Stydím se tě vzít na banket, Jan ani nezvedl oči od telefonu. Budou tam lidi. Normální lidi.
Alena stála u lednice s krabicí mléka v ruce. Dvanáct let manželství, dvě děti. A teď se za ni stydí.
Vezmu si černé šaty. Ty, co jsi mi sám koupil.
Nejde o šaty, konečně vzhlédl. Jde o tebe. Hodně ses zanedbala. Vlasy, obličej prostě celá ty. Dorazí Milan s manželkou. Ona je stylistka. A ty sama víš.
Tak tam nepůjdu.
No vidíš. Řeknu, že máš horečku. Nikdo neřekne ani slovo.
Zavřel se v koupelně a Alena zůstala stát sama uprostřed kuchyně. V ložnici tiše spaly děti. Filipovi je deset, Lence osm. Hypotéka, složenky, rodičovské schůzky. Ztratila se mezi těmi stěnami a muž se začal za ni stydět.
On se úplně zbláznil? Kamila, nejlepší kamarádka a kadeřnice, se na Alenu dívala, jako by právě přišla konec světa.
Styděl by se vzít vlastní ženu na banket? Kdo si o sobě co myslí?
Dělá vedoucího skladu. Dostal povýšení.
A hned ti nejsi dost dobrá? Kamila prudce nalila vodu do konvice. Vzpomeň si, co jsi dělala, než přišly děti?
Byla jsem učitelka.
Nemyslím práci. Tvořila jsi přece šperky z korálků. Pořád mám to náhrdelník s modrým achátem. Každý se mě ptá, odkud ho mám.
Alena si vzpomněla. Povídala, jak skládala šperky večer, kdy na ni Jan ještě hleděl s obdivem.
To už je dávno.
Dávno neznamená nikdy. Kdy je ten banket?
V sobotu.
Skvělé. Zítra přijdeš ke mně. Udělám ti vlasy, nalíčím tě. Petra má půjčovnu šatů, zavoláme jí. Šperky přineseš své.
Kamilo, co když
Kašli na to, co říkal. Prostě tam půjdeš. On z tebe padne na zadek.
Šaty dala Petra vínové, dlouhé, s odhalenými rameny. Zkoušely je u ní skoro hodinu, různě upravovaly, napichovaly špendlíky.
K té barvě musíš mít výjimečné šperky, točila se okolo. Stříbro nebude ono, zlato taky ne.
Alena otevřela starou krabičku. Na dně, zabalený do měkké látky, ležel set náhrdelník a náušnice.
Modrý aventurin, ruční práce. Dělala ho před osmi lety pro výjimečnou příležitost, která nikdy nepřišla.
To je nádhera, zatajila Petra dech. Sama?
Sama.
Kamila jí udělala jednoduché vlny, decentní make-up. Alena si oblékla šaty, připnula šperk. Kámen chladil na kůži, byl těžký a skutečný.
Pojď se podívat, postrčili ji ke zrcadlu.
Alena viděla ženu, kterou kdysi byla, ne tu, která dvanáct let umývala podlahy a vařila polévky.
Restaurace na náplavce. Sál plný stolů, smokingů, večerních šatů a hudby. Alena vešla pozdě, schválně. Rozhovory na moment ustaly.
Jan stál u baru, smál se na něčí vtip. Jakmile ji uviděl, jeho výraz ztvrdl. Alena kolem něj prošla klidně a zamířila až k zadnímu stolu. Rovná záda, ruce v klíně.
Je tu volno?
Zhruba pětačtyřicetiletý muž, šedý oblek, chytrý pohled.
Je volno.
Jsem Marek, Milanův společník. Peču chleba. A vy, mohu-li se zeptat?
Alena. Manželka vedoucího skladu.
Podíval se na ni, pak na šperky.
Aventurin, že? Ruční práce, poznám. Máma sbírala minerály. Tohle se jen tak nevidí.
Všechno jsem dělala já.
Opravdu? Marek se nahnul blíž, pozorně si prohlížel splétání. To je úroveň. Prodáváte?
Ne. Jsem… doma s dětmi.
S takovýma rukama? To je škoda.
Celý večer seděl u ní. Povídali si o kamenech, tvoření, o tom, jak se lidé sami sobě ztrácejí v domácnosti.
Marek ji pozval k tanci, přinesl skleničku sektu, smál se. Alena viděla, jak Jan od protějšího stolu svírá čelist. Jeho tvář rudla každou chvílí víc.
Venku ji Marek doprovodil k autu.
Jestli se vrátíte k tvorbě, zavolejte. Znám galeristku, co to ocení. Opravdově ocení.
Vzala si jeho vizitku, přikývla.
Doma Jan nevydržel pět minut.
Cos tam předváděla? Celý večer s tím Markem! Každý koukal! Všichni viděli, jak se žena vedoucího skladu lepí na cizího!
Já si jen povídala.
Povídala! Třikrát jsi s ním tančila! TŘIKRÁT! Milan se ptal, co to mělo znamenat. Bylo mi trapně!
Tobě je pořád trapně, Alena si zuje boty a odloží je u dveří. Je ti trapně mě kamkoli vzít, trapně, když se na mě někdo dívá. Je ti vůbec něco, co trapné není?
Mlč. Myslíš, že jsi něco jenom proto, že sis oblékla hadr? Jsi nic. Jenom hospodyně. Přežíráš se na můj účet, rozhazuješ moje peníze a teď si hraješ na královnu.
Kdysi by brečela. Lehne si do postele tváří ke zdi. Ale dnes v ní něco prasklo, nebo možná zapadlo správně.
Slabí muži se bojí silných žen, pronesla tiše, klidně. Máš spoustu mindráků, Jane. Bojíš se, že zjistím, jak jsi malý.
Vypadni.
Podám žádost o rozvod.
Mlčel. Koukal na ni poprvé v očích nebyl vztek, ale zmatek.
Kam půjdeš s dvěma dětmi? Z korálků nevyžiješ.
Vyžiju.
Ráno Alena našla vizitku a vytočila číslo.
Marek nikam nespěchal. Scházeli se po kavárnách, řešili šperky. Nabídl kontakt na kamarádku, která má galerii autorských kousků. Řekl, že ruční práce začíná být znovu v módě, že lidé už mají dost konfekce.
Máte dar, Aleno. To není běžné.
Alena začala tvořit po nocích. Aventurin, jaspis, karneol. Náhrdelníky, náramky, náušnice. Marek si bral hotové, vozil do galerie. Za týden volal všechno prodáno. Objednávky přibývaly.
Jan neví?
Ani spolu nemluvíme.
A rozvod?
Najala jsem právničku. Začali jsme.
Marek pomáhal. Nepředváděl se, nedělal hrdinu. Dal kontakty, našli jí podnájem. Když balila kufr, Jan stál ve dveřích a posměšně se usmíval.
Za týden jsi zpátky. Odpustím ti to, když budeš hodná.
Alena zavřela kufr a odešla beze slova.
Půl roku. Dvoupokojový byt na periferii, děti, práce. Objednávky plynuly. Galerie nabídla výstavu. Alena si založila profil na internetu, přidávala fotky. Sledovatelé přibývali.
Marek chodíval na návštěvy, nosil dětem knížky, volával. Netlačil, nevnucoval se. Prostě tam byl.
Mami, on se ti líbí? zeptala se Lenka jednou.
Líbí, usmála se Alena.
Nám taky. Nikdy nekřičí.
Po roce Marek požádal o ruku. Žádné klečení, žádné růže. Jen tak u večeře řekl:
Chci, abyste byli se mnou. Všichni tři.
Alena byla připravená.
Uběhly dva roky. Jan procházel obchodním centrem. Po vyhazovu dělal skladníka Milan se od někoho doslechl, co se doma dělo, a za tři měsíce ho propustil. Podnájem, dluhy, samota.
U klenotnictví je uviděl.
Alena v béžovém kabátě, vlasy úhledně sčesané, na krku ten samý náhrdelník z aventurinu. Marek ji držel za ruku, Filip a Lenka se smáli.
Jan stál u výlohy a díval se, jak odcházejí k autu. Jak Marek otevírá Aleně dveře, jak se na něj usmívá.
Podíval se na svůj odraz ve skle. Ošuntělá bunda, šedá tvář, prázdné oči. Přišel o královnu a ona se naučila žít bez něj.
A to byla jeho největší životní lekce že si většinou začneme někoho vážit teprve tehdy, když už je pozdě.
Děkuji vám, milí čtenáři, za vaše povzbudivé komentáře a podporu!
