Moje dětství bylo bezstarostné a šťastné pod křídly maminky a tatínka. Ztratila jsem je, když už jsem sama měla děti, a přesto jsem se cítila jako sirotek.
Postupem času se však ukázalo, že mě rodiče neopustili.
Najednou jsem byl bez práce!
Uprostřed hospodářské krize jsem si myslel, že jsem členem posádky jedné z mála bezpečných “lodí”, které úspěšně brázdily vlny.
Pracoval jsem v zastoupení jedné švýcarské finanční firmy. Pravidelně jsem dostával plat a statečně snášel neustále rostoucí ceny na bulharském trhu.
Byl jsem šťastně rozvedený, měl jsem dvě dospělé děti, studenty elitních sofijských středních škol. Věřil jsem, že těžkosti přechodu jsou dočasné a že se dočkáme lepší budoucnosti. Až jsem jednoho dne přišla do kanceláře a dozvěděla se, že ode dneška nepracujeme.
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším – ale copak u nás firma prostě nebude podnikat! Dostali jsme odstupné za dříve porušené smlouvy a skončili na úřadu práce.
Začalo trápení…
Uplynulo několik měsíců v každodenním prohrabávání pracovních stránek, vkládání dokumentů k žádosti, chození na úřad.
Naučila jsem se nazpaměť úředníkův strojopisný komentář, že ani on mi nemůže nic nabídnout. Začal jsem být trochu zoufalý.
Brzy přišla kapka, která přetrhla pohár starostí. Přišla mi zpráva, že na celé léto vypínají teplou vodu kvůli naléhavé generální opravě, která má vyměnit vodovodní síť v oblasti.
Na elektrický ohřívač vody jsem neměla peníze, ale na druhou stranu jsem ten starý nevyhodila – po rozvodu jsme se s dětmi nastěhovali do bytu po rodičích. Vzpomněl jsem si, že ohřívač vody nefungoval, ale zase by se nejspíš dal opravit za méně peněz než koupě nového.
Zavolala jsem technika, ten napustil vodu, všechno zkontroloval a odseknul mi: “Madam, váš ohřívač vody je v pořádku, nemusím ho opravovat.” A já jsem se na to podívala.
Večer jsem tu překvapivou novinu sdělila dětem a mladší syn mi klidně vysvětlil: “Musel to opravit děda.” “To je pravda,” odpověděla jsem.
Jenže jeho dědeček už deset let nebyl mezi živými. Tehdy mě poprvé napadlo, že mi táta opravdu nějakým způsobem “shora” pomohl.
Věřil jsem, že dobří lidé chodí do nebe, ale nebylo možné, aby to udělal – opravil mi tam shora ohřívač vody. Pravděpodobně to udělal už za svého života, ale nikdy k tomu nedošlo.
Následoval druhý zázrak!
Léto proběhlo bez problémů s teplou vodou, ale jak se blížila zima, osud nezaměstnané samoživitelky se dvěma dětmi mě začal vážně děsit. Znechucená jsem poslala e-mailem další životopis a motivační dopis k žádosti o zaměstnání. Volné místo bylo v zastoupení zahraniční firmy, a tak alespoň odpovídali, i když nesouhlasili. Tentokrát však žádná odpověď nepřicházela.
Zavolal jsem na uvedené číslo. Prý nastal nějaký problém s mým e-mailem a musel jsem jít nechat dokumenty v jejich kanceláři. Spěchal jsem je podat – stihl jsem to pár minut před uzávěrkou.
Stál jsem na křižovatce, abych počkal na zelenou, a roztržitě jsem se díval na druhou stranu ulice. V příštím okamžiku jsem ztuhla – mezi lidmi se na mě usmívala starší žena v zeleném plášti, stejném jako měla moje matka. Vlastně se mámě strašně podobala – ten milý úsměv, vřelý pohled… “Bože, já se zblázním, vidím duchy,” prolétlo mi hlavou, ale nemohla jsem od ní odtrhnout oči.
Semafor propouštěl proud chodců, ale já se ani nepohnul. Žena v zeleném plášti pomalu došla k přechodu a dál se na mě také dívala.
Když se ke mně přiblížila, už jsem věděla, že to není máma, ale zdálo se, že mi chce říct něco povzbudivého a milého jako ona.
Stoupla si na chodník vedle mě, na chvíli se zastavila, jako by chtěla popadnout dech, a zlehka se mě dotkla na paži – myslím, že neúmyslně, ale připadalo mi to jako pohlazení od mámy.
Šla jsem domů naprosto uklidněná, že všechno bude v pořádku. Takovou jistotu jsem necítila od doby, kdy jsem jako dítě chodila na půl cesty mezi mámou a tátou, kteří mě drželi za ruce a občas mě zvedli do vzduchu.
O den později jsem byl přijat do zaměstnání!
“Věděl jsem, že se to stane,” pomyslel jsem si hrdě, když jsem přijímal volné místo. Věděl jsem to už po setkání s tou cizí ženou v mámině pláštěnce, takže mě nepřekvapilo, když mě druhý den ráno zavolali na pohovor. Zachovala jsem klid a podala výkon na úrovni.
“Mami, tys smetla konkurenci,” pochválil mě starší syn a mladší se zeptal: “Nasadila sis babiččin prsten pro štěstí?” “Ano,” odpověděla jsem. Ano, poznamenala jsem roztržitě, tenhle mladík rozhodně zdědil intuici po mých rodičích, kteří byli představiteli nejintuitivnějšího znamení zvěrokruhu, Ryb. A opět mě zarazilo, že se nyní zabývám astrálními znameními. Dost bylo křiku, musím se postavit nohama pevně na zem. Jen mě tak bavilo vrhat se s mámou a tátou, kteří mě zvedají za ruce a společně děláme zázraky.
