Já odcházím, abys pochopila, o koho přicházíš! Zkus si týden žít sama, vyj si na měsíc bez chlapa v bytě, třeba se konečně naučíš vážit si péče! Lukáš teatrálně naházel balík ponožek do sportovní tašky, jen tak tak nesrazil z police mou oblíbenou vázu.
Oporu jsem hledal v rámu dveří, mlčky jsem sledoval tohle pěkné divadlo, zatímco mi uvnitř vřela směs uraženosti a hořkého smíchu. Můj třicetiletý manžel, kluk s duší dítěte, stál uprostřed bytu, který byl pořád ještě můj koupil jsem jej dávno před svatbou a teď se mi vyhrožoval svým odchodem. Zřejmě upřímně doufal, že bez jeho vzácné přítomnosti se zdi zhroutí a já se proměním ve zkněhlý muškát.
A všechno začalo klasicky po nedělní návštěvě u jeho mámy, paní Boženy. Tchyně je typ samostatné ženy: komplimenti dává způsobem, že i silná povaha má chuť skočit z okna, rady předává v tónu vojenského rozkazu.
Lukáš se vrátil od maminky nabitý. Poznalo se to hned: rty sevřené, pohled skenuje každý kout, nosní dírky se rozšiřují ve snaze najít prach.
Lucie, proč zase visí ve sprše ručníky bez ladu a skladu? spustil z prahu, aniž si zouval boty. Máma říká, že to narušuje tok energie a špatně to působí na domácí pohodu.
Zhluboka jsem vydechl.
Lukáši, tvoje máma viděla energii akorát tak v seriálu z devadesátek. Ručníky visí, aby se do nich člověk mohl dobře utírat, odpověděl jsem klidně a zamíchal guláš na sporáku.
Lukáš nakrčil obočí, vešel do kuchyně a zamířil prstem na hrnec.
Zase nakrájená zelenina? Máma tvrdí, že správná žena má všechno rozmixovat na kaši, prý to chlapovi líp prospívá. Ty jsi prostě líná.
Lukáši, odložil jsem vařečku. Tvoje máma nemá zuby, protože šetřila na zubaři a místo toho si koupila třetí soupravu nádobí. Ale ty zuby máš. Koukej žvýkat.
Manžel zrudnul, zhluboka se nadechl s úmyslem vypustit další várku moudrosti od maminky, ale zarazil se.
Jsi prostě nevděčná! vyrazil ze sebe. Máma je uznávaná odbornice na domácnost, mimochodem!
Lukáši, tvoje máma celý život pracovala jako vrátná na koleji. Odbornicí se nazývá hlavně proto, že se jí líbí, jak to zní, řekl jsem mu s ledovým úsměvem.
Zůstal stát s otevřenou pusou, hledaje odpověď, mozek se mu zřejmě zadrhl. Cuknul rameny, zaskřípal zuby a mávl rukou jako by odháněl mouchu.
Působil ten moment legračně, jako tučňák.
A tehdy si vymyslel svůj trest.
Dost! Už mi stačí tvoje drzosti! prohlásil a zipoval tašku. Jedu k mámě. Na týden. Zůstaň tady, přemýšlej o sobě. Až se vrátím, chci pořádek a písemné omluvy!
Zabouchly se dveře. Nastalo ticho.
Byl to zvláštní pocit: trochu prázdno, ale hlavně úleva. Bylo hořké vědět, že mě chce trestat tím, že mi dopřeje klid a pohodlí mého bytu. Geniální stratég, není-liž pravda.
Jenže osud měl připravený plán, se kterým Lukáš nepočítal.
V pondělí ráno si mě pozval šéf.
Lucie Procházková, je problém na pobočce v Brně. Musíte tam letět zítra, na tři měsíce. Příplatek ke stravnému, k tomu prémie, za kterou koupíte nové auto. Potřebujeme vás, nemáme dalšího člověka.
V kanceláři jsem cítil, jak mi rostou křídla. Tři měsíce! Bez Lukáše, bez telefonátů paní Boženy, klid u Svratky (byť je studená) a skvělý plat.
Beru to, odpověděl jsem bez váhání.
Cestou z práce jsem přemýšlel: byt bude tři měsíce prázdný a poplatky za byt v Praze nejsou zadarmo. Vtom mi zavolala kamarádka Zuzka.
Luco, mám průšvih! Segra s mužem a třemi dětmi přijeli z Moravy, opravují byt, jinam nemůžou, hotel drahý. Jsou hluční, ale zaplatí dobře a vše předem!
V hlavě mi bleskl nápad. Vše do sebe zapadlo.
Zuzi, klidně ať přijedou. Zítra. Klíče předám na recepci. Jen jedno: kdyby přišel nějakej chlap a chtěl si dělat nároky vyhodit.
Ještě večer jsem si sbalil své věci, vše cenné uschoval u mámy a byt připravil k pronájmu. Lukáš na zprávy nereagoval vychovával mě. No, tak ať.
Ráno jsem odletěl a do mého bytu se nastěhovala veselá rodina Novotných: tatínek Marek, maminka Ivana, tři děti a obří dobrosrdečný bernský salašnický pes jménem Hugo.
Utekl týden.
Lukáš, jak jsem se dozvěděl později, přežil u matky sedm dní ráje. Ukázalo se, že paní Božena je ideální na návštěvu, doma dusí víc než had.
Luki, nemlaskej, napomínala ho u snídaně.
Lukáši, proč splachuješ záchod dvakrát? Počítadlo vody běží!
Synku, špatně sedíš, zhrbíš se jak strejda Jirka.
Na konci týdne už Lukáš nevydržel. Byl přesvědčený, že jsem už proplakala všechny kapesníky a uvědomila si jeho cenu. Bylo na čase vrátit se v roli vítěze.
Koupil tři povadlé karafiáty (snad symbol odpuštění) a vydal se domů.
Když dorazil ke dveřím, čekal můj šok a radost, vsunul klíč do zámku. Klíč neotočil. Lukáš znejistěl, zatáhl za kliku. Zamčeno. Zazvonil.
Za dveřmi se ozval dupot podobný stádu zubrů a pak hlasité štěkání, až se dveře zachvěly.
Kdo je tam? ozval se mužský hlas.
Lukáš ustoupil.
Já já jsem Lukáš. Manžel. Otevřete!
Dveře rozrazil Marek pořádný chlap přes celý práh, v tílku a s klobásou v ruce (právě grilovali na elektrickém grilu). Vedle něj seděl Hugo s vyplazeným jazykem.
Jaký manžel? divil se Marek. Lucie tady není. Ta je pryč. My tady bydlíme. Platíme řádně, máme smlouvu. Kdo jste vy?
Já já tady taky bydlím! zaječel Lukáš, zcela vykolejený. To je můj byt! Teda… manželky… No prostě náš!
Podívejte, chlape, usmál se Marek a poklepal ho klobásou po rameni, otiskl na košili mastný flek. Lucie říkala: manžel je pryč, bydlí u maminky. Byt prázdný. Jděte za maminkou. Nám dejte pokoj. Ivano, dones hořčici!
Dveře před Lukášem práskly.
Telefon mi začal vyzvánět minutu nato, zatímco jsem večeřel v brněnské restauraci s výhledem na Petrov, pojídal hřiby a popíjel ryzlink.
Ano? ozval jsem se laxně.
Cos to udělala?! hulákal Lukáš tak, že jsem musel oddálit telefon. Kdo jsou ti lidi v našem bytě?! Proč mě nepouštějí dovnitř?! Vrátil jsem se a tam je jak na táboře!
Lukáši, neřvi, uťal jsem ho chladně. Vždyť jsi odešel. Říkal jsi na týden, třeba navždy, že mám pochopit. Pochopil jsem. Sám žít je drahý a nudný, tak jsem našel podnájemníky. Na tři měsíce.
Na tři měsíce?! Kam mám jít já?!
No vždyť jsi u maminky. Tam je ti dobře. Jídelníček podle feng-shui, ručníky i kašovitá strava. Užij si to. Já jsem v Brně, vrátím se za tři měsíce.
Požádám o rozvod! Zavolám policii! vyhrožoval manžel.
Klidně. Byt je můj, jsem majitel, smlouva legální, daně platím. Ty tu nemáš trvalé bydliště. Jsi jen host, co to přehnal s návštěvama.
Zavěsil jsem.
Za deset minut volala paní Božena. Vzal jsem telefon ze zvědavosti.
Lucie! její hlas zněl jako poškrábaná gramofonová deska. Jak můžeš?! Vyhodila jsi manžela na ulici! To je nelidské! Podle zákona máš doma dělat zázemí a vařit teplou večeři!
Paní Boženo, přerušil jsem ji klidně, v občanském zákoníku, paragraf 31, je řeč o rovnosti manželů. A v listu vlastnictví je jenom moje jméno. Tvůj syn mě chtěl poučit odchodem? Pořádná lekce, tentokrát to pochopil on sám.
Ty jedna vypočítavá potvoro! zalapala po dechu. Každý muž má mít svoje místo! Rozbíjíš rodinu! Pošlu stížnost na úřady!
Klidně i do televize, zasmál jsem se. A nezapomeňte dělat Lukášovi kaši, zvyk jste mu už udělala. Kdyby náhodou zapomněl žvýkat.
Tchyně v telefonu nabrala vzduch, něco zasyčela, zalykala se zlostí a vypadla linka jako zaseklý fax.
Tři měsíce uplynuly rychle. Vrátil jsem se svěží, s novým sestřihem, penězi a jasnou představou, jak už dál žít nechci.
Byt mě uvítal čistotou Marek a Ivana jsou slušní lidé, vše vycídili, opravili mi i kapající kohoutek, na který se Lukáš vymlouval celý rok.
Přesně za dvě hodiny od mého návratu se objevil Lukáš. Ubohý pohled: pohublý, šedý ve tváři, košile pomačkaná. Tři měsíce s maminkou z něj udělaly stín člověka.
Luco, začal, koukajíc do země. Už se na mě nezlob. Všechno jsem pochopil. I máma přeháněla. Začněme znovu? Přinesl jsem si věci.
Zastoupil jsem mu cestu kufrem.
Lukáši, není co začínat. Chtěl jsi, abych si vážil chlapa v bytě? Naučil jsem se. Marek opravil kohoutek za půl hodiny. Ty jsi o něm mluvil celý rok a na koupit těsnění nikdy nebyl čas.
Vždyť jsem tvůj manžel! vykřikl, až jsem v jeho očích zahlédl ten panický strach dítěte odháněného z pískoviště.
Byl jsi manžel, teď jsi jen břemeno, střelil jsem mu pohledem. Věci jsem ti zabalil, jsou dole u vrátného. Klíče nech.
To si nemůžeš dovolit! pokusil se vystartovat starou známou agresí. Já chci půlku za rekonstrukci!
Lukáši, rekonstrukci dělal můj táta, mám od všeho účty. Ty jsi jen natřel tapety svým neustálým stěžováním, pousmál jsem se. Je konec. Představení skončilo, diváci odešli.
Zůstal stát, zíral, snažil se pochopit, kdy jeho plán poučit manželku skončil jeho osobním krachem.
Zabouchl jsem dveře. A ten zvuk zámku pro mě znamenal start nové etapy.
Říká se, že Lukáš žije pořád s maminkou. Známí vyprávějí, že paní Božena mu radí nejen co jíst, ale i kolik je hodin na večeři a komu volat. A on chodí shrbený, skleslý a raději nemluví aby náhodou nešlápl na nějakou neviditelnou minu v náladě své mámy.
