Tenhle zážitek se stal v roce 1995, což už je dneska pořádná řádka let zpátky. Tehdy jsem studoval na vojenském gymnáziu v Brně a přímo uprostřed vyučování mě z ničeho nic vytáhli ze třídy s rozkazem dostavit se k řediteli školy. V generálově kanceláři už seděla žena působila úplně zoufale, tváře jí zalévaly slzy a neustále si je utírala kapesníkem.
Náš ředitel byl generál tvrdý chlap, zkušený důstojník, co prošel misí v Jugoslávii. Přísný, ale spravedlivý, ten typ, ke kterému cítíte respekt i jistou bázeň. Ale takhle zhrouceného jsem ho viděl poprvé. Přišel ke mně a unaveně řekl:
Honzo, teď tě neoslovuji jako podřízeného, ale jako kamaráda. Potřebuju tvoji pomoc.
Ani na chvíli jsem nezaváhal. Jsem připraven. Co mám udělat?
Můj synovec je na tom špatně, pokračoval generál. Loni tu taky studoval, určitě ho znáš. Pokračoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a stalo se mu něco zlého. Naše poslední naděje je tvůj dědeček. Pomoz mi, prosím, snad by si ho mohl děda prohlédnout a zjistit, co se děje.
Žádné zbytečně otázky, vše šlo rychle. Obvolali jsme dědu a už za čtvrthodinu jsme uháněli generálovým Favoritem k jeho bytu na Králově Poli. Naštěstí měl děda první den dovolené a ještě jsme ho stihli před odjezdem na chalupu na Vysočině.
Pacient jel s námi. I když jsem ho znal osobně, vůbec jsem ho nepoznal. Prázdné oči, pohled do tmy, byl úplně mimo. Pamatuju si, že z něj šla až trochu hrůza.
Rychle jsme byli v bytě. Děda nás pozdravil a se zájmem vyslechl příběh uplakané paní. Sedm měsíců zpátky její syn nastoupil na medicínu v Praze a jednou během přednášky dostal záchvat. Ležel pak v Ústřední vojenské nemocnici, prošel všemi možnými vyšetřeními, ale na nic nepřišli. Než ho stihli propustit, záchvat se opakoval. A pak znovu, a znovu Nikdo nevěděl, co se děje. Poslední nadějí zůstal děda v republice vyhlášený odborník na neurologii a psychiatrii.
A tady začala ta nejsilnější část. Děda si chlapce odvedl do svojí pracovny, a za čtvrthodinu vyšel zpět, tentokrát už bez něj.
Můžete jet domů, řekl v klidu a s jistotou matce i generálovi.
A co syn? Neměl by se léčit? strachovala se žena.
Klid, pojedeme spolu na chalupu, potřebuju nasekat dřevo a tady tenhle kus chlapa by se mi moc hodil, odpověděl klidně děda.
Nakonec nás vyprovodil, sám vyrazil s novopečeným pacientem směrem k Pelhřimovu, kde měl chalupu.
O měsíc později si mě zavolal generál znovu. V jeho kanceláři zářila ta samá žena, tentokrát však s širokým úsměvem, a vedle ní stál uzdravený mladík. Vypadal jako úplně jiný člověk. Z nemoci nezbylo vůbec nic. Přišel ke mně, podal mi ruku a poděkoval. To samé udělal generál. Kluk, kterému nikdo nedokázal pomoci, byl zcela v pořádku, a to za necelý měsíc. Oni s rodinou to brali jako zázrak. Kdyby jen věděli, kolik takových malých zázraků můj děda za život udělal.
Později jsem se vyptával, co se vlastně s tím klukem dělo. Nakonec vyšlo najevo, že z naprosto enormního psychického vypětí a náporu informací během prvního ročníku medicíny mu prostě vyply mozkové obvody totální mentální blok. Děda to pochopil hned dal mu klid, žádné tablety, žádné meditace, žádná cvičení na hlavě. Vzal ho na chalupu, vzal mu všechny knížky z rukou a naložil mu pořádnou dávku těžké fyzické práce. Každý den vstával v osm, ledová sprcha, snídaně a šel štípat dříví. Takhle dřel od rána do večera s pauzami na jídlo. Děda ho úplně vyčerpal tak, že večer padnul do postele a okamžitě usnul tvrdým spánkem. Postupně si mozek odpočinul a začal znovu fungovat lépe než dřív.
Za celou léčbu mu děda nedal jediný prášek. Jen dřinu, čistou vzduch a přírodu.
A to je tedy jedna z těch našich rodinných historek, na kterou do smrti nezapomenu.
