O nevěře manžela Jana se Jana dozvěděla náhodou…
Jako obvykle se manželky dozvídají o nevěře svých mužů až poslední. Až později Janě došlo, co znamenaly ty zvláštní pohledy kolegů a šepot za jejím zády. Pro nikoho v kolektivu nebylo tajemstvím, že její nejlepší kamarádka Veronika si začala románek s jejím manželem Václavem. Jana tehdy nic netušila.
Dozvěděla se o všem ten večer, když nečekaně přišla domů. Jana už několik let pracovala jako lékařka v nemocnici. Ten den měla mít noční směnu. Ale na konci pracovní doby k Janě přišla mladá kolegyně Alena s prosbou:
– Jano, mohla bys se mnou vyměnit službu? Já bych to dneska vzala za tebe a ty za mě v sobotu. Pokud samozřejmě nemáš jiné plány. Mám sestru, která se vdává, a svatba je v sobotu.
Jana souhlasila. Alena byla sympatická, ochotná dívka. A svatba byla pádný důvod.
Pozdě večer se Jana vracela domů v dobré náladě – chtěla udělat překvapení pro manžela. Ale překvapení čekalo ji. Jakmile vešla do bytu, slyšela hlasy přicházející z ložnice. Jeden hlas patřil Václavovi, a druhý… Také ho poznala, jen nečekala, že ho uslyší v takové situaci. Byl to hlas její nejlepší kamarádky Veroniky. To, co Jana slyšela, nenechávalo pochyb o povaze vztahu těch dvou.
Jana opustila byt tak tiše, jak do něj vstoupila. Noc strávila v nemocnici zcela bez spánku. Jak teď bude kolegům koukat do očí? Všichni věděli všechno a ona byla slepá svým citem k Václavovi, věřila mu bezmezně. Manžel byl smyslem jejího života. Kvůli němu byla ochotná mnohé obětovat. Svého snu o dítěti se musela vzdát. Vždy, když o tom začala mluvit s Václavem, on tvrdil, že ještě není připravený, že mají žít pro sebe. Teď už Jana chápala, že Václav nechtěl děti, protože to s jejich rodinou nemyslel vážně.
Té bezesné noci přijala Jana jediné správné rozhodnutí. Ráno podala žádost o dovolenou s následnou výpovědí, pak jela domů a zatímco byl manžel v práci, sbalila si věci a zamířila na nádraží. Po babičce zdědila malý domek na venkově. Přesně tam mířila, spravedlivě předpokládaje, že ji tam manžel hledat nebude.
Na nádraží si koupila novou SIM kartu, tu starou vyhodila. Jana zpřetrhala všechny vazby s minulým životem a směle vkročila do nového.
Již za den vystoupila na známé stanici. Do této vsi přijela poprvé po téměř deseti letech na pohřeb babičky. Všechno tu vypadalo stejně jako tehdy – ticho, málo lidí. „To je přesně to, co teď potřebuji,“ pomyslela si Jana. Do vesnice dojela stopem a pak šla ještě dvacet minut k babiččinu domu. Dvůr za ty roky zarostl tak, že se k dveřím dostala jen s obtížemi.
Pár týdnů jí trvalo, než dala dvůr a dům do pořádku. Sama by to nezvládla. Ale velmi jí pomohli sousedé. Všichni si pamatovali její babičku, Zdeňku, která více než 40 let učila na základní škole místní děti číst a psát. Mnoho generací vesnických dětí učila Zdeňka zručnostem jazyka. Nyní chtěli mnozí pomoci Janě na památku oblíbené učitelky.
Jana z tak vřelého přijetí nečekala. Byla vděčná všem, kteří jí pomáhali s domácími pracemi a přiřizováním nového prostředí. Zvěst o Janině lékařské profesi se rozšířila po vesnici rychle. Jednoho dne přiběhla sousedka Kateřina ve velkém rozčilení.
– Jano, promiň, dnes ti nepomůžu. Zdá se, že moje malá něco špatného pojedla, už od rána má potíže s břichem.
– Pojďme se podívat na tvoji dceru, – nabídla Jana, vzala si lékařský kufřík a následovala sousedku.
U malé Aničky to bylo otrava jídlem. Jana dítěti pomohla – nastavila kapačku a vysvětlila Kateřině, jak se o dceru dále starat.
– Děkuji ti, Jano, – Kateřina nevěděla, jak Janě poděkovat. – Ty jsi opravdu doktorka. Nejbližší nemocnice je 60 kilometrů daleko. Vesnice měla svého felčara, ale ten už rok tu není a nového nám neposlali.
Od toho okamžiku se začali sousedé na Janu obracet o pomoc. A ona nemohla odmítnout, protože ji tak vřele a mile přivítali.
Když se zpráva o doktorce donesla k místním úřadům, pozvali Janu pracovat do okresní polikliniky.
– Ne, do okresu nepojedu, – rozhodně odmítla Jana. – Ale pokud mi svěříte medpunkt v naší vesnici, ráda to vezmu.
Úřady jen krčily rameny – metropolitní lékařka s takovým zkušenostmi chce pracovat ve vesnickém medpunktu. Ale Jana nepolevila. A za nějakou dobu se v obci znovu otevřela ordinace, kde Jana začala přijímat pacienty.
Jednou k Janě večer někdo zabušil na dveře. Nebylo to nic neobvyklého – lidé bývali nemocní i v noci.
Jana otevřela dveře a vpustila do domu neznámého muže. Při pohledu na jeho výraz okamžitě věděla, že došlo k neštěstí.
– Jano, – oslovil ji návštěvník. – Přijel jsem z Martínků, to je asi 15 kilometrů odsud. Moje dcera je vážně nemocná. Myslel jsem, že jen nastydla, ale teplota třetí den neklesá. Prosím vás, pojeďte se mnou, pomozte jí.
Jana rychle začala balit věci a vyptávala se na symptomy dívčina onemocnění.
Když dorazili na místo, Jana viděla na posteli malou a bleďounkou holčičku. Dítě těžce dýchalo. Její rty byly popraskané, vlasy zamotané, víčka se pohybovala v rytmu dechu.
Po vyšetření Jana řekla:
– Stav je vážný. Musíme do nemocnice.
Muž zavrtěl hlavou.
– Žijeme s dcerou sami. Její máma zemřela krátce po porodu. Ta holčička je jediné, co mám. Nemůžu o ni přijít.
– Ale v nemocnici jí mohou rychleji pomoci. Moje možnosti tu jsou omezené. Nezbytné léky nemám.
– Řekněte mi, jaké léky potřebujeme a já je obstarám. Jen ji neodvážejte do nemocnice, prosím vás. V okrese je 24hodinová lékárna, rychle vše potřebné přivezu. Jen nemám, s kým bych malou nechal.
Jana viděla, jak je otec dívky vystrašený a zneklidněný. Teprve teď si ho prohlédla důkladněji. Byl přibližně jejího věku, vysoký, štíhlý a s krásnými hnědými vlasy. Jeho oči měly tmavozelenou barvu a dlouhé řasy by mohla závidět každá dívka.
– Zůstanu s ní, – řekla Jana. – Jak se jmenuje?
– Anička, – s něžností se zahleděl na dceru muž. – A já jsem Martin. Děkuji vám, doktorko!
Jana napsala recept a Martin zamířil do okresního města.
Aniččina teplota neklesala, dítě se zmítalo ve spánku, plakalo a volalo tatínka. Jana vzala malou do náruče a potichu jí zpívala, dokud se neuklidnila.
Po několika hodinách se Martin vrátil s potřebnými léky. Jana dítěti podala injekci a unaveně řekla:
– Teď už jen musíme čekat.
Celou noc strávili s Martinem u postele nemocné. K ránu teplota začala klesat a na Aniččině čele se objevily kapky potu.
– To je dobré znamení, – poznamenala Jana. Byla na pokraji kolapsu, ale pocit uspokojení z překonané nemoci jí pomáhal udržet se na nohou.
– Děkuji vám, doktorko, – neustále opakoval Martin.
Uplynul rok. Jana stále pracovala v místní ordinaci, léčila své sousedy a obyvatelé blízkých vesnic. Teď už žila v krásném prostorném domě s Martinem. Vzali se půl roku po té hrůzostrašné noci, kdy Aniččin život visel na vlásku.
Boj s dívčinou nemocí jim ještě nějakou dobu trval, ale Anička se uzdravila. Byla velmi přítulná k Janě, kterou si doslova zamilovala. A i Jana milovala Aničku celým srdcem. Pokaždé, když dívku objala, myslela na to, že kdysi promarnila šanci být matkou.
Večer, unavená, ale šťastná, se Jana vracela do svého nového domova, kde jí čekali a milovali dva nejdražší lidé.
Dnes večer ji Martin na zápraží objal a ptal se:
– Tak co? Odsouhlasili ti tu dovolenou? Už jsem vymyslel trasu, vydáme se na cestu ve třech.
Jana se záhadně usmála a odpověděla:
– Dovolenou mi schválili, ale na cestu pojedeme ve čtyřech.
Martin chvíli nechápavě hleděl na svou ženu, pak ji vzal do náruče a zatočil ji na dvoře.
