Hele, hele, poslechni si, co se mi včera stalo to ti je fakt na povídání k vínu! Tak konečně jsem se dočkala: když mi Michal konečně předal klíče od svého bytu, měla jsem pocit, že jsem vyhrála jackpot. Nikdy žádnej Leoš Mareš nečekal na Slavíka tak, jako já na toho svého Michala, a navíc už konečně s vlastním pelechem.
V poslední době jsem byla fakt zklamaná ze všeho. Třicet pět za krkem, venku jsem čím dál častěji házela soucitné pohledy po bezdomovcích a kočkách, nebo přemýšlela u výlohy galanterie, jestli nezačnu háčkovat ubrusy.
A teď se objevil on Michal, sám, mládí profláknutý v práci, zdravá strava, fitko Taková ta typická cesta za poznáním pravého já na světě bez dětí, bez závazků. A já si tenhle dárek objednávala už od dvaceti, tak se nahoře konečně asi domluvili, že si srandu už dělat nebudou.
Hele, mám letos poslední služebku, a pak jsem celej tvůj, usmál se, když mi ty klíče předal. Jen se neboj, je to fakt brloh domů chodím jen na spaní. A hned zase letěl někam do jinýho časovýho pásma asi slavit prodloužený víkend.
Tak jsem vzala kartáček, krém a vyrazila omrknout brloh. Problémy začaly už u vchodu – Michal varoval, že zámek občas zlobí, ale že se s tím tak trápím, to jsem fakt nečekala.
Dobrou půlhodinu jsem bojovala s dveřmi: tlačila, tahala, zkoušela všechny možné triky s klíčem, dokonce jsem na to šla i psychologicky, jak nás kdysi učili za panelákem. Jako na potvoru, sousedka mezitím vyšla na chodbu.
A proč se dobýváte do cizího bytu? zvolala podezíravě.
Já nedobývám, mám klíče! rozčilovala jsem se už ulepená jak kobliha.
A vy jste kdo? Vás jsem tu nikdy neviděla! furt se vyptávala.
Jsem jeho holka! vypálila jsem, opřela se rukama v bok, ale mluvila jsem jen do škvíry mezi dveřmi.
Vy? pokračovala v překvapené hře.
Jo, nějaký problém?
Vůbec, akorát Michal nikdy nikoho nezval, až najednou vy Očividně ještě víc mi nahrála, že je Michal náš.
Jaká taková? nerozuměla jsem.
To je jedno, nezlobte se. a zalezla zase zpátky.
No, co ti budu říkat zapřela jsem se a zlomila ten zámek silou touhy. Dveře povolily. Před očima mi vyvstal Michalův celý svět. Teda světský asketismus hadr byla to skoro cela.
Chudinko, tvoje srdce už asi zapomnělo, nebo nikdy nevědělo, co je to domov, povzdechla jsem si při pohledu na ten skromný příbytek.
Ale byla jsem vlastně ráda, ženská tu evidentně nikdy nesahala na linku, podlahu ani na okna první dojem? Jsem tady první!
Neodolala jsem, nazula boty a letěla do obchodu pro hezký závěs, koupelnovou předložku, chňapky na vaření a ručníky do kuchyně. Jasně, jakmile jsem tam byla, nešlo se zastavit: voňavé svíčky, mýdlo z rukodělné dílny, krabičky na kosmetiku
Takové drobnosti do cizího bytu to není žádná drzost, ne? uklidňovala jsem se, když už jsem tlačila druhý košík.
Zámek už na mě nikdy nezapůsobil obranně. Spíš připomínal hokejového brankáře, co zapomněl masku. Večer, za pomocí kuchyňského nože, jsem zámek vyndávala dvě hodiny a ráno letěla koupit nový. Když už jsem byla v tom, nový stříbrný příbor, ubrus, krájecí desky a vlastně už stačila jen garnýž na další záclony.
V neděli na oběd volal Michal, že bude v práci ještě pár dní.
Budu rád, když mému bytu dodáš trochu ženského tepla a útulnosti, smál se do telefonu, když jsem zmínila pár úprav.
No ten útulný náklad už jsem stihla nastěhovat skoro na paletě. Tolik let se to ve mně hromadilo, že teď, když je rozvázaná ruka, nemůžu stopnout.
Po Michalově návratu z bytu zůstal už jen pavouk u ventilace. Chtěla jsem ho dát pryč, ale těch jeho osm očí tak vykulených, že jsem ho nakonec nechala jako amulet nedotknutelnosti.
Michalovo bydlení vypadalo teď, jako by byl osm let ženatý, pak se rozvedl a zas to zkusil. Já už pomalu dělala správkyni sousedi se na začátku dívali podezřívavě, ale nakonec mávli rukou: Když myslíte, tak proč ne.
Den návratu: vařím domácí večeři, navlékla jsem se do vzdorného outfitu, do koutů rozmístila vůně, zatáhla nové záclony, ztlumila světla a čekala.
Michal se zdržel. Když už jsem skoro necítila ten efekt v luxusním obalu a byla připravena to vzdát, v zámku zašustil klíč.
Zámek je nový, stačí zatlačit, není zamčeno! špitla jsem mu už lehce nervózně, ale zároveň v obláčku naděje.
Právě v tu chvíli mi přišla SMS: Kde jsi? Jsem doma. Koukám, změna žádná, všichni straší, že mi byt proměníš v parfumerii.
Ale já tu zprávu viděla až později. Mezitím do bytu vplulo pět úplně neznámých lidí dva mladí, dva školáci, jeden hodně starý pán. Ten když mě uviděl, narovnal záda a uhladil si ojedinělé šediny.
Hele táto, tohle ti někdo připravil! K čemu potřebuješ ten sanatorium, když máš doma takovej all inclusive? smál se mladík a jeho asi žena mu dala přes ruku za moc dlouhý pohled.
Já stála ve dveřích, dva plné sklenky vína, úplně strnulá, chtěla jsem křičet ale šok byl silnější.
Pavouk v koutě se snad smál.
Promiňte, a vy jste kdo? pípla jsem.
Majitel téhle boudy, houkl děda. Vy jste z polikliniky? Přišla jste převaz? Já to zvládnu sám! koukal na můj outfit, co připomínal sestřičku.
Hmm, no, pane Adam Novotný, máte to tu fakt pěkné teď. Tady je útulno Jste, mladá, Adam pro vás není už trochu veterán? Ale zas, má svoje bydlení
E-e-ena
Tak to se vám povedlo, Adame výborný přístup.
Bohužel, dědovi se celá situace líbila.
Kde je Michal? šeptla jsem, vypila oba drinky na ex.
Já jsem Michal! zvolal malý kluk, tak osm let.
Ještě ne, Michale, smála se jeho máma, a už balila děti i chlapa do auta.
Pardon, spletla jsem si byt Je tohle Družstevní 18, byt 26?
Ne, tohle je Husitská 18, děda už v duchu vybaloval zabalený dárek.
No jasně! Tragédie. Tak se teda omlouvám, klidně se tu rozružte, já si skočím zavolat.
Zmizela jsem do koupelny, zamkla se a četla SMS od Michala.
Michale, dorazím za chvíli, zdržela jsem se v Lidlu, psala jsem mu.
Dobře, počkám. Když budeš moct, vem červené, poslal mi zpět hlasovou zprávu.
To červené už jsem měla v sobě! Sbalila jsem závěs, koberce pod paži a když hosté zamířili do kuchyně, nenápadně jsem se vytratila.
Doma u Michala mi otevřel dveře, stačilo jen šeptnout: Povím ti později.
Vůbec jsem se na něj koukat nechtěla, šla jsem rovnou do koupelny, vyměnila záclonu, rozložila předložku a v pokoji se zhroutila na gauč prospala jsem to až do rána, dokud ze mě stres i zbylé víno nevyprchaly.
Ráno se ke mně naklonil rozpačitý Michal: Prosím tě, na jaké adrese vlastně jsme?Zavrtěla jsem hlavou a rozesmála se takovým tím smíchem, co trvá fakt dlouho, až ti tečou slzy a Michal se nevěřícně dívá, jestli ti nehráblo. Když jsem se konečně uklidnila, podívala jsem se mu do očí: To je jedno, hlavně, že jsem doma.
A v tu chvíli mi došlo, že tohle je vlastně poprvé, co to bez váhání můžu říct tomu svému Michalovi, sobě a klidně i pavoukovi v koutě. Služební cesty, špatná adresa, trapasy v cizím obýváku na tom už vůbec nezáleželo.
Na stole zbyly dvě pohárky vína, nový ubrus, na lince voněly svíčky a ve vzduchu byl ten zvláštní pocit, že i když se člověk párkrát zamkne do špatného bytu, nikdy to není ztracené pokud nakonec najde ten správný klíč.
Michal sklopil oči, pak mi položil ruku na rameno: Tak co budeme dělat s tím pavoukem?
A já věděla tentokrát navždy zůstanu.
