Tento příběh se odehrál v dávném roce 1995. Tehdy jsem studoval na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové a uprostřed vyučování mě vyvolali ze třídy s příkazem okamžitě se dostavit k řediteli školy.

Happy News

Tenhle zvláštní sen se mi zdál, jako by se odehrával už v dávném roce 1995 v Praze, na pokraji léta, kdy se barvy města pod širým nebem míchaly ve zvláštních odstínech. Byla jsem v té době studentem Vojenského gymnázia Jana Žižky, když mě jednoho ospalého dopoledne vytáhli uprostřed neuvěřitelně dlouhé hodiny fyziky a beze slov vedli zlavírovanými chodbami až ke kanceláři ředitele. Místnost voněla cigárovým kouřem, starou kávou a v koutě tiše stála žena v tmavém plášti, s uplakanýma očima a stříbrným kapesníkem, který jen marně zachycoval její slzy.

Ředitel, pan generál Jan Řepka, byl známý pro svou přísnost a čest, ale v tu chvíli visel jeho pohled na nepřítomnu, jako by v jeho duši duněla ozvěna všech starých bitev. Nikdy jsem ho tak křehkého a nehrdinského neviděl. Přistoupil ke mně tiše, v pohybech tíhu železa, a šeptl:

Slyš, hochu, mluvím teď s tebou ne jako s žákem, ale člověk člověku. Potřebuju tvou pomoc.

Jsem připraven, pane generále, řekl jsem, aniž bych se musel rozmýšlet.

Můj synovec umírá, pokračoval téměř nehlasem. Před rokem maturoval u nás na škole, určitě ho znáš. Teď studuje medicínu, a stalo se mu něco nevysvětlitelného. Poslední naději teď vkládáme do tvého dědy. Pomoz nám. Možná děda pochopí, co s ním je.

Ani stín zvědavosti jsem si nedovolil projevit. Okamžitě jsme zavolali dědovi, a během čtvrthodiny jsme svištěli pražskou Tatrovką kdysi známou jen generálům, k jeho bytovému labyrintu nenápadného paneláku.

Dnes měl děda, pan profesor František Malý, první den své dovolené naštěstí jsme ho zastihli těsně před okouzlujícím odjezdem na chatu ve Staré Boleslavi. S námi přijel i pacient syn oné uplakané ženy, vážný a pohledný Tomáš. Přesto jeho oči byly mrtvé, duše vyprahlá jak vyschlá hladina Berounky. Nepoznal jsem ho oči měl bez života, v pohledu byl bezčasý stín. Svým zvláštním způsobem byl mrazivý a vzdálený.

Udělal jsem pár kroků do dědova kuchyňského království, kde už čekal s konvicí čaje a srozumitelnou vážností vyslechl matčinu zoufalou historiku: Před sedmi měsíci Tomáš nastoupil na Karlovu univerzitu na lékařskou fakultu. Náhle, během přednášky, padl k zemi v jakémsi záchvatu. V nemocnici ho prohlíželi zleva doprava i obráceně, ale nic se nenašlo. Vypustili ho a záchvat se opakoval, ještě horší, stále znovu. Nikdo nevěděl proč. Všechny naděje vkládali do mého dědy, vyhlášeného psychiatra a neurovědce.

Děda mlčky vzal Tomáše za ruku a odvedl ho do svého pokoje, zatímco my bloumali nervózně mezi stíny v předsíni. Po patnácti minutách se děda vrátil beze slova, ale už bez Tomáše.

To je vše. Můžete jet domů, oznámil stroze ženě a generálovi.

A co můj syn?… Potřebuje přece léčbu!, zvolala žena s napětím v hlase.

Jeďte, klid. My jedeme spolu na chatu. Dřevo nařezat, hodí se silné ruce. Úsměv, co v sobě měl jízlivou lásku i lékařský nadhled.

Nakonec nás tak trochu vyprovodil, a s Tomášem odjeli v dědově Škodovce přes Blatnou směrem k chalupě.

Uběhl měsíc. Opět jsem byl předvolán do generálovy kanceláře. Tentokrát tam seděla tatáž žena, ale smála se tím nejšťastnějším úsměvem v Praze. Vedle stál Tomáš, vizáží nový člověk. Jeho ruka pevně stiskla mou, děkoval a generál se na mě poprvé srdečně usmál. Tomáš byl během jednoho měsíce naprosto v pořádku. Jeho příbuzní tomu říkali zázrak. Kdyby věděli, kolik takových zvláštních zázraků už děda František způsobil během svého života.

Později jsem se přes pivo ptal dědy, co se vlastně stalo. Prý psychika Tomáše nezvládla šílenou zátěž a mozek v zoufalství vypnul všechny okruhy. Děda na nic nečekal místo léků ho vyvezl na chalupu, dal mu do ruky sekeru a nechal ho den co den štípat dříví, v dešti i slunci, od rána do večera. Každé ráno ledová sprcha, snídaně, a pak práce. Večer usínal vyčerpáním, sny měl hluboké a bezeslovné. Za pár týdnů byla duše i tělo jako vyměněné.

Během celé léčby mu nedal jediný prášek, jen těžkou práci, spoustu čerstvého vzduchu a rozhovorů pod starou rozkvetlou jabloní na konci zahrady. Tak končí můj podivný sen o jednom uzdravení, o nenápadném zázraku z českého venkova, kde mocnější než všechny medicíny je lidské přátelství a poctivý pot na čele.

Rate article
Add a comment