Těhotenství pět, šest týdnů, ozvala se lékařka a hodila nástroj do tácku, pak si stáhla gumové rukavice.
Chcete si dítě nechat?
Jana mlčela.
Bylo jí dvaačtyřicet, čekala už čtvrté dítě, které vážně neplánovala. Peněz měli málo, žili doslova od výplaty k výplatě.
Starší děti ještě chodily na střední, nejmladší holčička měla teprve nastoupit do první třídy. Ta taky potřebuje nové šaty, halenku, aktovku a to ani nemluvím o sešitech, učebnicích A teď ještě tohle překvapení!
Poradím se s Petrem, co on na to, napadlo Janu.
U večeře jen tak mezi řečí řekla:
Byla jsem u doktorky. Jsem těhotná. Šest týdnů.
Manžel přestal jíst, položil vidličku.
No tak víš co? Necháme si to miminko. Bude to fajn, dva kluci a dvě holky. Máme plný počet.
Plný počet! A z čeho budeme žít?
Jana mu začala líčit, jak mají starostí s dětmi už teď až nad hlavu, kolik toho ta nejmladší bude potřebovat, a byla čím dál jistější, že v jejím věku a situaci by další dítě bylo čisté šílenství.
Začnu běhat po vyšetřeních kvůli potratu.
Když odevzdala všechny testy, úplně jí došly síly.
Bylo jí líto toho maličkého, co v ní už vlastně roste. Napadlo ji, že by to mohla být holčička světlovlasá, hezoučká, divoška.
K vyšetření do gynekologické poradny jela tramvají, všude narváno. Když měla vystupovat, doslova ji dav vytlačil ven. A najednou ucítila, jak jí z ramene sklouzl nějaký řemínek ani nevěděla v první chvíli, odkud se vzal. A pak se zděsila: byl to řemínek od kabelky.
Zloději jí prostě přeřízli ramínko a ukradli tašku. I s penězi a výsledky testů.
Janě nezbylo, než se vrátit domů. Některé testy musela absolvovat znovu, jiné se jí podařilo získat kopie.
Při druhé návštěvě, když vystupovala z autobusu, uklouzla a zranila si nohu.
Po třetí cestě si snad zlomím vaz, proletělo jí pověrčivě hlavou. A rozhodla se: to dítě si nechá. A najednou se uklidnila.
Těhotenství probíhalo dobře, a Jana už věděla, že čeká holčičku. Jenže na druhém ultrazvuku ji zasáhla sprcha: lékařka měla podezření na Downův syndrom.
Budete si muset nechat udělat odběr plodové vody amniocentézu, řekla, když jí psala žádanku.
Musím vás upozornit je tam riziko potratu nebo infekce.
Jana zapřemýšlela a souhlasila.
V domluvený den přijela s Petrem do ordinace. On zůstal na chodbě, ona šla dál, úplně se jí klepaly nohy. Doktorka poslouchala miminku srdíčko a to najednou šílelo.
Počkáme, rozhodla doktorka.
Dáme magnézium.
Dali jí magnézium, poslali ji na chodbu, aby se uklidnila.
Čas se vlekl, pak ji zase zavolali: srdíčko se zklidnilo, ale tentokrát se miminko otočilo zády. Tak takový odběr není možný.
Počkáme, zkusila to doktorka znovu. Třeba se otočí.
Na třetí pokus už bylo všechno v pořádku. Miminko otočené, tepání normální.
Ošetřili jí břicho.
Venku bylo horko, okna dokorán pro průvan. Sestřička přinesla tácek s nástroji a v tom dovnitř vletěla holubice! Zmatený pták létal zoufale po ordinaci, mával křídly, vrážel do lidí. Sestřička tím leknutím vyklopila celý svůj tácek na zem, všechny nástroje se rozkutálely.
Zase poslali Janu čekat na chodbu, než lékaři poradnu s holubem vyřeší a připraví nové sterilní nástroje.
Co se tam děje? ptal se Petr nervózně.
Holub vletěl dovnitř a udělal tam pěkný zmatek.
To není jen tak, Jani.
Jedeme domů.
A tak odešli.
Ve správný čas se Janě narodila holčička.
Teď je jí deset.
Světlovlasá, hezoučká, trošku divokáS Petrem seděli jednoho letního podvečera na zahradě, dvě starší děti už dávno někde vylétly, nejmladší listovala sešitem s černobílými obrázky, které si právě vybarvila. Holčička, kvůli které to všechno začalo, postávala u jabloně, sklízela v trávě andělíčky z pampeliškových padáčků a občas se ke své mámě otočila, s očima širokýma a bezelstnýma.
Jana ji chvíli pozorovala, napadlo ji, že některé věci člověk v životě nikdy nemůže doopravdy naplánovat. A právě ty nečekané často přinesou největší světlo. Zvedla dlaň, aby děvčátko zavolala k sobě. Holčička se rozběhla, v náručí několik pampelišek a pusu od ucha k uchu.
Maminko, podívej, to jsem našla pro tebe!
Jana pohladila dcerku po vlasech. Snědá copatá víla, tak jiná než všechny jejich děti a přitom přesně ta, která jim chyběla. Petr jí položil ruku na záda, jejich pohledy se setkaly v tichém pochopení.
A Jana si pomyslela, že i když někdy osud hází klacky pod nohy, někde vysoko nad hlavou vždycky poletuje bílá holubice, která nakonec najde cestu ven. Protože některé příběhy začínají i tam, kde jsme si jistí, že už je konec.
