– Já takovou paralyzovanou nepotřebuju… – řekla nevěsta a odešla…
Jenže ona vůbec netušila, jaké cirkusy se teprve rozjedou dál
V jedné české vesničce žil obyčejný stařík, co si v sobotu rád dal dvojku lehké zelené v místní hospůdce. Měl veliké přání: pořídit si psa, ale ne ledajakého, toužil z celého srdce po čistokrevném českém vlčákovi. Byl pro něj schopný jet až do Moravy, když by tam nějakou pořádnou psí slečnu sehnal.
Starý pán se jmenoval Bohumil Pokorný. No, možná to byl jeho příjmení, možná jméno, kdo ví. Stejně mu všichni říkali “Pokorný” či “Bohumil”, a on to nikdy neřešil. Po práci na zahrádce sedával Pokorný na lavičce před domem a vzpomínal na staré časy. Občas se za ním scházela vesnická mládež, poslouchat, jak se to u nich před lety žilo.
Ženu už Bohumil dávno pochoval. Jmenovala se Božena, měla slabé srdce. Doktorka jí vysloveně zakázala rodit. Ale Boženka dítě chtěla strašně moc. Nakonec Bohumilovi porodila syna a úplně odešla do stavu věčné rekonvalescence. Bohumil svoji Boženu miloval. Po domě dělal všechno sám, dokonce ani sáček mléka jí nenosil, protože prý doktorka zakázala, že jako srdeční pacientka nesmí zvednout ani dvoulitrovku. Vařil, uklízel a o syna pečoval.
Božena si občas povzdechla:
Proboha, ještě abys mě neztrapňoval! Lidi se mi smějou, že všechno dělá chlap! Já nic nedělám, všechno je na tobě!
Jenže ženy místo smíchu záviděly:
Božko, půjči nám svého Pokorného na pár dní, ať zkusíme tvůj luxus!
Usmála se a s tím úsměvem se vlastně i rozloučila s tímto světem. Bohumil ji ráno našel už studenou. Plakal jako želva tři dny, pak začal koukat po synovi.
Syn zrovna vstupoval do puberťáku, 14 let. Po vojně se brzy oženil a zůstal tam, kde sloužil. Tak Bohumil zůstal úplně sám. Ale nehroutil se pořád rád klábosil s mladými na lavičce.
Synovi se narodila dcera, na tu Pokorný čekal s celou rodinou na návštěvu Ale jaksi věčně neměli čas. Práce, povinnosti, auto v servisu Takže vnučku viděl jen na fotkách.
A pak si vesnice všimla, že Bohumil chodí jako oblak před bouří, sotva mluví, nevypráví příhody, neposedává na lavičce. Začali se ptát, co se děje. A ono se ukázalo: Bohumil dostal telegram, kde mu snacha psala, že mají po bouračce. Vnučka v nemocnici, těžce zraněná, a jeho syn je po smrti.
No to je neštěstí, to je hrůza, povzdechli celý vesnici. Jenže co chcete říct v takové chvíli, aby to aspoň trochu pomohlo?
Přijímal Bohumil kondolence, ale stejně mu bylo ouvej. Syn zpátky nevezmete, ale vnučky mu bylo líto snad ještě víc. Leží v nemocnici, v kómatu, 15 let! Měla by žít a smát se, ne být v takovém stavu. Pokorný měl srdce v troskách.
Největší zoufalství bylo, že od snachy už žádné zprávy. Dopisy neodpovídá, telegramů si nevšímá, telefon nebere. Jak se asi vnučka má? Bohumil ji nikdy v životě neviděl, ale miloval ji stejně, vždyť podle fotek byla v mládí jak Božena.
Bohumil už plánoval cestu do města, kde syn žil, když tu těsně před odjezdem přijela ke gagatu auto. Vyložili nosítka. Do domu vletěla jakási dáma. Stařík hned nepoznal, že je to snacha vdova po jeho synovi. A hned v závěsu vynesli i vnučku doslova ji odložili na gauč a vypadli.
Je paralyzovaná od hlavy až k patě. Takovou dceru nechci. Já ještě stihnu se znovu vdát a mít zdravé dítě! pronesla snacha.
Ale já nejsem doktor! stačil se ohradit Bohumil.
Doktora netřeba. Není jí pomoci, potřebuje ošetřovatelku. Nechcete se s ní tahat? Zakopněte ji třeba zaživa, já svou budoucnost nezničím. Já jí ošetřovatelka nebudu! praštila dveřmi a zmizela.
Ty jsi snad nikdy matkou nebyla! hlesl Bohumil za dveře.
A teď už bylo jasné, proč synovská rodina nikdy nepřijela na návštěvu s takovou ženskou akorát na trh hádat se, ne na vesnický bál. Jak se chudák syn dostal takové fúrii do spárů? Jenže už se ho nezeptáme. Kdyby tušil, že jeho žena se vlastní dcery zbaví, snad by se v hrobě otočil. A tak zůstali Bohumil s vnučkou sami.
Holka byla opravdu totálně paralyzovaná, ale Bohumil byl na starost o domácnost zvyklý. Aspoň měl zase cíl v životě: uzdravit vnučku!
Doktoři to vzdali, holku vypsali domů a kroutili hlavou, že vůbec přežila bouračku prý zázrak s příměsí domácí slivovice. Tak přišly na řadu babky kořenářky. Jenže v okolí byla nejbližší tak daleko, že by tam vnučku nedostali, a na výjezd byla moc stará. Co s tím, nevěděl nikdo
Bohumil jezdil skoro každou sobotu pro bylinky, tinktury a zábaly. Tak holku léčil. Rok plynul, vnučka jako prkénko pod peřinou nezvedla ruku, nohama nehýbala, mluvit neuměla, sem tam jen něco zamumlala.
Někdy Pokorný viděl, jak jí slza stéká po tváři. V těch chvílích měl pocit, že srdce mu pukne. Myslel, že si holka stýská po mámě nebo tátovi. Četl jí knihy, povídal, ale ona nemohla odpovědět. Těžké to měli oba.
Ale jednoho večera nastala nečekaná akce. Děda seděl u postele, když do domu vlítla skupinka mladých, notně rozjetých po místní diskotéce. Bohumil totiž nechtěně zapomněl zamknout. Ta parta věděla, že v domě je paralyzovaná holka. Někdo navrhl, že se půjdou pobavit, prý když je ochrnutá, tak je jim to jedno, žádný odpor.
Otevřeli dveře, Bohumil hned vyštěkl:
Hele, kluci, co to má znamenat? Jděte pryč!
Tak dědo, šup, odkryj vnučku a dej nám tady šanci!
Proboha, jí je patnáct! bránil se Pokorný.
Počkej, jen si první vyčistím zuby! zahlásil a hnal se do kuchyně, otevřel dveře do sklepa a zařval “Falko, vezmi si je!”
A ze sklepa vyletěl obří vlčák Falko. Zahryzl se do kalhot, trhal je na zadnicích, tomu největšímu rváči málem ukousl ozdobu chlapské hrdosti. Kluci letěli s holými zadky přes celou vesnici, lidi se popadali smíchy, a Falko za nimi až na samý kraj.
Bohumil se vrátil do pokoje, tam už vnučka seděla na posteli a křičela z okna:
Falko! Falko! Dědo, drž ho, ať neutíká!
Bohumil měl slzy v očích, vnučka se rozmluvila a postupně začala i chodit. Jestli zabraly babské lektvary, nebo ten stres ze šílené party, kdo ví Holka pak mlela od rána do večera. Tolik si vynahradila mlčení. A kde se vzal Falko? Ten vlčák žil u syna Bohumila, a když byla pohroma s nehodou, snacha se zbavila i dcery, i psa.
Pes přivezla ve stejném balíčku s vnučkou, Bohumil o tom neměl ani tušení. Když snacha odcházel, šel Pokorný zavřít vrata a u vrat seděl pes. Vyhublý, smutný, v očích slzy jako u krav na jaře. Bohumil netušil, že syn měl psa ale psa přece nevyhodí, vzal si ho domů.
Falko sloužil věrně Bohumilovi, a když přišla ta parta, seděl právě ve sklepě, protože léto bylo děsně horké a děda ho schovával před vedrem. Kdyby byl ve dne venku, nikdo by se do domu neodvážil vstoupit.
Vnučka později řekla dědovi, že když plakala, stýskalo se jí po Falkovi. Děda jí ho do pokoje nepouštěl, jinak by si vynahradili smutek dřív.
Když Falko vyhnal opilce, vrátil se domů, vylízal slzy své malé paničce a s radostí se rozvalil vedle ní.
Tak se usadili na vesnici: Bohumil, vnučka a Falko. O matce vnučky už nikdy neslyšeli.
