Pro celou vesnici to byla neuvěřitelná zpráva: bratr Jitky se stal jejím mužem. Sousedé zdravili jen váhavě, spíše z povinnosti. Spojili obě svá stavení do jednoho dvora, který společně oplotili. Společně obdělávali zahradu, starali se o hospodářství i domácnost. Ale když jednoho dne Jitka vystoupila po schodech do vesnického kostela, její život se navždy změnil. Někdo má štěstí a životní cesta je mu snadná a sluncem zalitá, jiného čeká trnitá poutˇ plná zkoušek a kdo může říct, co jej čeká?
Jitka si svou maminku nikdy nepamatovala, protože zemřela hned po porodu. Otec Josef zůstal sám s malou dcerkou, příbuzné neměli. Někdo Josefovi radil, ať holčičku dá do dětského domova, ale on nechtěl o tom ani slyšet. Jitka je moje jediná krev, můj poklad a naděje.
Denně k nim chodila na návštěvu sousedka Růžena, vdova, která vychovávala třináctiletého synka. Přinesla večeři, vykoupala malou Jitku, nakrmila, chovala v náručí, když plakala. Jednoho dne, když Růžena držela Jitku v náručí, holčička jí pohlédla do šedomodrých očí a vydechla první slovo: maminko.
Růžena znejistěla, zvláštní cit ji zalil až do konečků prstů, a v Josefových očích se objevily slzy. Slyšíš to, Růženo? Moje dcera ti řekla maminko. Tak jí jí buď, a podíval se jí hluboko do očí v jasné prosbě. Škoda povídat, pojďme nejdřív povečeřet, odpověděla Růžena a zčervenala.
Od Josefa byla o deset let starší, ale to nebyla jediná překážka. Přemýšlela, jak by jejich vztah přijal její syn Jaromír. Ale Jaromír dokázal překvapit dospělou úvahou: Vždyť my už dávno rodina jsme, že, maminko?
Od té doby spojili svoje domovy, oplotili dvůr, spolu pracovně i žili. Děti vychovávali s láskou a úctou jeden k druhému. Růžena vypadala šťastně, jen málokdo by řekl, že je starší než její muž. Přesto štěstí trvalo jen krátce. Jednou večer Josef napojil svého koně a začal mu česat hustou hřívu, když kůň náhle vyhodil nohou a zasáhl Josefa do břicha. Silná bolest ho srazila k zemi. Růžena vyběhla z domu, když uslyšela volání, a spatřila Josefa zkrouceného na zemi. Zavolala rychle záchranku, ale ani tři dny boje lékařů v krajské nemocnici nepomohly
Ještě jí nebylo čtyřicet, když Růžena odovdověla podruhé. Jaromír začal studovat na stavitele na odborném učilišti, dostal kolej i jídlo, což byl pro ně tehdy hlavní pomoc, protože doma teď zůstala jen malá Jitka.
Jaromír ze stipendia často koupil pro Jitku nějakou drobnost. Vždy, když přijel domů, běžela mu v ústrety už z dálky. Jednou přivezl Jitce krásnou panenku. Jitka si na jeho klíně posadila a řekla: Děkuju, tatínku. Růžena jen stěží skryla dojetí, když viděla Jaromírovu rozpaky. Nedělej si z toho těžkou hlavu, Jitka si zrovna prohlížela album s fotkami svého otce a ptala se, kdy se vrátí. Řekla jsem, že někam odjel. Asi tě v něčem připomínáš, přejde ji to…
Ale Jitka dál říkala Jaromírovi tati. Nakonec si na to všichni zvykli a neřešili to.
Po škole Jaromír nastoupil k armádě a po návratu byl zpět doma dospělý, zručný, pohledný muž. Růžena doufala, že si najde nevěstu, ale roky plynuly a Jaromír se dívkám vyhýbal. Do hospody nechodil, jen pracoval a doma neustále něco tvořil, opravoval, vylepšoval. Pro Jitku se snažím. Podívej, jaká z ní roste slečna! Brzy nám tu budou chodit ženichové, říkal.
Jednoho podzimního dne Růžena na poli sbírala brambory, když se jí náhle v hlavě zatočilo a upadla do mdlob. Sváděla to na únavu, ale druhý den už nemohla vstát z postele. Bylo jí mdlo, hlava se jí točila, nohy ji neposlouchaly. Jaromír ji odvezl do krajské nemocnice v Hradci Králové. Lékařova slova je šokovala: nádor na mozku. Pro Jaromíra se svět zastavil. Radím, vezměte maminku domů. Nechť dožije v klidu, mezi svými, řekl lékař tichým hlasem.
Růžena chřadla před očima. Dny i dlouhé noci seděla u její postele plačící Jitka. Nedovedla si představit, jak bude žít bez své laskavé maminky.
Před odchodem, když rozpoznala, že zbývá málo času, požádala Růžena, aby s ní zůstal chvíli o samotě pouze Jaromír. Synku, nikdy Jitku neopouštěj. Ve skutečnosti nejste pokrevní, objeví-li se láska, neodmítej ji. Tobě s ní bude dobře, jí s tebou také šeptala s námahou. Po pohřbu si Jaromír často vybavoval matčina slova, přemýšlel nad jejich skutečným smyslem a časem si uvědomil Růžena ho žádala, aby si Jitku vzal. Jak by to bylo vůbec možné? Vždyť byl pro ni bratrem i druhým tátou. A teď i manželem? To matčino poslední přání nemůže splnit.
Jaromír se odstěhoval do druhého domku a uspořádal si ho po svém. Jitka nechápala, proč se jí Jaromír straní. Citelně jí chyběl jeho hlas, smích, přátelské povídání. Skoro omdlela, když jednoho dne zjistila, že si od ní jasně ohraničil své soukromí.
Jednou dostala Jitka v práci jako účetní v místním JZD odměnu prémie. Koupila za to sekt, dort a rozhodla se to oslavit právě s Jaromírem. Přiklepala na jeho dveře s úsměvem a červená ve tvářích se zastavila ve dveřích: Přijdeš se mnou oslavit moji první odměnu, Jaroušku? zněl její hlas a v srdci ucítila radostné vzrušení.
Jaromír zůstal nehybný, hleděl na Jitku s novým pohledem. Uvědomil si, že je do ní zamilovaný. Cítil to snad jeho matka už před svou smrtí?
Nesnadné ticho přerušila Jitka. S rozpaky, ale upřímně svěřila, že ho miluje, i když společnost by to možná odsoudila a bylo by to pokládáno za hřích ona ale nikoho jiného nechce.
V neděli šla Jitka ke zpovědi. Kněz jí vyslechl a povolil svatbu, protože nebyli pokrevně spříznění.
A tak se Jaromír, který byl Jitce bratrem a tátou, stal i jejím manželem. Od té doby uplynulo třicet let. Vyrostli z nich rodiče dvou synů, mají čtyři vnučky a jsou stále šťastní. Lidé v okolí povídali ledacos, ale oni vědí, že má-li člověk lásku v srdci, musí být trpělivý, překročit pomluvy a nepřízeň těch okolo, a chránit své city aby jim láska nezhasla s léty.
Dnes už Jaromír s Jitkou vědí, že vše je podle boží vůle, a mateřské srdce nikdy nechybuje, když svému dítěti přeje jasnou budoucnost.
