Tak poslouchej, jak to bylo…
No jasně, že nemusíte! Ale vždyť je to vaše krev! Necháte toho kluka v zimě bez teplého oblečení? Jirko, tohle jsem tě snad nenaučila! tlačila tchýně.
Telefon ležel na stole. Po pár rodinných scénách už Jirka věděl, že když volá jeho máma, je lepší dát hlasitý odposlech a mluvit s Alenou Pavlovnou společně s manželkou. Jinak by je ta žena zlomila jednoho po druhém.
Aleno Pavlovno, my vám tu pomoc neodmítáme, namítla Tereza. Ale když je pro vás Péťa taková zátěž, tak ho přece dejte k nám. Veronika má souhlas, mluvily jsme o tom.
Tchýně na chvíli ztichla. Zřejmě počítala, co je výhodnější zbavit se nechtěné odpovědnosti, nebo si udržet páku na dceru. Vyhrála ta druhá možnost.
Vy ani nevíte, do čeho se pouštíte! odsekla Alena pohrdavě. Nikdy jste neměli ani dítě, ani kočku. Oba pracujete, kdo se o něj postará? Myslíte, že děti rostou jako plevel? Dítě potřebuje péči, pozornost, lásku!
To chápu, řekla klidně Tereza. Ale kdyby to bylo potřeba, nějak bychom to zvládli. Mohla bych dát výpověď. Brala bych to jako mateřskou místo Veroniky.
Aha, a z čeho budete žít, boháči?
Vždyť sama říkáte, že do rodiny přináším jen drobné. Bez těch drobných bychom se nějak protloukli.
Tchýně zmlkla. Jirka unaveně povzdechl Tereza byla v rodině nová, ale jemu už z toho tlaku bylo na zvracení.
Tak je mi to jasné. Ultimáta mi dáváte, nakonec ucedila Alena. No dobře, dělejte si, co chcete. Jste mladí a hloupí, nevíte, do čeho lezete. Já se jen snažím pomoct, beru všechno na sebe. Ale pokud vám víc záleží na vašem já než na dítěti, které kvůli vám mrzn
