat. Nechce ohrozit syna. Navíc pořád doufala, že dívka pochopí a vrátí se. Na první pohled nevyhlížela jako nějaká asociální ztroskotankyně, spíš drobná studentka.
Jen matce nic neříkat! Jinak by se načekala bědování, domněnek, strašlivých scénářů.
Zkusila zavolat vnukovi Jakubovi. Od něj se dozvěděla, že Lukáš je někde na výjezdu za hranicemi se svými plynovody, teď nemá signál. Doma bude až pozítří, ale prý večer volá ženě, vše v pořádku.
Taky bys mohl zavolat babičce! zamumlala Libuše, i když chápala, že práce je práce. Teď, když nutně potřebovala promluvit…
Zavolala snaše Petře, ať večer řekne Lukášovi, aby se ji ozval.
Stalo se něco? Mám něco předat? starala se Petra.
Ne, jen moc ráda uslyším jeho hlas. Prosím tě…
Petra přislíbila.
Mami, dnes přijít nemůžu, vymkla jsem si kotník, zalhala ještě matce do telefonu. Polévky máš dost a chleba také.
Matka se stejnak starala, kladla otazky, hrozila, že přijde ona (páté patro!), a pětkrát zavolala znovu.
Pak se Libuše trochu uklidnila, stáhla bílé kalhoty, převlékla se do domácích šatů a usedla k holčičce. Přemýšlela.
Nejspíš byla v šoku, když miminko převzala. Může ho odevzdat policii? Strach o syna, i když Honza se nejmenoval, jí bránil. Navíc se jí nechtělo do výslechů. A hlavně v očích té dívky byl zoufalý pohled ženy, která se ocitla na okraji svých možností.
Radu by potřebovala. Ke komu jinam než k nejmilejší kamarádce?
Markéto, nebudeš věřit, dali mi na starost dítě
Markéta nepanikařila, začala dedukovat a slíbila, že se staví.
Bez dramatu, Libuško, vyřešíme to! Hlavně klid.
Nemám volat policii?
Počkej, musíme najít Honzu.
Ale jakého Honzu?
Otce dítěte. V domě snad nějaký Honza bydlí?
Je tu padesát bytů, devět pater, ani nevím, jestli někdo se tak jmenuje.
Ale možná si popletla patra. I tvůj Lukáš mohl něco splést Zkus mu zavolat ještě.
Zbytek dne se Libuše starala o holčičku. Vzala do ruky internet, četla intervaly krmení, našla rady, návod na přebalování, masáže, koupání… Byla malá spavá, teď sytá; dokonce ji přezpívala ukolébavkou.
Jak je na tom ta tvoje noha? Zítra přijdeš, ne? volala večer matka.
Libuše věřila, že do zítřka se to vyřeší, a slíbila, že přijde.
Markéta večer dorazila, ohlédla věci děvčátka, vytáhla ze sousedů informaci o jediném Honzovi, co tu žije prý šesté patro.
Musí jít jen o záměnu bytu! Jdeme na to po česku, domluvit všechno u šálku kávy, hlaholila Markéta.
A co když se bude bránit? Jdeme tam přece jen se cizím dítětem!
Nějak ho přitlačíme, přizná se.
Libuše neměla takové sebevědomí, Honzu nezavolala. Po přebalování, holčičce v náručí, vyběhly o patro výš.
Po zazvonění otevřela starší paní.
Honzo, máš tu návštěvu!
Z pokoje vyšel trošku zmatený, podsaditý mužík ve svetru.
Co potřebujete? Tablet?
Tablet ne… Představte si, že Libuši tu nechala dnes dopoledne nějaká dívka dítě. Řekla, že je Honzovo, možná jste otec?
Chvíle trapného ticha, Honza nechápající pohledem střídal Libuši a Markétu.
O dítěti nic nevím.
Ale v domě jste jediný Honza.
Já ale žádné dítě nemám!
A neznáte nějakou dívku? Z letních měsíců?
Vážně ne. Nejradši trávím čas online, na holky nemám čas.
Libuše mu vše vysvětlila, že šlo možná o omyl s bytem, s jiným Honzou.
Mohu pomoct? Jsem IT specialista, najdeme matku přes síť, dáme příspěvek…
Ne, děkuji, bránila se Libuše, neměla chuť vystavovat dítě veřejnosti. Podle zákona by stejně měla volat policii.
Dolů šly s Markétou rozpačité.
Myslíš, že nelhal?
Viděla jsi ho sám by ještě potřeboval do života popostrčit, žádný babař.
Když se syn neozýval, Libuše zavolala snaše.
Zapomněla jsem, mami! Dopoledne byl trénink, pak musím koupit kopačky, a Lukáš mi taky volal den plný zmatků!
Kdyby jen tušila, čím si Libuše dnes prošla?
Zítra volám policii!, řekla si v duchu Libuše. Ale jak uléhala, zase jí v hlavě vyvstal obraz té zoufalé dívky co s holčičkou udělají, když zavolá policii?
Noc byla krušná. Miminko se budilo, Libuše ho nosila, uspávala, krmila. Nad ránem usnuly obě.
Vzbudil ji ranní hovor od matky.
Co noha? Přijdeš?
Libuše pohlédla z okna na město, pak na dítě.
Přijdu, mami.
A ty hrušky, hlavně nezapomeň, a ještě…
Dětem je stejně třeba chodit ven. Uvázala si dítě do šátku, hrdě vzala malou na procházku. Oblečky byly téměř nové, krásné, voněly práškem.
V obchodě ji najednou potěšila ta společnost nebyla už sama. Jenže čekal ji pátý schod bez výtahu.
Co to máš? vykuleně koukala matka v domě.
Kdo, ne co. Tady máš nákup, podala jí tašky a přešla do pokoje, aby položila děvčátko a sama si na chvíli lehla.
Odkud?
Sousedka mě poprosila, že jí pohlídám vnučku, než se ostříhá. Na jednu hodinku.
A jak noha?
Už to přešlo.
Obě si holčičku prohlížely, a nebyly najednou žádné stesky na nemoci, etapy bolestech a debaty o stáří.
Podívej, jak umí chytit za prst, ty můj poklade! Jak se jmenuje?
Nevím, brala jsem ji na hodinku, nestihla jsem se zeptat.
No tím hůř! Kdo kdy slyšel někomu starat se o dítě bez jména?
Cestou domů Libuše přemýšlela, jak by jí říkala. Proč vlastně? Asi proto, že zvědavost je jak staré jméno nikdy nezmizí.
Doma blikla sms syn je znovu ve spojení! Okamžitě usedla, dívenku v náručí a táhlým hlasem popsala situaci.
Cože? Mami, vždyť já jsem ženatý! rozhozený syn po poslechu příběhu.
Ale dítě přišlo přímo ke mně, měl jsem strach…
Vždyť jsem Lukáš. Proboha, zavolej policii! Chceš, ať to udělám já?
Ne, ne, ještě ne. Je hladová, právě jsme přišly domů. Chci ji ještě nakrmit.
Zavolej! Děláš si srandu?
Libuše zavěsila rozmrzelá. Holčička plakala, bylo třeba krmit, přebalit, vše zařídit. Děvče bylo milé, Libuše si v duchu říkala, že za ta léta nezažila tak plný den.
Až když si obě odpočinuly a miminko spalo na polštáři vedle ní, zvedl se dům zvonku.
Opatrně dala malou bokem a šla ke dveřím.
Kde je? Kam jste ji dala? Proč jste to neřekla hned?
Na prahu stála ona zmatená dívka, matka dítěte, v tričku a kraťasech, na sobě pouze nervozitu. Dýchala rychle, v očích poplašené zoufalství.
Proč jste rovnou neřekla? divila se Libuše.
Protože to nejste vy! vyhrkla dívka.
Možná, že to jsem já… Ale vy jste utekla tak rychle
Ale vy víte, kde je? Prosím, znáte to místo? Řekněte mi!
V očích prosba: “Prosím, vězte!”
Libuše ji pozvala dál.
Dívka vešla se nadějí, že jí odkáže adresu. Ale Libuše ji vedla do ložnice.
Je tady, spí na posteli.
Dívka nerozuměla, ale jak uviděla dceru, zhroutila se na krajkový koberec a rozplakala se. Libuše ji musela podepřít, napojit vodou i čajem, posilnit čokoládou.
Z mezi vzlyky vyplynulo, že se dívka jmenuje Pavla a holčička Eliška.
Byl to až příliš obyčejný český příběh: Pavla, studentka zdravotnické školy (kde kdysi i Libuše maturovala), přišla z dalekého Vysočiny. Minulé léto se zamilovala do brněnského studenta Honzy. Ujistil ji, že vše bude v pořádku a matka že jí pomůže. Pozvala ji jedenkrát k sobě, do bytu 21. Když otěhotněla, zpočátku jí sliboval podporu, ale po Novém roce kontakt přestal. Mobil nedostupný.
Hledala ho na škole, dozvěděla se, že odešel do Prahy. Kontakt ztracen.
Doma ji otec odvrhl, “děvku” nazval, pomoci se nedočkala. V Brně bydlívala v koleji; porodila dceru, ale s dítětem už neměla kam jít. Podpora sestry zesnula, peníze došly.
Teprve když se na sítích dozvěděla, že Honza má někoho jiného, rozhodla se dítě odložit u jeho matky. Vypravila se do bytu, spletla však dům v Brně skoro všechny paneláky vypadají stejně. Všechno jí připadalo stejné, byla v šoku, běžela, plakala.
Až ráno napsala Honzovi, že dítě vrátí po zkoušce. On byl v šoku dítě u něj nikdy nebylo. Vyděšená Pavla běžela k Libuši, bála se, že dítě je u cizích.
Libuše jí vysvětlila, že Eliška je zvána jménem, není policii oznámena.
Pavla zvažovala, že dítě odnese těm pravým, ale nakonec zůstat chtěla u Libuše.
Kdepak, už o jednoho Honzu v životě stačí. Kolej mě ještě chvíli snese.
Nebuď hloupá, Pavli, zůstaň u mě! Na měsíc. Po zkoušce uvidíš. Kdy ji máš?
Pozítří…
Tak hned dnes dones věci, učebnice, polévka je v lednici, malá bude spinkat… Pokud budeš kojit, nemusíš řešit umělou výživu.
Dívka, ještě rozechvělá, usnula vedle své Elišky. Libuše zavolala Markétě a s úsměvem i úlevou vydechla: “Nenapsala jsem policii. Jak dobře, že jsem to neudělala!”
***
Mléko se neztratilo, zkoušky dopadly na jedničku. Pavla teď častěji chodila k Libušině mamince. Do pátého patra…
A světe div se na rady Pavly matka Libuše opravdu slyšela!
Pak nastoupila Pavla do práce brigádu jí Libuše domluvila díky bývalým kontaktům na pohotovosti. O všem raději Pavla diskutovala, medicína ji opravdu bavila.
Soused Honza brzy poznal, že jeho babička potřebuje péči. I na injekce došel na řadu. A na podzim už Pavla s věcmi a Eliškou stěhovala o dvě patra výš k babičce Honzy. Aby léčila tělo, rozčarování lásky i svůj život psala novým písmem.
***A když Libuše na podzim večer usedla v houpacím křesle, skrze záclony k ní doléhalo z chodby dětské žvatlání a smích mladé Pavly. A místo obvyklé samoty ji obklopoval klid nově vzniklého domova. Po bytě voněla koláčová vůně, Pavla s dcerkou v kuchyni skládala malé prádélko, Eliška vesele žvatlala cosi o ručičce a hrušce.
Za oknem se světla města postupně rozpíjela v říjnovém šeru. Libuše pohladila Elišku po hlavě, s úsměvem v koutcích úst a v srdci, které se už zas nebálo zavřela oči. Život nešel podle plánu, ale možná právě proto do něj vešel někdo opravdu potřebný. Třeba proto, aby i stará samota našla novou rodinu.
A když se jí jednou vnuk Jakub optal, proč je u nich tolik nových lidí, odpověděla jen: To je holt život, Kubo. Někdy si tě najde tam, kde vůbec nečekáš. A když přijde s malým děťátkem na rukách, tak prostě musíš otevřít dveře.
Byt ve čtvrtém patře už dávno nebyl jen tichým svědkem dní stal se hnízdem, kde v jedné kuchyni voněly tři generace, smích i nové začátky. A kdykoliv někdo zazvonil, Libuše zalíčila jen řasy a v srdci, místo obav, rozechvěle čekala: Kdo přichází teď? Třeba další nová kapitola.
Protože když otevřete srdce a byt v pravou chvíli, zajde až tam, kam byste to nikdy nečekali.
