Se svým synem Theodorem jsem nemluvil šest let. Dokonce jsem nebyl pozván ani na jeho svatbu. Věděla jsem, že za to může moje švagrová Sofie. Nechápala jsem proč, ale hodně jsem kvůli ní trpěla.
S manželem máme tři syny a on má syna z prvního manželství. Všechny své děti mám samozřejmě ráda, ale po nejstarším Teodorovi jsem tak toužila, že zůstal mou pýchou.
Před šesti lety se Teodor seznámil se svou budoucí ženou. Od samého začátku šlo všechno špatně. Můj první dojem z ní byl spíše pozitivní. Její první návštěva u nás doma proběhla hladce. Od druhé návštěvy se věci začaly zhoršovat. Seděli jsme u stolu, když najednou řekla Teodorovi: „Oblékáš se velmi špatně. Přinesu ti nějaké pěkné šaty“. On odpověděl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne: „Nemusíš mi nic dávat, každý má svůj vkus“. Postavila jsem se na jeho stranu. Sofie se mračila, ale nic neřekla.
Druhý den mě Theodor políbil na rozloučenou a Sofie se ke mně ani nepřiblížila. V tu chvíli jsem si neuvědomoval, co přesně se stalo. Teprve později jsem si uvědomila, že jsem si jednou poznámkou přivolala hněv své švagrové.
Dokonce mě ani nepozvali na jejich svatbu.
Po několika měsících neobvyklého mlčení nás Theodora pozvala na oslavu svých narozenin do Plovdivu – pocházela odtud. Měli jsme s manželem v plánu zůstat v hotelu a nechat mladý pár, ať se baví, ale Theodor trval na tom, že zůstaneme přes noc u Sofie, a upozornil nás, že ji nejspíš neuvidíme, protože je zasnoubená v obchodě svých rodičů.
Měli jsme se sejít v restauraci na oběd, ale ona nepřišla. O několik dní později mi Theodor řekl: „Mami, já si Sofii vezmu.“ A já jsem mu řekla: „Mami, já si Sofii vezmu. Pak dodal, že nechce velkou svatbu, ale velmi malý obřad. To mě neznepokojilo, řekla jsem mu, že jsem šťastná.
O týden později mi zavolal a řekl, že Sofie nechce, abych se svatby zúčastnila. Pozván byl jen můj manžel. Jeho bratři také nesměli přijít. Nemám slov, abych popsala, co jsem v tu chvíli prožívala. Předala jsem telefon manželovi, který Theodorovi řekl, že beze mě a bez dětí na žádnou svatbu nepůjde. Theodor rozzlobeně položil telefon.
V následujících dnech se mě švagrová snažila kontaktovat, ale pokaždé narazila na mého manžela. Nakonec na mě udeřil a velmi nepříjemným tónem vykřikl: „Tak konečně! Nahromadilo se ve mně tolik vzteku, že jsem to nevydržela a řekla jí to: „Víš, že už o tobě nechci ani slyšet!“. To byl náš poslední rozhovor.
Brzy poté odjeli do Belgie. Dva roky jsme o nich neslyšeli. Moje sestra jim napsala a Sofa jim odepsala: „Teodor má teď novou rodinu“. Ve skutečnosti můj syn udržoval kontakt pouze se svým bratrem, kterého občas vídal, ale už nás nikdy nenavštívil. A tak to šlo dál celých šest let.
Před několika měsíci jsem se pokoušela Theodora kontaktovat, protože mi strašně chyběl. Napsal jsem dva omluvné dopisy – jeden Theodorovi a druhý Sofii. Nedostal jsem žádnou odpověď.
Když mi před třemi lety zemřela matka, Theodor na pohřeb nepřišel. Neobjevil se ani, když jsem přišla o starší sestru. Za posledních šest let jsme od něj dostali pouze jeden e-mail o narozeninách mého manžela. A od té doby je ticho.
Mám pocit, jako by část mého já zemřela. Náhodou jsem zjistila, že se přestěhovali do jiného města, ale ani nevím, kdo to je. Každý den na Theodora myslím. Nejhorší je, že ani nechápu, proč jsme tady. Dlouho jsem si myslela, že s ním Sofie manipuluje, že ho chce jen pro sebe. Říkala jsem si: proč je k nám tak nepřátelská? Nevím, protože mi to nikdy nechtěla říct. Možná jsem k ní od začátku sama přistupovala špatně. Jak bych si přála, aby to dopadlo jinak!
Před dvěma měsíci jsme si s manželem udělali krátký výlet do Belgie – vyhráli jsme ho v loterii. Když jsme procházeli jednou z ulic dalšího města na trase, zastavili jsme se na dětském hřišti. Rozhlíželi jsme se a snili o vnoučatech… Přišel k nám roztomilý chlapeček a honil se za míčem. Tolik mi připomínal mého syna, když byl malý! Usmála jsem se, manžel dítěti míč kopl a ono mu ho vrátilo – hráli si… Po chvíli na dítě někdo zavolal: „Emile!“ ….
Nemohla jsem té náhodě uvěřit – přijel můj syn a Sofie! Poté, co jsme se vrhli kolem ramen, se spustil příval slov, ve kterém jsme se všichni jakoby ztratili. Oni i my jsme se uzavřeli do sebe natolik, že jsme se přestali snažit komunikovat… Ano, přiznávám, kdyby mi někdo řekl „už o tobě nechci slyšet“, raději bych se o to ani nepokoušel. Ale uvědomila jsem si to až po dlouhém odloučení od syna a jeho rodiny. I oni si prošli těžkým obdobím. Ale tím, že se náš vnuk zeptal „kde jsou dědeček a babička“, je přiměl k zamyšlení. Zřejmě jsme všichni zmoudřeli a chtěli zapomenout na minulost.
Opustili jsme zájezdovou skupinu a zůstali v malém belgickém městečku, kde jsme jako by začínali znovu – změnění, hledající porozumění.
Nyní doháníme ztracená léta a užíváme si vzájemné náklonnosti a úcty.
