Pozdě večer zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko a uslyšela hlas své dcery.
– Mami, to jsem já, Karla. Mám problém! Manžel mě vyhnal. Zítra ráno přijedu k vám s tátou a budu bydlet doma.
– Poslouchej, Karlo, už nemáš rodiče ani domov.
– Co? – přerušila mě dcera, – Co jsi to řekla?
Jak to, že není žádný domov? Jsem vaše jediná dcera. Mám právo na ten byt! – hystericky křičela do telefonu Karla.
– Ale tak, – odpověděla jsem klidně, – nemáš byt. Byt jsme dali Elišce, teď je tady paní domu ona, a my tě s tátou už nechceme znát. Nejsi naše dcera.
Už sem nevolej! Ztratila jsi všechno! – efektně jsem ukončila náš rozhovor. Po tom, co Karla udělala, měla jsem plné právo říct jí to.
Stála jsem u okna a najednou mě napadlo, že náš příběh také začal telefonátem.
Tento nešťastný telefonát zazvonil brzy ráno. Vyskočila jsem z postele a běžela k pevné lince.
– Slyším!
Na druhé straně se ozval tlumený vzlyk.
– Haló, haló, slyším vás. Kdo to je?
– Máša, to jsem já, Anička.
– Aničko, proč mě tak strašíš. Viděla jsi, kolik je hodin?
– Ano, viděla. Mášo, dnes jdu do nemocnice, budu mít operaci a děsím se o holčičku. Moc tě prosím, tebe a Pavla, neopouštějte Elišku, je ještě moc malá. Neposílejte ji do dětského domova.
Moje sestra Anna byla vždy extrémně kreativní osobou, s bohatou imaginací a nekonvenčními činy. Ale dnes to překročilo všechny meze.
Nervózně jsem kroutila telefonní sluchátko, uvědomovala si, že se stalo něco vážného, co ještě nedokážu pochopit. Bylo mi úzko.
– Aničko, proč jsi to neřekla dřív, proč teď? Co se děje? Kam tě vezou?
Anna byla nemocná několik let, ale nepřikládala tomu větší význam. Poslední měsíc se bolesti zhoršily, hodně zhubla a vyčerpala se. Diagnóza byla neúprosná.
Byla nutná okamžitá operace. Anna se dlouho nemohla odhodlat říct to své sestře.
Máša jí už tak několikrát pomohla, zajišťovala ji penězi a byla jí jako matka. A teď jí opět nese na krk své problémy a malé dítě.
– Mášo, výsledek operace není jistý, prosím, neopouštějte Elišku.
Za hodinu jsme byli v nemocnici, operace ještě nezačala, ale Annu jsme už vidět nemohli. Na chodbě seděla, zmuchlaná do klubíčka, malá Eliška. Přistoupila jsem k ní a objala ji.
– Mamince budou ubližovat? – se slzami v očích se ptala holčička.
– Ne, maminka nic neucítí, bude spát.
Po čtyřech hodinách vyšel lékař a oznámil, že moje mladší sestra zemřela.
Vzali jsme Elišku a přijeli domů. Vstoupila jsem do pokoje dcery a oznámila jí, že Elišce umřela maminka a bude s ní bydlet v jednom pokoji. Karla se na mě zle podívala a mlčela.
O deset dní později Elišky věci vyhodila z pokoje a zakázala jí tam chodit.
Rozhovor s dcerou byl těžký, trvala na svém a prohlásila, že pokaždé vyhodí Eliščiny věci, pokud ji tam umístíme.
Aby nedošlo k válce, dali jsme pokoji neteři a sami se přestěhovali do obývacího pokoje.
Eliška byla sirotek. Od Anny jsme se nedozvěděli, kdo je otec holčičky. Nyní její osud závisel pouze na nás. Proto jsme nikdy nedělali rozdíly mezi Karlou a Eliškou. Obě byly pro nás dcerami.
Čas plynul. Karla dokončila univerzitu a vdala se. Její manžel byl bohatý a starší než Karla. Ani jedno ani druhé jí nevadilo. Rychle si sbalila věci a přestěhovala se k Matoušovi.
Za měsíc oznámila svatbu.
– Mami, ale moc prosím, ať na svatbu nepřijede ta vaše milá Anička. Nemohu ji vystát.
– Karlo, to nejde, Eliška je přece tvoje sestra a nepozvat ji, je urážka pro nás.
– Na mé svatbě nebude! – rezolutně prohlásila Karla.
– V tom případě, ani my s tátou nepřijdeme.
– Skvěle! Dohodnuto.
Rozplakala jsem se, ale pak se dala dohromady a oznámila svůj úmysl odjet do Karlových Varů do lázní.
– A co svatba Karly? – překvapeně se zeptal manžel.
– Nijak, nepozvali nás.
– Eliško, pomož mi najít lázně.
– Opravdu jedeme odpočívat? – zeptala se Eliška.
– Ano, moje holčičko, můžeme si to dovolit.
– Hurá! – radostně vykřikla neteř a zatočila se po pokoji.
Zůstali jsme sami tři. Eliška končila střední školu a měla se zapsat na univerzitu. Udělala to skvěle a stala se studentkou architektury. Její matka Anna byla výborná malířka a docela známá v okruhu. Eliška šla v jejích stopách.
– Nebo ve stopách svého otce. – říkal můj manžel Pavel, podezřívaje jednoho známého ve městě, že je Eliškin otec.
Nevěnovala jsem tomu pozornost. Eliška byla naše dcera.
O rok později jsme slavili Eliščinu plnoletost a právě v ten den se mému manželovi udělalo špatně. Zbledl a ztratil vědomí. Zavolali jsme záchranku a Pavla odvezli do nemocnice.
Lékař nám oznámil, že stav je vážný. Můj manžel byl nemocný a jen jeden lék může pomoci. Lékaři ho mohou objednat a do tří dnů ho doručí. Problém byl, že ten lék stojí pohádkové peníze. Byli jsme zoufalí.
Zavolala jsem Karle, věděla jsem, že její manžel je bohatý člověk a mohl by nám peníze půjčit.
Sluchátko zvedla Karla. Řekla jsem jí o našem problému.
– Karlo, ahoj zlatíčko. Volám ti, protože tvůj táta je nemocný a nutně potřebuje jeden zahraniční lék, jehož cena je hrozná i k vyslovení. Chtěla bych si od tebe půjčit tuto částku.
Dlouhé Karlino mlčení mě znepokojilo. Když jsem chtěla zopakovat svou prosbu, odpověděla.
– Dobře, mami, promluvím si s Matoušem a zavolám vám zpět.
Na hovor jsme museli čekat dlouho. Karla zavolala až po hodině.
– Mami, rozumíš, jde o tohle. Prostě mi Matouš slíbil, že mi kupí úžasné auto, už dlouho mi ho slibuje. A nemohu odmítnout podmínku, kterou mi dal. Buď mi koupí auto, nebo peníze pošleme vám.
– Kájo, zlatíčko, my ti peníze vrátíme, neboj se.
– Mami, neříkej nesmysly, kdy je vrátíte? Po troškách, tak? Nebo to auto neuvidím.
– Slyšíš, co říkáš, Karlo? Tvůj táta může umřít. Potřebuje tvoji pomoc.
– Nemohu pomoci. Vezměte si úvěr, nakonec. Na nás svět nestojí.
Sluchátko mi vypadlo z ruky. Sama jsem se chystala omdlít.
– Teto Mášo, co je ti?
Dívka ke mně přiskočila a pomohla mi, abych neupadla. Plakala jsem hystericky.
– Poslouchej mě, teto Mášo, prodáme maminčin byt. Stejně v něm nemohu žít, ani pět minut to nevydržím. Neodmítej, hlavní je, že strejda Pavel bude živý. Prodáme ho pod cenou a vy dostanete zálohu, kterou zaplatíte lékařům.
– Moje holčičko, nemáme právo s tebou tak nakládat, vždyť je to tvůj byt. Co by řekla tvoje maminka, kdyby věděla, že jsem zneužila tvé dobrosrdečnosti.
– Teto Mášo, jsi chytrá žena. Teď není čas diskutovat, co by řekla moje máma. Strejda Pavel je v nebezpečí, jeho život je ohrožen. To je hlavní. A teď je potřeba přijímat rozhodnutí rychle a moudře. – vzrušeně říkala Eliška.
Objala jsem neteř a nevěděla, jak jí poděkovat. Ano, chápala jsem, že to je jediná šance zachránit Pavla.
Vypsali jsme byt na prodej ten samý den a prodal se rychle za dost slušnou částku.
Kupující dal zálohu, zatímco se vyřizovaly papíry, zaplatili jsme potřebný lék.
Doručili ho za dva dny. Lék pomohl. Naše Eliška zachránila Pavlovi život. O měsíc později byl Pavel plně na nohou. Naše štěstí bylo nezměrné.
Poté, co se Pavel zotavil, rozhodli jsme se přepsat byt na Elišku. Šli jsme k notáři a ten převedl dokumenty na neteř. Dívka nám byla velmi vděčná. Zbylé peníze jsme uložili na účet.
Žili jsme spolu, radovali se ze života, když opět zazvonil noční telefon.
Volala Karla, aby nám oznámila, že se vrací domů. Matouš ji opustil a vyhnal z domu.
Odmítla jsem.
– Máme jen jednu dceru, Elišku. – odpověděla jsem jí a zavěsila.
Za pár let se Eliška vdala. Stanislav byl farmář. Měl velký dům na vesnici. Jeho hospodářství prosperovalo a přinášelo značný příjem. Plánoval ještě otevřít konzervárnu.
Dcera nás zvala, ať se k nim přestěhujeme, ale rozhodli jsme se, že ji budeme spíš navštěvovat párkrát týdně.
Vždy nás čekal náš krásný a uklizený pokoj. Pavel a Stanislav se spřátelili. Často chodili na ryby. Pavel, jak mohl, pomáhal v uspořádání hospodářství. Eliška vypracovala projekt malé konzervárny. Všichni jsme žili v souladu, jako velká, šťastná rodina, i když ne vždy spolu. Na dceru Karlu jsme si vzpomněli jen v den její svatby, přesně v ten den jsme s Pavlem jeli do Karlových Varů do lázní, kde jsme byli před mnoha lety. Jízdenky nám zajistila Eliška. Někdy nás doprovázela.
Každým rokem jsem v tento den přemýšlela, jak jsem mohla vychovat dceru, která naše životy postavila pod úroveň luxusního auta. A Eliška, sirotek, který tak brzy ztratil matku, nás nade vše cenila. Byla ochotná obětovat vše pro naše štěstí.
