– Podávám žádost o rozvod, – oznámila Olga.
Denis zrovna zaujatě sledoval fotbal a na slova své ženy nijak nereagoval.
Olga k němu přistoupila a vypnula televizi.
– Co to děláš?! Zbláznila ses?! – zakřičel Denis, pak se však zarazil, přemohl se a přátelsky řekl:
– Promiň. Byl to právě důležitý okamžik.
– Jsem si jistá: ne důležitější než to, co jsem řekla.
– Co jsi říkala? – zmateně se zeptal manžel, když si uvědomil, že, jako obvykle, vnímal slova své ženy jen napůl.
– Podávám žádost o rozvod.
Denisovi oči se rozšířily:
– Jak to „rozvod“? Proč? Myslel jsem, že je všechno v pořádku.
– Tobě se to jen zdálo.
– Počkej… Včera jsme byli v divadle, předevčírem jsem ti přinesl květiny, minulý týden jsme byli v kině. Vše jako máš ráda…
– Ano, ale to všechno bylo poprvé za sedm let našeho manželství. A já dokonce vím, proč.
– A proč jako?! – Denis začínal být podrážděný.
– Protože jsem dala děti do školky, našla si práci, začala chodit do posilovny, do salonu krásy, změnila jsem image a našla si nové přátele.
– Jak to s tím souvisí?
– Tak, že jsi najednou viděl, že jsem pro někoho zajímavá, že si mě muži všímají, že už tě nepotřebuji jako dřív.
– Nesmysl…
– Ne, Denis, to není nesmysl. Jinak by ses nelekl, nezačal bys se snažit, cpát se květinami, které bys jinak nekoupil. O kino a divadle nemluvě. Je to pro tebe skoro hrdinství!
– Snažil jsem se… Chtěl jsem udělat radost… Počkej, pořád nechápu: ty se kvůli tomu chceš rozvést?
– Ano. Už takhle žít nechci. Tváříš se jako milující manžel, ale kde jsi byl, když jsem byla těhotná, když jsem rodila děti, když jsem probdělé noci nedospala? Nikdy jsi mi s ničím nepomohl! Byl jsi v našem životě jen symbolicky. Přišel, jedl, spal. Mohu spočítat, kolikrát jsi vzal děti do náruče!
– Ale já přece pracoval! – Denis od rozhořčení vyskočil, – abych vás zajistil!
– Pracoval, nepopírám. Ale nepracoval jsi jen pro nás, i pro sebe. A měl jsi víkendy, které jsi raději trávil s přáteli.
– Mám na to právo!
– Já víkendy neměla, – pokračovala Olga, ignorujíc Denisovu poznámku, – i když děti… patří i tobě. Jenže to tě zajímalo až na posledním místě. Tak ať slyším tvá slova: dal jsem ti peníze, co ještě chceš? Chtěla jsem… Chtěla jsem, aby byl vedle mě spolehlivý, blízký člověk. Aby mě podpořil. Ne jen finančně, ale i morálně. Aby mi projevil soucit.
Ale tebe to nezajímalo. Žil jsi svůj život, v němž nebylo místo ani pro mě, ani pro naše děti…
– Nepřeháněj.
– Vůbec nepřeháním. Víš aspoň, do které školky chodí? My se tam mimochodem ráno trmácíme čtyřicet minut! Dopravou! A ty jedeš sám autem do práce jako pán. Za dvacet minut. Nicméně, nikdy jsi nenabídl, že odvezeš děti do školky.
– Nepožádala jsi, – zabručel Denis.
– A proč bych měla žádat? Jsou věci, o které milujícího manžela a otce nežádáš. To se rozumí samo sebou. Ovšem ne v tvém případě, protože o lásce není řeč. Nikdy nebyla…
– Vykreslila jsi ze mě příšeru…
– Ne, Denisi, nejsi příšera. Jsi mi prostě úplně cizím člověkem. Stal se cizím… Nebo jsi vždycky byl.
– To tobě, ale dětem? Co jim řekneš? Jak jim to vysvětlíš?
– Ach, pomoz mi někdo! – zasmála se Olga, – oni tě teprve nedávno začali poznávat na ulici! Takže s tím problém určitě nebude.
Denis nevěděl, co na to říct. Částečně měla Olga pravdu, ale i jeho lze chápat: on je muž, ona žena a měla by vědět, kde je její místo, starat se o dům a děti. Tak se to vždycky říkalo. A Olga je z nějakého důvodu nespokojená…
– A jak si myslíš, že vyžiješ s jedním platem a dvěma dětmi? – pokračoval Denis v útoku, – co se mě týče, nedám ani korunu!
– Dá, – odpověděla Olga klidně, – alimenty se nikdo nezrušil. A majetek, který jsme za sedm let nashromáždili, rozdělíme soudně. I když toho moc není, ale přesto. Lednici potřebujeme víc my s dětmi. A znám tě dobře, jsem si jistá, že právě na ni se chytíš, abys mi způsobil bolest. Proto všechno – jen soudně. Naštěstí nemáme byt. Mimochodem, ty můžeš v tomhle zůstat. A nám s dětmi najdu jiný (při vyslovování poslední věty Olga udělala malou pauzu, v srdci doufajíc: že Denis nesouhlasí, řekne, že najde jiný byt on, že žena a děti mohou zůstat tam, kde jsou zvyklí… Ale Denis nic takového neřekl), – …už jsem našla vhodný nedaleko školky.
– No tak běžte! – Denis už nemohl Olgu dál klidně poslouchat, – myslíš, že jsi hvězda! Všechno sis naplánovala?! Nic jsi nezapomněla?! A auto? To ti nedám!
– Ani ho nechci, – usmála se Olga, – nepotřebuji ho.
– Jak jsi tak štědrá?! – Denis už se nemohl zastavit, – auto nepotřebuje! Vsadím se, že už jezdíš jiným?! No, přiznej se: kdy už mě podvádíš?! Nějaká jsi moc odvážná!
– Mě nepřekvapíš, – Olga byla naprosto klidná, – věděla jsem, že uslyším takové věci.
– No a pochop už konečně, – Denis se rozběhl k manželce, chytil ji za ramena a začal s ní třást, – kdo tě bude chtít se dvěma dětmi?! Co když… zapomeneme na to všechno, co jsi tady řekla? Budeme žít spolu, jako dřív. Opravím se, slibuji!
– Jako dřív? Ne, – odpověděla Olga pevně, – to nepůjde.
– Ale proč?! – Denis už ani nekřičel, spíš to bylo řev.
– Protože tě už nemiluju…
Denis byl zaskočen, vnitřně se zděsil a najednou, jako by pocítil, že další rozhovory jsou nesmyslné, souhlasil:
– Jestli je to tak – podej žádost o rozvod.
Rozvedli se o půl roku později. Všechno se stalo tak, jak Olga plánovala.
Teď žije s dětmi nedaleko školky a její pracovní ráno je mnohem klidnější.
A o víkendu – je naprosto volná! A to vše díky tomu, že bývalý manžel bere děti k sobě! Vodí je po městě, hraje si s nimi doma, hraje s nimi různé hry. Dokonce vaří sám!
A kdo těm chlapům rozumí?
Když je ženatý – ani žena, ani děti nejsou potřeba. Považují je za samozřejmost.
Když se rozvede – má najednou čas na děti a stává se téměř nejlepším tátou na světě…
