O Natálku z onkologie se postarala její sestřenice Lenka. Lenka je úspěšná malířka. Je otevřená, laskavá a veselá, nikdy se nevykrucuje a nic neskrývá. Když vedla Natálku k autu, podpírajíc ji, vyložila všechno na rovinu:
– Natálie, hele, jak to říct… Tvůj Vojta teď žije s nějakou ženskou, ale neboj se. Máš kde bydlet. Já tě nenechám, pomůžu, jak budu moct.
Natálka, po operaci a několika chemoterapiích, šla, plešatá, hubená a bledá, a přemýšlela: podle klasiky by se asi měla zhroutit, plakat a rvát si vlasy, ale vlasy už nebyly.
Mohla by samozřejmě předstírat mdlobu a padnout přímo do louže, ale bylo jí líto bílého kabátu, který na ni Lenka v chladu podzimu navlékla.
V autě bylo teplo, ale Lenka sestru zabalila do kožešinové deky, připoutala pásy a vezla ji do nového života. Po cestě Lenka vysvětlovala:
– Koupila jsem si dům před dvěma roky, myslela jsem, že tam budu v létě bydlet a malovat, ale po nějaké době jsem zjistila, že to není pro mě. Jsem zvyklá na pohodlí, velké obchody a rušné prostředí. Ticho nevydržím. Včera jsem tam byla, topení funguje, voda teče, zbytek je na tobě. Je tam malý potravinový obchod, ale něco jsem ti už nakoupila a budu jezdit.
Na dvoře seděl velký zrzavý pes. Když se nadšeně oháněl huňatým ocasem, přiběhl k Natálce a zabořil jí nos do kolen. Natálka pohladila huňatou zrzavou hlavu a tázavě se podívala na Lenku.
– Natálie, včera jsem ho vzala z útulku. Potřebuješ přece kamaráda. Jak bys tu byla sama? Neboj se, nakoupila jsem mu krmení, vydrží na měsíc. Ve dvou je to veselejší. Jmenuje se Matýsek.
V malém dvoupatrovém domě bylo teploučko. Ve středu jídelny stály krabice s konzervami, rýží, těstovinami, moukou a sušenkami.
– Sama si to zorganizuj, aspoň budeš vědět, kde co je. Lednice je plná. Ve skříni najdeš oblečení na všechna roční období, máme stejnou velikost. Pojď, Natálie, dáme si čaj a já pojedu.
Už v kabátě Lenka přistoupila k Natálce a pokusila se jí podívat do očí. Ale Natálka sklápěla zrak stranou.
– Natálie, ten pes seděl tři roky v kleci. Nikdo ho nechtěl, je velký a není už mladý. Vím, že ti je těžko, ale máš mě. A pes bude mít tebe. Něčeho se musíme držet, abychom se vrátili do života. Na Vojtu zapomeň. Všechno bude dobré. A ještě něco – ten dům je tvůj, přepsala jsem všechno na tebe, i pozemek. Dokumenty jsou ve ložnici, peníze taky. Natálie, pojďme žít! Přijedu za týden, když tak zavolej.
Lenka políbila Natálku a odjela…
Venku už byla tma, a ona stále seděla v křesle, s koleny přitisknutými k obličeji. Nejdřív plakala, pak si sama řekla, jak moc je nešťastná, a nakonec nadávala Lence, že jí tu nechala psa. “Lehnu a umřu, nemám sílu žít.” A pes? “Je mi ho líto. Musím ho aspoň nakrmit.”
Navlékla kabát, podívala se do zrcadla na svou plešatou hlavu a s větou: “Nebudeme strašit psa, on za nic nemůže,” si vzala čepici. Našla granule, nasypala je do misky a vyšla ven.
Matýsek dojedl, vyčistil misku jazykem, pak slíznul Natálčiny slané slzy z tváře, lehl si vedle ní na schod a položil hlavu na její kolena.
Na temně černém nočním nebi, okolo jasného kulatého Měsíce, se objevily hvězdy, čím dál tím víc. Natálka našla Velký vůz, usmála se na něj a poslala mu vzdušný polibek. Pak objala psa a řekla:
– Fajn, Matýsku, zítra ti uvařím pořádnou kaši. S masem.
Celý týden, když se ráno viděla v zrcadle, se Natálka otřásla a řekla:
– Zuzano…
A čas od času ji napadla myšlenka: a co takhle skončit tuhle životní kapitolu. “Komu jsem potřebná?” Ale pak její pohled padl na Matýska, pohodlně se stočeného na své dece u krbu, a Natálka si řekla: “Dobře, budu tu ještě chvíli.”
Životodárnou tečku v této pro Natálku sporné otázce udělala přijíždějící Lenka, přesně jak slíbila, po týdnu. Vešla s krabicí v rukou, položila ji na gauč a řekla:
– No, Natálie, kam je dát? Běžela jsem do předsíně, kde je kočka bez domova, můžeš si to představit, porodila v chodbě a jim je zima! Taky jsem přivezla krmení…
V krabici ležela hubená zrzavá kočka, objímající dvě malá koťátka. Večer Lenka odjela. Postála ve dveřích, chvíli mlčela, pak vytáhla z kapsy kabátu lístek a podala ho sestře:
– Natálie, tvůj Vojta se ptal, kde jsi. Neřekla jsem mu to. Tady je jeho nové telefonní číslo. Je to tvoje volba.
Natálka doprovodila Lenku k autu, zamávala jí na rozloučenou a vrátila se do domu. Pohladila kočku:
– Tebe budu říkat Micka. Naliju ti teď mléko. Všechno bude dobré.
Když procházela kolem krbu, hodila lístek do ohně.
