Švábi
Švábi v hlavě Markéty tančili besedu. Veselou, rozpustilou a trochu šílenou.
Mávali malými nožkami jako lucerničkami a předváděli “dva dupy, tři tlesky” přesně podle muziky, která v hlavě Markétě hrála čím dál hlasitěji.
Vlastně se vůbec nedá říct, že by její švábi byli normálně divocí. Kdepak, byli to vznešení švábi, spořádaní, skoro až čistokrevní. Markéta na jejich genetice pracovala roky s grácií a elánem protože jí té původní moc nedalo příroda do vínku.
Babička Markétě vždycky vštěpovala, že švábi v hlavě jsou dobrá věc. Pokud člověk nějaké má, rozhodně se nenudí a okolí taky ne. Světu se takové osobnosti prostě hodí. V běžném dni je totiž málo odvazu.
Slovo “odvaz” babička ráda používala, a Marka věděla proč. Babička byla na svůj věk osmdesáti let s kouskem opravdu energická a moderní paní. Chápala, že doba se mění, a i slovníček musí jít dopředu.
Vlastně byla Markétina babička prababička, protože její skutečná babička už dávno nebyla mezi živými. Ale všichni ostatní říkali prostě “babi”, a bylo to tak normální. Tyhle předponky nikoho nezajímaly.
Babičku Markéta milovala. A jak by ne, když bližšího člověka neměla matka se do toho nepočítala!
Markétina matka byla… no, takové ženské se hledají těžko chytrá, krásná a navíc ředitelka! A ne ledajakého podniku, ale základní školy. Naštěstí však jiné školy, než kam Markéta chodila. Za to mohla právě babička, která prosadila, že Marka půjde jinam.
Proč bys jí měla tahat do vlastních potíží?
Jak to myslíš?
No, jasně! Tam bude jen obyčejná holka, tady by na ni všichni koukali jako na dceru ředitelky. Neber jí reputaci, tu bude ještě potřebovat…
Babička vždycky říkala věci na rovinu, protože to považovala za správné. Jak to bylo ve skutečnosti, to Markéta nevěděla, ale byla spokojená s výsledkem.
Babička vychovávala Markétinu matku od pěti let, když ztratila svoji maminu tedy babiččinu dceru. Co se tenkrát stalo, to Markéta nepochopila hned, protože o tom nemluvily ani matka, ani babička.
Byla to prostě hloupá náhoda, Markétko. Rampouch Něčí nedbalost a špatně očištěná střecha. A to stálo jeden lidský život. Dobře, že jen jeden. Tvoje máma šla vedle ní. Stačilo, aby ji tam nevytlačila, a byla bych zůstala úplně sama.
Babi, může se to stát komukoliv?
Mám ti lhát?
Ne!
Komukoliv! Tobě, mně, i papeži. Ale to není důvod mít z náhody strach.
Tak proč to vědět?
Aby sis každý den užila naplno. Dávej světu, co můžeš, i když za to nic nedostaneš zpět. Zkus téhle planetě aspoň trochu přidat na kráse, poctivosti a světle. Temnoty tu máme i bez nás dost.
Babi, ono je lehký to říct, ale těžký to udělat. Já to vím.
A víš to dobře! Znamená to, že tvoji švábi jsou chytří.
Kdo že roste?! Babi, fuj! Co s tím mají společného švábi?!
Markéta neměla hmyz vůbec ráda. Motýlky nebo včelky klidně, ale švábi? Ti ji jen odpuzovali.
Ááá! Babi, šváb!
Nech ho být! Třeba má děti! řekla babička, a pak švába schytal bačkorou. Další jsi neviděla?
Ne! Ale vždyť má třeba děti!
Právě! A já chci vědět, kde jsou!
Začala velká úklidová akce a Markéta věděla, že švábí potomci to mají v životě spočítané.
Později pochopila, že to babička dělala, protože jí bylo Markéty líto. Věděla, že umí silně křičet, ale než by něco udělala, šváb by měl už vnoučata.
Tuhle její vlastnost znali všichni babička i trenéři ve sportovní gymnastice.
Vaše dcera by se měla věnovat něčemu klidnějšímu, je šikovná, ale rozhoduje se pomalu, říkali rodičům. To je nebezpečné v krizových situacích.
Zamyslím se, odpověděla babička, a poslala Markétu do šachového kroužku.
Kroužek byl perfektní. Nikdo na Markétu netlačil, mohla si pořádně promýšlet každou pozici, a byla za to dokonce chválena. Není divu, že ve škole šachů zůstala dlouho.
Babička byla na její úspěchy pyšná. Poháry z nových turnajů hrdě ukazovala sousedům.
Markétko, ty jsi moje hvězda!
Babi, děsíš mě!
Proč?
Vždyť jsi mámě říkala, že kdo je moc hvězdný, není šťastný. Tak já hvězda být nechci!
To jsi celé špatně pochopila!
Tak mi vysvětli, jsem přece dítě!
Babička vysvětlovala. Na jakoukoli otázku odpovídala upřímně. Matka někdy nebyla nadšená.
Babi, cos jí tam zase napovídala?! Dnes se mě Markéta ptala, co znamená “přinesla v zástěře”. Vždyť jí je teprve třináct!
Proč ne? Děti dneska leccos vědí. Zeptej se Markéty, co řeší její třída. Já se cítím jako slečinka z penzionátu, přitom jsem byla třikrát vdaná!
Mně nic Markéta neříkala…
Protože ses neptala. Všichni jsme už takoví. Smidovi… Klidní v ulici, ale v hlavě tančí švábi kankán. Bav se s dítětem. A klid! Nic pohoršujícího jsem jí neřekla. Jen ucítila větu a zapamatovala si ji. Je šikovná a má dobrou paměť.
Co mám dělat s jejím rozumem? Pokládá podivné otázky. Jak s ní mluvit?
Jako jsem mluvila já s tebou. Pamatuješ?
Nikdy jsi mi nic netajila. Proč?
Protože život pak bolí víc. Lepší je, když se teď dozví pravdu, než aby dostala lekci až od života.
Matka Markétina nakonec vlastní štěstí našla. Bylo jí právě šestnáct, když matka, Eliška, skoro rok potají chodila s pánem, kterého ještě neukázala rodině.
Markétka to odhalila náhodou, když šla s kamarádkami do kavárny a uviděla mámu s cizím mužem, jak ji drží za ruku a směje se úplně jinak než kdy dřív. Uvědomila si, že její máma ještě není tak “stará”, jak si myslela, a domů šla zamyšlená.
Babi, ty jsi věděla?
Tušila jsem to.
Nechci jí překážet…
Tak nepřekážej. V čem je problém?
Když ji zklame?
Babička, která právě dělala na kuchyňské lince knedlíky, si utřela ruce o zástěru a objala vnučku.
Na to máme přece nás, holka! Naši Elišku jen tak někdo nezvládne.
Markéta se nehádala. Babička byla kdysi vyhlášená kriminalistka, co chytila dva sériové vrahy. Znalosti a kontakty měla pořád. Pokud byla klidná, znamenalo to, že mámin výběr přítele je v pořádku.
Brzy přišel i k nim domů. Jmenoval se Ondřej Bartůněk a vážně přišel požádat o ruku. Markéta musela dát souhlas, protože viděla, že jeho láska nebyla předstíraná a mámě se vrátila mladistvá jiskra.
Markéta s tím v sobě bojovala dlouho. Nechtěla to mámě vyčítat, ale když se narodil bráška Alešek, pocítila nečekanou žárlivost.
Špatně jsme tě vychovali, děvče! Dali jsme ti málo na zadek! vztekla se babička.
Babi, co blázníš?!
Nemyslela jsem si, že budeš takový sobec! Odmítla ses přestěhovat k mámě, myslela jsem, že nechceš překážet, že jsi dospěla. Ale spletla jsem se… Staroba!
Ale já… prostě je to zvláštní, když máma věnuje víc pozornosti mladšímu bratříčkovi…
Ty jsi teď bohatší. Nejseš na světě už sama! Ani já, ani máma nebudeme věčné. A teď mám klid bráška je tady s tebou.
Ale je to těžké
Nejsi nenormální! Nebuš se do hlavy! Zvykneš si. Nemusíte spolu bydlet, stačí, že občas přijdeš, pomůžeš a budeš v blízkosti.
Bylo jasné, že Markéty švábi oslavují novou krizi. Úkolů měla až nad hlavu přijímačky na univerzitu, vysoká, a objevil se i Denisa. Ne jako kluk, spíš takový protivný spolužák z paralelní třídy.
Potkali se poprvé na schodech školy cestou na zahajovací slavnost Markéta celá nastrojená spěchala za zástupkyní školy pro scénář a zakopla. Vyvrkla si kotník.
Pozor kam jdeš! ozval se brýlatý kluk, podal jí tašku a ruku.
Pomoz mi radši! zasyčela, ale jeho pomoc odmítla a šla po svých za paní Jandovou, která jí nadávala, že nejdřív musí na ošetřovnu.
Denis, ten divný kluk, jí cestou pomohl a paní Jandová jí vysvětlila, že by si měla Denisa vážit prý chce na medicínu, stejně jako ona.
O povolání měla Markéta jasno chtěla léčit děti. Vždycky jí bavily složité úkoly.
A právě bráška Alešek ji přiměl se zamyslet, jestli je pro ni medicína správná cesta.
Babi, když nevím, jestli děti mám opravdu ráda, měla bych být doktorkou?
Kdo říká, že je nemáš ráda všechny dohromady?
Asi jenom tak… nevím
Přemýšlej o tom. Najdi si odpověď.
A tak babička poslala Markétu na “stáž” k Veronice, která měla velkou rodinu a potřebovala pomoci s dětmi. Prý její životní omyl, protože kdysi nezasáhla včas u jejího nevlastního otce, který ubližoval. Ale Veronika byla silná a děti z ní vyrostly výborné. S touto rodinou si Markéta porozuměla hned a už věděla, která cesta je její.
Na univerzitu se dostala ale s výsledkem nebyla spokojená.
Nevěřila svým očím, když v chodbě narazila na Denisa. Sice často jen kývl na pozdrav, ale to byl jeho styl.
Zlom nastal, když se zapojila jako dobrovolnice při dětských představeních v krajské nemocnici. Znáte ten pocit, když vás někdo zaskočí přirozeností? To byl Denis nevtíravý, veselý, dětem vyráběl z balónků zvířátka, smál se a objímal všechny, kdo to potřebovali.
Po představení jí Denis podal balonkový květ.
Zasloužíš si ho, byla jsi skvělá!
Pak ji pozval na kávu a Markéta zjistila, že Denis chodí sám s mamkou a přivydělává si jako doučovatel, aby jí pomohl.
A v tu chvíli zjistila, že mají šváby stejného rodu. To by schválila i babička, která říkala:
Lidi se stejným druhem švábů jsou poklad. Drž se jich jak můžeš, takových je jako šafránu. Já měla tři muže, všichni měli vzácnou sbírku svých švábů. Když to prostě nejde, rozchod není chyba, nebo nedostatek lásky, jen nejde žít spolu. To zjistíš časem.
A babička Denisa měla ráda, chlubila se jím. Prý je skoro jako Markéta akorát lepší, protože ji dokáže snést.
Dala ti už snubní prsten? ptala se s úsměvem.
A Markéta musela přiznat:
Asi ho mám opravdu ráda.
A tak už švábi uspořádali v Markétině hlavě celou tancovačku…
Protože vše šlo, jak babička předpověděla. Denis skutečně požádal Markétu o ruku, jak to má být. S prstýnkem i obědem pro rodinu.
Máma dojetím plakala jak malá, babička tleskala do dlaní, a Veronika přiběhla s celým klanem a špitla:
Tohohle kluka si podrž, Markétko!
Nebojte, teto Věro, on už ke mně patří. Máme šváby stejného druhu, jak říkala babička. A takové už dneska skoro nenajdete
Veronika se zasmála, zamávala ručkou jako Markétini švábi na besedě a řekla:
Tak další šváb v rodině. Buďte šťastní! Jdeme slavit.
A já věděl, že všechno, co máme v hlavě, je dar když to dokážeme přijmout i s těmi zvláštními tanci a besedami. Život je rozmanitý a žádný šváb není jen tak. A to je můj životní závěr.
Že největší štestí je, že jsem našel člověka, co tančí stejnou besedu v hlavě jako já.
