V sobotu na tržišti jsem potkala svou bývalou tchyni. Hodně se změnila, zestárla. Okamžitě jsem k ní přiběhla, pozdravila ji a začala se ptát na život. Nestěžovala si na svého syna, ale hned jsem poznala, že to má těžké. Odejít nechtěla, ale velmi mě prosila, abych jí další den zavolala. Bylo mi líto mé bývalé tchyně, v jejím bytě jsem bydlela celých 10 let a bylo mi s ní dobře. Pak si syn přivedl novou snachu a řekl, že bude lepší než já.
S manželem jsem žila v bytě tchyně 10 let. Petr hned řekl, že nemusíme kupovat vlastní byt, protože jeho matka nemá nikoho jiného kromě něj, takže byt určitě zdědíme. Jeho slova mi zněla nějak špatně, neměl by tak mluvit. Když jsem začala žít s tchyní, všimla jsem si, že je velmi klidná a hodná žena. Sálalo z ní teplo.
Po svatbě manžel zcela změnil postoj ke mně, ani narození malého syna nic nezměnilo v našem životě. Necítila jsem se jako v opravdovém vztahu. Jen s tchyní jsem mohla upřímně mluvit. Nikdy jsem o jejím synovi neříkala nic špatného, z úcty k ní, ale ona sama vše chápala. Velmi mi pomohla s dítětem po všechny ty roky.
Brala syna do školky a pak do školy, vždycky nám vařila jídlo. Uplynulo 10 let a můj manžel, nečekaně pro nás všechny, oznámil, že žádá o rozvod. Hned prohlásil, že se nikam nechystá, bude tady bydlet, protože je to jeho domov. A já musím odejít. Tehdy poprvé tchyně zasáhla do naší rozmluvy, požádala syna, aby si to rozmyslel, zachránil rodinu, myslel na dítě. Ale všechny tyto rozhovory byly marné, protože muž už udělal své rozhodnutí, nehodlal nikoho poslouchat. Sbalila jsem se a odešla. Usídlila se s ním jeho nová žena. Já jsem si pronajala pokoj u jedné ženy.
Je to teď těžké, protože vydělávám almužnu a spolu s dítětem žijeme v cizím domě. Žena, se kterou bydlíme, se nezdá být zlá, ale má těžkou povahu, pořád se jí něco nelíbí, vše, co dělám, je špatně. Dokonce i můj syn a já jsme začali jíst obědy v našem pokoji, abychom se s ní nesetkávali.
Jednoho dne, na místním tržišti, jsem potkala svou tchyni, její oči byly smutné. Nestěžovala si na syna, ale uvědomila jsem si, že ani ona nebydlí sama ve svém domě. Velmi upřímně jsme si povídaly, požádala mě, abych jí zavolala. Je mi mé tchyně líto a vzala bych ji k sobě, bydlely bychom spolu, pomohla by mi, je dobrý člověk, ale sama nemám kde bydlet. Co mám dělat?
