Setkání s příbuznými
Josef se na čas přestěhoval k matce, když onemocněla. Se svou ženou Alžbětou bydleli na okraji města ve dvoupatrovém domě. Vychovali dceru a syna, kterým už bylo padesát šest let, a měli už dva vnoučata.
Na svůj život si Josef nestěžoval. Rodiče měl hodné, byl jejich jediný syn, milovali ho a rozmazlovali. S Alžbětou měl velké štěstí – byla klidná a laskavá. Syn se oženil a žil s manželkou a dcerou u nich v domě. Místa bylo dost pro všechny.
„Bětko, postavíme velký dům. Snad s námi zůstane Vašek, i když se ožení,“ říkával ženě, když plánovali stavbu. „Dcera asi vylétne z hnízda, holky jsou takové.“
Postavil prostorný dvoupatrový dům se sklepem. Na zahradě jim rostlo snad všechno možné. Alžběta byla šikovná hospodyně a ráda dřela na záhonech – půda tu byla úrodná, všechno jí rostlo jako z vody. Milovala květiny, a tak v létě celý dvůr nádherně voněl.
A tak se i stalo. Dcera dokončila školu, vdala se a odjela s mužem do jeho rodného kraje. Syn nakonec zůstal s rodiči.
Bohumila – Josefova matka – onemocněla. Po smrti manžela se nedokázala vzpamatovat a den za dnem slábla. Až jednoho dne řekla synovi:
„Josefku, budeš tu muset chvíli se mnou pobýt. Cítím, že už dlouho neležím, a dlouho tu nezůstanu… tvůj otec mě tam čeká. Ani vstát nemůžu, takhle jsem to dopracovala.“ Z očí jí tekly slzy.
„Mami, neplač. Samozřejmě tě tu nenechám samotnou, vidím, že ani hrnek s čajem pořádně neudržíš,“ slíbil syn, přerušil všechny své úkoly a nastěhoval se k ní.
Bohumile bylo osmaosmdesát let a cítila, že se blíží konec. Zavolala Josefa, který si sedl na židli u její postele. Byl vzorný syn, chtěl, aby měla důstojné rozloučení. Včas jí podával léky, i když moc nepomáhaly, volal doktora, krmil ji lžičkou.
„Josefku, brzy mě asi vypravíš na poslední cestu,“ vydechla slabě Bohumila. „Synku, chci ti povědět rodinné tajemství, které jsme s otcem celý život skrývali. Už tenkrát jsme se dohodli, že ten, kdo z nás odejde poslední, ti to řekne.“
Unaveně si utřela čelo vychrtlýma rukama. Na chvíli zmlkla, těžce oddechovala. Pak pokračovala:
„Bude to pro tebe šok, ale nezlob se na nás. Nemůžu si to vzít s sebou do hrobu. Jak ti to jen říct… Josefe, ty nejsi náš vlastní syn.“
Když viděla jeho zmatený výraz, dodala:
„Samozřejmě, že jsi náš syn. Víc než vlastní. Vždycky jsme tě milovali, to víš. Všechno bylo pro tebe. Byl jsi naším pokladem. Rozmazlovali jsme tě, nikdy ti nic nechybělo. Dali jsme tě na vysokou, pomohli s domem, oženili tě. Jsi náš nejmilovanější a nejbližší syn, to je jasné. Ale…“
V bytě nastalo ticho, až hrozivé. Josef se nemohl vzpamatovat, zatímco Bohumila odpočívala – i pro ni to bylo těžké.
„Mami, jak to?“ zeptal se, ale ona naznačila pohledem, že chce ještě něco dodat.
Sebrala síly a tiše pokračovala:
„Vzali jsme tě z vesnice, odkud pocházel tvůj otec. Když jsme se vzali, dlouho jsme nemohli mít děti a doktoři nám po prohlídce nedávali naději. Vedle rodičů tvého otce žila početná rodina – měli čtyři děti. Ty jsi byl nejmladší, hubený a často nemocný. Žili v bídě. Tvůj otec s nimi domluvil, že tě vezmeme k sobě. Slíbil, že se o tebe dobře postaráme a vychováme z tebe pořádného člověka.“
Manželé se divili, když sousedé bez váhání Josefa přenechali.
„Vezměte si ho, jedno hladové ústa navíc, a ještě pořád marodí. Stejně dlouho nevydrží,“ řekla jeho skutečná matka.
Odvedli si chlapce, a tak se stal jejich synem. Tenkrát nebylo těžké změnit doklady. Promluvili si s předsedou místního národního výboru a hotovo. Odvezli kluka k sobě. Zprvu žili v sousední vesnici, ale pak se přestěhovali do města v jiném kraji, kde je nikdo neznal, a Josef se nikdy nedozvěděl, že je adoptovaný.
„Rodiče tvého otce už dávno zemřeli, ale tví sourozenci asi žijí. Možná je někdy najdeš, obnovíš rodinné vazby. My s otcem jsme ti možná ublížili, že jsme tě od nich odtrhli – ale možná jsme tě naopak zachránili. Byl jsi tak slabý, chodili jsme s tebou po doktorech, a podívej se, jaký jsi z tebe silák. Odpusť nám, Josefku…“
Po vrásčitých tvářích jí tekly slzy, Josef je otíral.
„Neplač, mami. Jsi moje jediná máma. Jsem ti a tátovi vděčný. Nechtěl bych, aby můj život vypadal jinak. Upřímně, možná je to i lepší, že jste si mě vzali.“
Josef ji vyslechl, pomalu se vzpamatovával. Celý večer na to myslel, dlouho nemohl usnout.
„Jak to, že nejsem jejich syn? Na světě pro mě nejsou bližší lidé. A teď se najednou takové tajemství vyplavilo… nic takového by mě nenapadlo. Ale ať už je to jakkoli, moji rodiče pro mě vždycky byli a budou těmi nejbližšími.“
Bohumila po tomto rozhovoru žila už jen dva dny a v noci tiše odešla na onen svět. Josef s Alžbětou ji pochovali vedle otce. Když Josef manželce prozradil rodinné tajemství, nijak zvlášť se nedivila.
„Stává se to, Josefe. Díky tvým rodičům, že z tebe vychovali slušného člověka. Budeme žít dál,“ řekla.
Ale ta zpráva Josefa neopouštěla.
„Takže někde žijí moji příbuzní. Zajímá mě, jestli jsou mi podobní. Vzpomínají na mě? Třeba po mně touží… Je to přece moje krev.“
„Běto,“ začal druhý den u snídaně, „možná bych měl zajet do těch míst, odkud pocházím. Setkat se s příbuznými. Vesnici znám, máma mi řekla… Nějak mě to trápí.“
„Josef se nakonec vydal na cestu, ale když potkal své opravdové sourozence – ožralého bratra, zmatenou sestru a nevrlého synovce – pochopil, že někdy je lepší nechat minulost spát a být vděčný za rodinu, která tě milovala.
